Naučit lidi krásno

Na sklonku slunného léta přiběhne zámeckým parkem v Jemništi kolem fontány veselá, rozesmátá mladá žena, která srší příjemnou energií a která se hned originálně omlouvá: „Promiňte, před chvílí jsem na sobě ještě měla montérky a teď jsem si krejčovskými nůžkami ostříhala vlasy, abych vypadala líp. Ale moc se stříhat neumím, normálně mě stříhá kamarád kovář, jenže ten zrovna dneska něco vyrábí a neměl čas.“ S komtesou Izabelou Sternbergovou zjevně nuda nebude.

Běžně chodíte za kovářem kvůli úpravě vlasů?

Je to můj dvorní kadeřník, jenom když je to narychlo. Protože na konci sezony nejsme schopni dostat se ze zámku nejen ke kadeřnicím, ale ani třeba na nehty, takže já to řeším takto.

Konec sezony je tedy nejvypjatější období v roce?

Během sezony v létě jsme ještě plni energie, takže ještě večer stihneme sjet na otočku do Prahy nechat přistřihnout, ale teď už jsme unaveni. My to ani do Benešova nestíháme, protože tam zavírají ve čtyři.

O tomhle byste měli vyprávět na prohlídkách! Protože to je vaše téma – pokud vím, příliš nesouzníte s tím, jak se o zámcích a hradech mluví. Tak jak by to vlastně mělo vypadat?

To je těžké říct, protože já jsem sice zkoušela provádět, ale udělala jsem snad jen dvě prohlídky a hrozně jsem si přitom vymýšlela, jinak bych se unudila k smrti. Ono je to totiž všude stejné: ukázat na obraz a něco o něm říct – v drtivé většině památek je stejný příběh. Protože i ti majitelé se vlastně neustále střídali dokola. To mi vždycky přišlo nezáživné, to může bavit milovníky historie, ale ty najdete v třicetičlenné skupině dva. Proto mi přišlo lepší proložit to příběhy a proto teď máma teď začala dělat exkluzivní prohlídky, které jsou právě o životě na zámku, a ne o jeho historii.

O vašem životě na zámku?

Tak, o rodinném. Jaké to bylo, když s tátou přišli, jak šíleně tady žili, nebo jaké je to tady teď, kdy po pětadvaceti letech dřiny začínají mít hotovo. A taky o tom, jak těžké je proložit každodenní dřinu a odpočinek a uvědomit si, že „teď mám čas žít“. Vlastně to nezvládají, protože to neumějí, respektive z volna jsou nervózní. Taky proto si máma přibrala ty prohlídky. Mně se moc líbí, protože jsou hodně upřímné, není to tolik o historii, ale o tom, jak ten dům funguje, jak se tady topí, jak těžké je ho vůbec připravit na prohlídku nebo jak je vlastně na hlavu otevřít svůj dům turistům.

Takhle by prohlídky měly vypadat všude?

Jenom z takových bychom se neuživili, musí být i ty klasické. Mimochodem, zdá se mi, že ty se budou muset zkrátit, protože lidi už nejsou schopno takového soustředění jako dřív, pětačtyřicet minut poslouchat už je pro ně moc. Změnilo se to po covidu, nevím, čím to je. Ale snažíme se přizpůsobit, proto tahle sezona byla plná novinek: měli jsme trhy, chystáme dětský den s různými stanovišti, bude tam sedmnáct lidí v kostýmech – vlastně už jsme překročili svůj stín, protože takovýmto typům akcí jsme se dosud vyhýbali. Mířili jsme spíš na milovníky historie, kdežto teď míříme na všechny.

Jak tedy vypadají ty nové rodinné prohlídky?

Většinou je ve skupině dvanáct až dvacet lidí, aby se každý mohl zeptat a něco říct. Taky máma se jich hodně ptá. A někdo je na prohlídce upřímně překvapen, že nežijeme podle aristokratických norem, jiný je naopak nadšený, že někoho z nás viděl na zahradě v montérkách.

Co si lidé představují jako aristokratické normy?

Očekávají, že chodíme v šatičkách, nic neděláme a všechno za nás řeší někdo jiný. Nejčastější otázkou je, kolik máme sluhů. Přitom rodiče, když tu začínali, byli sami dva a na zaměstnance peníze neměli. Teď tu máme skvělý tým zaměstnanců, jsou moc prima, a přitom pořád všechno funguje na rodinné úrovni. Představa, že spíme na zlatě, je rozhodně mylná, vždyť ty domy jenom berou peníze a sotva na sebe vydělají.

Rozumím-li tomu dobře, nastala změna v chování návštěvníků, ti nynější chtějí víc show a bavit se.

Ano, je to změna. Snažíme se jí přizpůsobit, ale taky máme své hranice: například odmítáme dělat prohlídky v kostýmech, protože rodiče v Jemništi stanovili nějakou úroveň a my se snažíme ji držet. Takže jsou věci, které dělat nebudeme, i kdyby znamenaly obrovský boom. Jsme totiž raději rodinný zámek a držíme atmosféru pro klienty, kteří k nám chodí za takovou atmosférou.

Vy máte nově taky sama svůj osobní zámek, že?

Ano, spravuji původní Jemniště z roku 1381, což je tvrz a ruina.

Takže pro příštích dvacet pět let máte co dělat.

Ne, to ne, řekla jsem si, že to musím opravit za osm let. Protože pak nás čeká ještě jeden dům v podlesí, bývalá papírna. Ta je na tom taky špatně a taky potřebuje zachránit. Ale není to tak, že bychom jenom opravovali staré baráky, třeba brácha je skvělý literát, překladatel a tlumočník a věnuje se těmto věcem.

K psaní máte taky blízko, chtěla jste být scenáristkou.

Na to bohužel není čas, nevěnuji se tomu. Čeká mě agroekologie v Českých Budějovicích, na to se těším. Ale hlavně na všechny ty nové informace, které mě čekají. Protože jinak se živím sklem a výrobou šperků. Donutila jsem půlku průvodců, aby při prohlídce sternbergovského rodokmenu u mě říkali, že já dělám ty šperky, které se u nás dají koupit. A když to některý z nich řekne, vždycky se to pak pozitivně projeví na tržbě.

Vy jste taková věcná, to máte po matce, že?

Máma je dračice a láskyplný buldozer, když se nějak rozhodne, všechno se jí podaří. A táta je takový klidný, mámu ukotvuje. Vlastně díky tomuhle jejich mixu stihli Jemniště tak rychle opravit. Příbuzní na jiných zámcích jsou mnohde třeba v půlce. Takže se to ve mně pere.

Míváte rodinné srazy, kde porovnáváte stav svých sídel?

No jasně, pohřby. Ale vážně: my se vídat moc nestíháme, zvládáme to jen s několika lidmi, ve větším je to nesplnitelné. Srazům se daří spíš v Rakousku, tam se hodně stýkají, protože řada příbuzných má mámu nebo tátu z Rakouska. Takže potkávacím místem se stala Vídeň. Ale že bych měla čas vyrazit jen tak na drink do Vídně, to bohužel ne.

Je fakt, že asi máte práce nad hlavu, stačí se podívat na ten objemný svazek klíčů, který máte při sobě.

Tohle jsou klíče od obou zámků. Jsou jako zbraň, kdybych je po někom hodila, tak… Neustále je někde pokládám a zapomínám, ale naštěstí jsou tu zaměstnanci, takže nehrozí, že by mě někdo někde zamknul, vždycky se na někoho doklepu nebo dovolám. Jenom večer to je mizerie, protože zámek se automaticky zamyká. Jsou tu zapadávací zámky, takže nejednou se nám stalo, že jsme zůstali zamčeni na nádvoří a nemohli ani dovnitř, ani ven. S bráchou jsme nedávno museli volat zaměstnancům, kteří bydlí tady nedaleko za kopcem, aby nám přijeli otevřít. Jak vidíte, zámek je gtrochu nepraktický dům.

A jaké má naopak výhody? Prý například nenosíte tepláky, protože bydlíte na zámku.

Nosím buď montérky, nebo šaty – šaty nosím i doma. Mám to tak ráda. Třeba táta je zvyklý chodit pořád v košili a kalhotách, vlastně načančaně. A máma taky. Protože tady u nás doma pořád někdo je – a to přece nejde, producírovat se před lidmi v teplákách.

Co s tím druhým zámkem, až ho za osm let opravíte?

Mám vymyšleno, že tam všude budou umělecké ateliéry. Já tam budu mít svůj sklářský, ale bude tam i hrnčírna a dalších šest ateliérů na pronájem. V Praze jsou totiž ateliéry hodně drahé, zatímco tady to bude za zlomek ceny. Navíc je tu klid, krásně, samé výhody. A než se mě zeptáte, co bude v tom třetím domě, který na opravu čeká v pořadí, tak rovnou říkám, že nevím. Napadlo mě, i když to pro některé příbuzné možná bude příliš moderní nápad, že by tam mohl být psí hotel. Ale to je předběžná úvaha, přece před sebou máme ještě těch osm let práce na jiném.

Když opravíte dvě usedlosti, tak to dokonce trumfnete rodiče.

To ne, oni opravili větší dům… Promiňte, smím mít taky jednu otázku? Když jste sem přijel za mnou a takhle se vyptáváte, jaký vlastně máte vztah ke kultuře, k zámkům a třeba k opeře vy?

Mě zajímá historie hodně a ještě víc mého syna, takže po zámcích a hradech jezdíme často. Ale taky mě trápí prohlídky, chtěl bych je absolvovat ve větším klidu, mít čas si prohlédnout věci, které mě zajímají. A ještě jedna věc je důležitá: myslím, že za vlády komunistů naše společnost ztratila vkus. Dobří správci zámků nám mohou dát nahlédnout, jakou hodnotu vkus má, že hezky zařízený dům zlepšuje život, protože člověk chce být obklopen krásou.

To je hezké, to mě nenapadlo, děkuju. Já to totiž mám dost podobně: je pro mě důležité přijít si na zámek sednout do expozice a užívat si tu krásu a čerpat z ní energii. Potřebuju žít z krásna.

Měla jste vůbec někdy čas přemýšlet, jaké by to bylo, nevyrůstat na zámku?

Pro mě je důležité připomínat si, že jsem tady a teď, že nejsem ten starouš. Protože jsme vlastně vyrůstali ve starém domě a byli jsme obklopeni nádhernými starými věcmi. Ale z jiné doby. Je to takový pocit vykořenění: stojíte tady na místě, obklopeni 18. stoletím, kolem proudí davy, vlastně kolem vás tečou, a vy pořád vlastně napůl žijete před dvěma stoletími, přičemž se současně snažíte žít moderně. Naštěstí naši mě naučili chodit na operu: to je jakoby starý svět, který se snaží mluvit moderním jazykem. Je to něco, co dodává klid mé duši. Taky nás naši brali po Evropě, abychom viděli jiné zámky, galerie v jiných zemích, abychom viděli, jak se umění vystavuje jinde, a abychom se měli k čemu vracet. Měli jsme s bráchou opravdu štěstí v tom, jak rodiče přistoupili k tomu, jak nám mají ten závazek k minulosti předat.

Dá se vůbec v takovém domě, který je napůl otevřený veřejnosti, najít prostor pro sebe samu?

Řekla bych, že to nejde. Dám vám příklad: v bytě máme psy a slečnu na hlídání, která k nám domů samozřejmě běžně chodí. Nebo když někdo ze zaměstnanců něco zapomene doma, jde si to půjčit domů k nám. V takovém prostředí jsem vyrostla, soukromí na zámku prostě není.

Vy ale máte rodiče z obou stran. Přestože se pořád bavíme o vaší šlechtické lince, vaše maminka urozeného původu není. Jak život na zámku vnímá neurozená část vaší rodiny?

Dobře. Máma je z jižních Čech a Jihočeši jsou hodně srdeční – ostatně táta šel jako hrabě žádat o máminu ruku do paneláku. Takže kromě toho, že si myslím, že máma zaprvé a naštěstí svou nepřekříženou krví značně pročistila naše genetické zadání, taky nám ukázala fungování jiných rodin. Její rodina se vždycky hodně stýkala, potkávali se na rodinná odpoledne, povídali si a kolem si hrálo deset dětí. To jsme na zámku neměli. Ale babička, mámina maminka, nám tady jednu dobu dost pomáhala, takže tu měla apartmán a miluje to tu. Dodneška si sem ráda zajede odpočinout, v cukrárně si dá jahody a dezert a je spokojená.

Takže babička je z paneláku a jezdí „na chalupu“ na zámek?

Vlastně ano. Ona je skvělá – a máma je dračice po ní. Mám na ně štěstí, na celou svou rodinu.