Všechno děláme pro budoucnost

Český královský institut vznikl v září roku 2020 z rozčarování nad prezidentstvím Miloše Zemana. Od té doby toho má institut hodně za sebou: pořádal bankety, debatní večery za kulatým stolem, koncerty, divadlo. Co plánuje dál, jak chce zachránit chátrající tuzemské památky a proč považuje za vhodné vrátit se k monarchickému uspořádání státu? O tom všem byla v krásných prostorách královského letohrádku Hvězda řeč s ředitelem institutu Zdeňkem Prázdným.

Bylo adekvátní reagovat na Miloše Zemana monarchisticky, když monarchistické smýšlení u nás je titěrné? Aspoň to opakovaně dokládají volební výsledky monarchistické strany, Koruny české.

Ten proces zrání je delší než prezidentská historie Miloše Zemana. První podnět k úvahám o institutu vzešel z mé dávné návštěvy Nizozemska, kde jsem pobýval u jedné české rodiny a uvědomil si, jak velkou vážnost chová k hlavě státu. V Nizozemsku jí je panovník, respektive v té době panovnice. Naše hostitelka od ní obdržela vyznamenání, kterým se nám pochlubila a které nám prezentovala s takovou úctou, že jsem se zeptal, co je to zač. Načež ona se mého skepticismu zděsila a zvolala: „Proboha živého, hlavně nikde neříkejte nic špatného o naší královně, to by vás tu neměli rádi!“ Dlouho mi pak leželo v hlavě právě to, s jakým respektem se hostitelka o královně vyjadřovala, a tak jsem se začal věnovat tomu, kolik monarchií v Evropě máme a jak jsou efektivní.

To byl impulz řekněme dlouhodobý, ale ten okamžitý byl ten, který jsem zmínil, ne?

Ano, pak došlo k přímé volbě prezidenta a následkům s ní spojeným. Ale ještě než k ní došlo, stalo se něco, co by za monarchie nebylo možné – a sice prezidentská amnestie Václava Klause. To bylo politické obludárium. Přímá volba potom v parlamentní demokracii zamíchala kartami takovým stylem, že jsem si říkal, že by asi bylo dobré něco udělat. Založit institut mělo smysl, protože v nedávném marasmu lidé hledali řešení, jak ho neprotahovat, a teď přemýšlejí, jak se k němu nevracet. Hodně lidí včetně fundovaných politiků ví, co je špatně, ale nemají východisko. A to jen proto, že se domnívají, že republika je vyšší forma politicko-společenského uspořádání a že návrat k monarchii je návrat zpět. Přitom to není pravda – přesvědčuje nás o tom právě dvanáct efektivních evropských monarchií. Čili bát se té změny je nesmysl.

Má Český královský institut někde v Evropě svůj ekvivalent? Nebo jde o unikát?

Institut není unikátní. Když jsme ho zakládali, přemýšleli jsme, co by měl být zač a jak by měl fungovat. Zvažovali jsme i variantu, že by šlo o politické hnutí. Ale jsem rozhodnut, že politiku dělat nechci, mám pouze potřebu propagovat to, co považuji za vhodnou formu řešení současných neduhů našeho státu. Každá prezidentská volba totiž – bez ohledu na jejího vítěze – vytváří rozruch na ulici, radikalizuje společnost. To se monarchii s nevoleným panovníkem nemůže stát.

Vraťme se k mé předchozí otázce: má institut ekvivalent?

V Evropě existuje vlastně u každé panovnické rodiny cosi podobného, říká se tomu královská rada. Jejich význam je trochu jiný než náš, protože fungují ve státech, které svou panovnickou rodinu mají. Významná je obdobná organizace v Rakousku a vůbec nejvýznamnější je podobná instituce španělská, kde v jejím čele sedí významný sociolog Mauro Guillén, profesor Pensylvánské univerzity a autor publikace pojednávající o výhodách monarchie u států malé a střední velikosti.

Institut existuje dva a půl roku a má už ledacos za sebou. Co ale má před sebou, co plánujete?

Pokračujeme v besedách, které nazýváme kulaté stoly, ale ještě víc se věnujeme organizaci kulturních akcí. Ve spolupráci s hudebním klubem Doupě připravujeme jazzové a rockové koncerty, ale soustřeďujeme se taky na klasickou hudbu – spoluorganizovali jsme nové nastudování opery Harmonie planet, která se u nás hrála po třech stoletích: nejprve ve Španělském sále na Pražském hradě, následně na přehlídce Hudební festival Znojmo. Napřesrok budeme mít další koncert ve Španělském sále, někdy v dubnu, kdy si připomeneme výročí povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, tedy významný státoprávní akt posílení vlivu Prahy. Připravujeme výstavu dobových obrazů Habsburků a exponátů z jejich rodiny a promýšlíme koncept nazvaný „filozofické koncerty“, ty by obnášely dvacetiminutovou přednášku k nějakému výročí spojenou s dobovou muzikou nebo muzikou, která by s oním výročím přímo souvisela. Náš hlavní cíl je ale pořád týž: dostat se do každé rodiny, aby každý věděl o tom, že se lze zamýšlet nad monarchickým státním modelem a co ten obnáší. Takže součástí našeho programu je třeba řada besed na školách.

Další projekt, který má oslovit širokou veřejnost, se nazývá Rosteme pro budoucnost. Usiluje pomáhat české krajině i památkám. To jsou vznešená slova, ale co konkrétně znamenají?

Není pochyb, že to, co v institutu děláme, je primárně pro budoucnost, nikoli pro nás. Čili jsme se začali věnovat opravám a údržbám památek, chceme se podílet na tvorbě parků, parčíků, výsadbě lesů. Konkrétně teď usilujeme získat malou zdevastovanou barokní kapli na Lounsku. Pokud se nám to povede – a jsme na dobré cestě –, čeká kapli kompletní rekonstrukce. S Jeho Eminencí kardinálem Dukou máme dohodnuto, že následně kapli znovu vysvětí.

Také máte plán na záchranu chátrajících památek – ostatně sám jste jeden zámek opravil.

Nenazýval bych to plánem, spíš je to myšlenka. Trápí mě, když vidím, kolik je tady kulturních památek v mizerném stavu. Jsou to většinou menší sídla, možná ne velkého významu, ale přesto unikátní: buď kvůli tomu, po kom jsou, nebo proto, kde jsou, nebo kvůli osobě architekta. Restituční zákon znemožnil vrátit řadu památek jejich původním vlastníkům, chováme se v tomto punktu, řekl bych, až nepřátelsky. Nemám v úmyslu otvírat Pandořiny skříňky a porušovat legislativu, ale myslím, že bychom si mohli dopřát gesto dobré vůle, které by nikomu neublížilo, ale které by hodně napravilo. Vždyť co by se stalo, kdyby stát daroval dejme tomu rodinnou hrobku Lichtenštejnům? Byl by to akt dobré vůle, nic jiného. Jednak by nešlo o restituci, byl by to dar – anebo by to stát mohl prodat za symbolickou cenu. A nejen hrobku, také věci osobní, rodinné povahy: korespondenci, obrazy, fotografie. Když jsme vyháněli Hohenbergy, nesměli si s sebou vzít žádnou z památek na své rodiče, všechno zůstalo tady. Myslím, že by ocenili, kdybychom řekli: Nám to nic neříká, ale pro vás je to důležité, tak si to vezměte.

Čili akt smíření?

Ano. A pokud jde o památky, tam by to mohlo fungovat tak, že ty, které jsou v dezolátním stavu, bychom mohli prodat za symbolickou cenu původním majitelům. Řekli bychom: My ti to nedarujeme, nedáváme, nýbrž prodáme, třeba za korunu, ale máš podmínku dům do té a té doby zrekonstruovat a investovat do něj nějakou částku. Jsi-li s tím svolný, staň se vlastníkem. Pakliže naše podmínky nesplníš, vezmeme si dům zpět. Takový model by mohl přilákat investory a řadu památek zachránit. Protože původní vlastníci mají ke svým domům samozřejmě jiný vztah než kdokoli jiný. Vzpomeňme, co dokázal třeba František hrabě Kinský v Kostelci nad Orlicí. Přitom tvrdil, že opravovat zámek je ekonomická sebevražda, nicméně dneska je dům v nádherném stavu. Na stejném principu se postarat o další naše památky a nedopustit, aby dál chátraly – to bych si přál.

To je vize na léta dopředu a předpokládá podporu shora. Jednáte o svých ideách s politiky?

Udržujeme si nepolitický přístup, ale samozřejmě jednáme s řadou politických osobností – ostatně na našich koncertech měl projev i ministr kultury. Institut také připravil záměr změny ústavy pro přechod z republiky na monarchii. Ten jsem osobně předal jak do Senátu, tak do Poslanecké sněmovny, kde jsem jej dával do rukou předsedovi ústavně-právního výboru. Někde totiž je potřeba začít a stát se známým, abychom se mohli bavit i o jiných věcech. V současné době jedno z témat, která mě trápí, je osud bývalého kláštera na Karlově, který nechal postavit Karel IV. jako památník Karla Velikého a do budoucna i pro sebe. Podařilo se mu získat cennou relikvii, tři zuby Karla Velikého, které jsou tam někde uloženy. Pokud by se povedlo vrátit k myšlence památníku na císaře Svaté říše římské, mohlo by jít o objekt evropského významu. Dnes tam sídlí Muzeum policie – nic proti němu, ale to může sídlit kdekoli jinde, třeba ve starých kasárnách. Zatímco klášter by měl mít svůj původní význam, o tom bych rád začal jednat. Je to mravenčí práce, často nás mají za snílky, ale když si nás pak vyslechnou, dávají nám za pravdu. To je zkušenost z našich besed i setkání s politiky.

Z vašich průzkumů veřejného mínění pátrajících po tom, jaký vztah mají našinci k monarchii, vychází, že je monarchie zajímá, ale případné změně z republiky na království, o níž říkáte, že by byla žádoucí, nevěří. Čím je ten rozpor dán?

Je to výsledek stoletého tvrzení, podle něhož monarchie byla prohnilá, zchátralá, zavrženíhodná. V hlavách lidí to tak pořád je, takže náš přezíravý vztah k monarchii je dán výchovou. Druhá věc je, že je u nás jediná politická strana, která myšlenku monarchie nese. Když se podíváme na výsledky voleb, přiznejme si, že to není strana úspěšná: drží se standardně do jednoho procenta, většinou se pohybuje v desetinách procenta. Sám jsem se přesvědčil, že i když udělala masivní kampaň, nebyl její volební výsledek o tolik významnější, než když byla kampaň méně masivní, ne-li žádná.

Ale to je doklad toho, co říkám: zajímá to málo lidí.

Mohu vás ujistit, že tak to není. Na diskusích často slýcháme: O tomhle, co říkáte, jsme nevěděli. Kdybychom to věděli, chováme se jinak, byli bychom aktivnější. Zkrátka chtělo by to agresivnější politickou stranu, která by strhla lidi a nabídla jim přitažlivý program. Začít by se mělo už u jejího názvu: mohla by se jmenovat třeba Monarchie 21, aby bylo zřejmé, že je pro moderní stát a monarchii tohoto století. Druhá věc, která lidi zajímá, je osoba panovníka: kdo by jím měl být? Správně je odpovídat – protože každý monarchista musí být legitimista, to je dané –, že právo na český trůn mají Habsburkové. Jsou potomky posledního českého nekorunovaného krále Karla, jenže nejen na základě průzkumů víme, že jméno Habsburk je u nás neslušné slovo. Ačkoli když jsme na jednu akci pozvali zástupce rodu, mladičkého Tadeáše Habsbursko-Lotrinského, stal se celebritou večera, nikomu nevadil a všichni z něj byli nadšeni. Máme tedy trvat na Habsburcích jako na panovnické dynastii? Správně bychom měli, ale jelikož změna republiky v monarchii by byla politickým rozhodnutím na základě změny ústavy, může stejným politickým rozhodnutím být, kdo bude panovnickou dynastií. Máme výhodu, že všechny panovnické rodiny současné Evropy jsou nějak spřízněny jak s Přemyslovci, tedy původní naší panovnickou dynastií, tak s Lucemburky.

Zajímá lidi na případné změně republiky v monarchii ještě něco jiného než jméno potenciálního panovníka?

Ano, ještě je tu třetí věc. Podle ohlasů, jichž se nám dostává, i podle našich průzkumů mají lidé obavu, co by se stalo, kdyby se nám panovník nepovedl. Je nějaká možnost zbavit se ho? Ale to vše je zakotveno v našem návrhu ústavy – tam je jasně stanoveno, že stejným způsobem, jakým byl panovník jmenován, tedy ústavní většinou s posvěcením Ústavního soudu, by panovník mohl být odvolán. To znamená, že varianta zbavit se někoho nepohodlného nebo nedejbože nebezpečného, kdo by neměl právo takovou funkci z různých důvodů vykonávat, je v návrhu naší ústavy zakotvena. Jasně lidem říkáme: Nemusíte se bát – není to tak, že za každou cenu a bez výjimky, pokud se narodí někdo, kdo by nemohl nebo nechtěl být panovníkem, by jím být musel.

Mluvíte o svém tématu zapáleně, evidentně jím žijete. Jste dítě socialismu, tehdy byly monarchie a aristokracie brány jako překonaná věc. Kde se ve vás vášeň k roajalismu vzala?

Zapaluje ten, kdo hoří. A tak musím být zapálený, protože kdybych jenom doutnal, nikoho bych nezapálil. Opakuji, že můj postoj je obrana společnosti proti její radikalizaci. Měli bychom mít zájem, aby hlava státu byla nepolitická, aby představovala určitou kontinuitu, aby její volba nestála na populismu, aby nešlo řekněme o pětileté období, v rámci kterého toho není schopna mnoho realizovat, atd. Panuje u nás představa, že hlava státu má malé pravomoci. To ale není pravda, vždyť prezident pověřuje premiéra sestavením vlády, jmenuje profesory, generály, členy bankovní rady státu včetně jejího předsedy, zkrátka má spoustu pravomocí, jejichž prostřednictvím život v zemi významně ovlivňuje. Přitom především ve funkcích, které by ze své podstaty neměly být politizovány, například: Nejvyšší kontrolní úřad, soudci, státní zástupci a řada dalších. To vše je kontext nahrávající nevolenému a korunovanému panovníkovi.

To jsou úvahy zralého muže, ale monarchismus ve vás musel dřímat už dřív.

Kdysi na střední škole jsme měli rýsování a měli jsme volné téma, a tak jsem si nakreslil uzavřený dvůr, kolem nějž jsem vytvořil zahradu. Profesor, když viděl, co tvořím, zeptal se mě, co to má být. Já na to, že tak bude vypadat v budoucnu můj dům. A on: „Ale vždyť to je zámecká zahrada!“ Možná si v tu chvíli myslel, že jsem padlý na hlavu. Zajímavé na tom je, že když jsem se po řadě let k myšlence na vlastní zahradu vrátil, tak to, co jsem vytvořil na papíru o desítky let dřív, se mi podařilo realizovat i ve skutečnosti.

Splnil jste si v životě hodně snů, zároveň se bavíme o výhledech na dlouhá léta. V monarchii a aristokracii je zvykem plánovat s přesahem vlastního života – jak to tedy vy osobně máte s Českým královským institutem?

Samozřejmě musím počítat s tím, že tu nebudu věčně. Ale chovám naději, protože chválabohu je tady dostatek výrazně mladších, než jsem já, a ti jsou ochotni v mé práci pokračovat. Společnost se zpravidla vyvíjí lineárně, ale najednou se stane něco, co ji přehodí jinam. Ostatně vidíme to na Ukrajině: kdo by před pár lety řekl, že vypukne válka, v níž budou umírat stovky tisíc lidí? A je to tady a nevíme, co to přinese do budoucna. Čili radikální zlom se může stát kdekoli, kdykoli. Může jím být třeba právě přechod k nevolenému panovníkovi a k obnovení monarchie. V tom okamžiku by Český královský institut ztratil své opodstatnění a mohl by zaniknout. Pokud se tohle nestane, tak mí spolupracovníci by po mně štafetu převzali a pokračovali by – možná úspěšněji než já. Protože vidí, kolik práce už se udělalo za poměrně krátký čas, dva a půl roku, a kam jsme se pohnuli.

Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete prohlédnout a poslechnout na YouTube na kanále Českého královského institutu.