Monarchie versus demokracie

Úvaha, kterou začínáte číst, je směrována na Den české státnosti, který je jako státní svátek slaven v den církevního svátku sv. Václava. Je třeba připomenout, že jiný církevní svátek, sv. Cyrila a Metoděje, je rovněž státním svátkem. Musíme to připomenout proto, že jde o oslavu vzniku naší písemné kultury, což je nepominutelný pilíř státní suverenity. Píši o tom, protože přínos křesťanství a církve pro náš stát je dnes opomíjen, ba i zpochybňován.

Nejstručněji lze celý problém rozdílu mezi monarchií a demokracií shrnout takto: Králové jsou z Boží milosti, prezidenti jsou z Božího dopuštění.

Monarchie, které dnes vnímáme jako starší, protože zde položenou otázku chápeme v rámci středověku, probereme jako první: Podstatou monarchie je suverénní vláda jednoho jediného člověka, jak říká slovo samo. Zda jde o muže, či ženu, je podružné. Stejně tak je podružné, zda a jakým způsobem přechází na další členy vládnoucího rodu a jak jsou rozděleny role v panovníkově rodě. Monarcha je jen málokdy volen. Vyjma trapný případ vzdorokrále Fridricha Falckého zvaného zimní král byl králem českým zvolen pouze Jiří z Poděbrad slavným výrokem pana Hynce Ptáčka z Pirkštejna: Nechť je pan správce králem naším. Stalo se tak dne 2. března 1458 na Staroměstské radnici. Vzhledem k napjaté situaci, kdy v Praze byli další uchazeči o český trůn z ciziny doprovázení stovkami ozbrojenců, přešel nově zvolený král Jiří spěšně do Týnského chrámu a tam byl okamžitě korunován Janem Rokycanou, biskupem nikoli římskokatolickým. Kromě změny obvyklého místa, standardně korunovace probíhala v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, byla porušena či vůbec pominuta různá korunovační pravidla. Rovněž tradiční holdování bylo kromě přítomných velmožů a radních Starého Města odloženo až na dobu po odjezdu uražených a rozhořčených cizinců, kteří své nástupnické právo opírali o slabé argumenty, jež ovšem považovali za platné. Třebaže popisovaný český případ byl výjimečný, protože Jiří z Poděbrad nebyl spřízněn s žádným vládnoucím rodem a byl vybrán ze šlechty, bývala změna dynastie vždy spjata s vleklými spory a dlouhotrvajícími válkami.

Tři nebezpečí demokracie

Vladař byl majitelem, vlastníkem všeho a všech. Půdu uděloval v léno. Samozřejmě že z toho vznikaly nejrůznější spory vyřizované nejednou zbraněmi. Za úsměvný relikt tohoto stavu poUnknown title by Jaromír Slomek created September 11, 2023 5:33:34 PM CESTvažuji, když se v Anglii mluví o His Majesty’s Communist Party of Great Britain. Panovník byl ovšem osoba a opíral se o své úředníky, z nichž nejdůležitější byl kancléř, to jest vedoucí královské kanceláře, často nazývaný strážce pečeti. Jemu významem rovný byl nejvyšší komoří, což byl ministr financí. Velmoži obklopující panovníka se vždy domohli sněmu, který panovník musel svolávat. Síla sněmu, vlastně jakéhosi parlamentu, byla v tom, že schvaloval daně.

Podstatou demokracie je, že moc ve státě je dělena na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, které se vzájemně doplňují, ale i hlídají. Volit dnes už může každý mentálně nepoškozený dospělý občan. V tom se skrývá první velké nebezpečí – hloupých lidí je totiž víc než bystrých. Druhé je v zásadě rovnosti hlasů. V antických Athénách byly hlasy váženy. Dokud o nic nešlo, platila rovnost. Ve chvíli, kdy se u Salamíny objevily perské lodě, rozhodl hlas Periklův. Třetí nebezpečí je v tom, že demokracie se nutně mění v oligarchii, z níž často vzejde diktátor. Většina z nich byla zvolena ve svobodných volbách. Z toho je vidět, že podstatné není právo vládu zvolit, nýbrž odvolat.

Dále je málo známé, že volební zákon má větší význam než zakotvení demokracie v ústavě. Naší současnou nesnází je nedostatek registrovaných členů stran a následná potřeba nezávislých kandidátů, kteří nejsou vázáni rozhodnutím strany. Nevíme tedy, koho volíme ani jak bude hlasovat. Nešťastné je rovněž, že volební zákon umožňuje kandidovat různým hnutím a uskupením, doslova nátlakovým skupinám, jež nejsou přesně definována. Posledním úskalím je počet voličů, vedoucí k demokracii nepřímé. Víme, že volba starosty malé obce, kde se všichni vzájemně znají, a která tedy je demokracií přímou, probíhá po všech stránkách jinak než volba parlamentní.

Obraz obou systémů je jasný. Podívejme se teď na to, v čem se shodují: V monarchii je mnoho demokratických prvků. Mluvíme o parlamentních monarchiích, které jsou běžné a velice demokratické. Ale už raný středověk znal ostrůvky demokracie. Prvé byly kláštery. Následovaly univerzity, městské radnice, cechy, spolky atd.

Závěrem je třeba vyzdvihnout několik důležitých momentů. Prvým je, že povaha státu je dána náboženstvím. Význam bitvy u Thermopyl leží v tom, že Leonidas se svými třemi sty mužů rozhodl o tom, že Evropa bude demokratická, což je spjato s množstvím olympských bohů, a nestane se despocií s jedinovládcem, který stojí na místě Boha.

Několik významů korunovace

Druhým momentem je význam korunovace, která byla a namnoze zůstala řádově závažnější než prezidentský slib. Korunovaci prováděl nejvyšší kněz dané oblasti. Tím bylo dáno rozdělení moci církevní a světské. Od doby sv. Karla Velikého, kterého 25. prosince 800 korunoval papež Lev III., seděl korunovaný před vyvýšeným krucifixem, nesoucím Krále králů s trnovou korunou, jenž je soudcem všech – tedy i korunovaného. Tím se nový vladař upozorňuje, že začíná konat službu a má být lidský a milosrdný jako ten, který stojí nad ním. A tím byl dán i pojem nehodného krále, jenž mohl být oprávněně svržen nebo dán církví do klatby. V této struktuře moci jsou dva obslužné systémy společnosti: Jedním je praktické vedení státu v otázkách práva, hospodářství a obrany vnější i vnitřní. Druhý se týká stabilizace mravů a péče o morálku. Jak důležité je docílení spolupráce představitelů obou systémů, ukazuje monumentální vznešenost Českého království doby Karla IV. a jeho arcibiskupů.

Třetím, co je nutné připomenout, je prozíravost svatých soluňských bratří. Zatím ne dost probádaným zůstává jejich Zákoník. Vyšel sice z byzantské Eklogy, ale protože jejich záměrem bylo vybudovat mezi Byzancí a Římem novou slovanskou říši, přihlédli také k právu římskému. Umožnili tehdy římské oddělení moci církevní a státní. Toho bylo později v Českém království užito. Nedošlo tedy u nás k východnímu césaropapismu, který se z Byzance přenesl do pravoslaví. Tam se překvapivě udržel v určité formě dodnes a byl zneužíván Leninem, Stalinem…, stejně jako je zneužíván Putinem. Pravoslavná církev je po celé Evropě, ale i jinde pátou kolonou a slouží jako výzvědná služba Kremlu a nenápadně destabilizuje hostitelské státy. Zřejmě jen u nás sehrála jednou pozitivní úlohu, a to v době heydrichiády, kdy se sv. biskup Gorazd statečně postavil za naši národní věc. Dnes jsou po Evropě tisíce, možná i desetitisíce pravoslavných, kteří zbudovali spousty klášterů a chrámů.

Shrneme-li řečené, zjišťujeme, že monarchie má oproti demokracii předně zajištěnou kontinuitu vlády, jež je v demokracii – ovšem daleko méně – hájena horní sněmovnou. Hlavně však má v postavě krále živý symbol státu, čehož důkazy jsme viděli v druhé světové válce ve Velké Británii a Nizozemsku především. Ostatně již od středověku platilo, že nějaké království není plně poraženo, když útočník získá celé jeho území, ale teprve když se zmocní krále.

Autor je katolický kněz, bohemista, lingvista, pedagog, kaplan Jeho Svatosti, někdejší ministr školství.