Obnova tisícileté tradice na obzoru?

U příležitosti oslav významných událostí, ale zejména ve vážných dobách, kdy pociťujeme ohrožení naší státní svrchovanosti a s ní i osobní svobody a životů nás všech, směřují naše kroky k pomníku sv. Václava. Přemyslovský kníže je nám jak symbolem křesťanských ctností, tak ochráncem naší suverenity. Zůstává duchovní oporou v časech těžkých zkoušek a jednotícím svorníkem proti zahraničním pokusům o rozbití nebo zotročení naší vlasti.

S knížetem Václavem bezesporu také byla a je spojena naše monarchická tradice. Nejde jen o to, že byl příslušníkem první panovnické dynastie. Svatováclavská koruna nám dodnes zhmotňuje jeho věčnou vládu v českých zemích, která je korunovačním aktem pouze propůjčena vládnoucím monarchům. Společně s ní panovníci přijímají hlavní povinnosti světce a knížete: být panovníkem a ochráncem všech obyvatel státu, hájit mír a opatrovat společenskou svornost.

Dědictví versus volba

Právě stabilizační vlastnost monarchie je jedním z kruciálních důvodů, proč si i v současné době mnohé evropské země institut monarchické hlavy státu udržují. Dobře vědí proč. Historická srovnání dokládají, že konstituční monarchie oproti republikám disponují vyšší imunitou vůči populismu nebo extremismu v jeho krajně levicových i pravicových variantách. Ostatně „monarchickou brzdu proti fašismu“ si chválil už ve čtyřicátých letech dvacátého století spisovatel a vizionář George Orwell.

Dědičný panovník v čele státu je z principu tohoto zřízení motivován bránit dlouhodobou hospodářskou a politickou stabilitu. Jakékoli nerozvážné kroky totiž opět padají na jeho hlavu, případně na hlavy jeho potomků. Podobný stimul k zodpovědnosti absentuje u prezidentů s časově omezeným mandátem. Volený politik navíc často osciluje mezi dvěma destruktivními přístupy. První nastává při mizivé šanci na znovuzvolení, kdy následuje efekt „urvi, co můžeš“ neboli zneužití politického postavení k různým formám obohacování sebe a svých blízkých. Roste riziko rozkladu veřejné morálky a narůstá korupce.

Podobně fatální následky mívají i bezmezné snahy o znovuzvolení. Potřeba zalíbit se většině elektorátu vede k populistickým opatřením a odsouvání nepopulárních, zato rozhodných systémových reforem, což může mít pro společnost i fatální následky. Tyto agendy podobné tikajícím bombám se předávají z vlády na vládu ze samotné logiky systému postaveného čistě na volbě. Jeho doplnění o prvek s dlouhodobou státnickou vizí se zdá být ideálním řešením.

Koruna jako kotva

Neméně významně přispívá monarcha k uchování společenské svornosti a udržení státní integrity. Jeho pozice má být z povahy věci nadstranická. Nezapojuje se do volebních zápasů, a neidentifikuje se proto s žádným z politických táborů. Umožňuje mu to hrát roli mediátora a harmonizovat politickými tématy rozštěpenou společnost. V příkrém kontrastu s tím jsou volby prezidentů, které se chtě nechtě stávají katalyzátorem společenského rozkolu. Nakonec jsme si to nedávno zažili na vlastní kůži. Poučit jsme se přitom mohli už z tragického konce meziválečného Československa.

Opuštění konstituční monarchie a ztráta královské stabilizační kotvy přechodem k republice se projevily hned při první reálné volbě v roce 1920. Tomáše Garrigua Masaryka za svého odmítli přijmout zástupci necelé třetiny obyvatel mladého režimu včetně významné většiny německých a slovenských poslanců. (Z 411 platných lístků Masaryk obdržel v tajné volbě 284 hlasů, tedy 69,1 % – pozn. red.). Snaha budovat jeho kult osobnosti za pomoci perzekuce jen posílila odpor k prezidentovi vyjádřený i výrokem jednoho z německých politiků, že se „raději oběsí, než by si v pokoji pověsil obraz“ zvoleného tatíčka. Jestli něco mohlo přispět ve třicátých letech k odvrácení rozpadu meziválečného Československa, pak apolitický monarcha, jenž by měl nepochybně vyšší naději na zisk důvěry u opoziční části politického spektra než zvolený politik.

Monarchická hlava státu přitom do roku 1918 prokázala svou životaschopnost a oprávněnost v mnoha kritických obdobích našich dějin. Panovník zemi dodával věhlas a tlumil bratrovražedné spory spojené s neobsazením trůnu, ale i s pouhou královou nepřítomností. Asi nejmarkantněji se negativní následky královy absence projevily za husitských bouří, jejichž následky nakonec zemi přivedly k znovupřijetí Zikmunda Lucemburského. Stabilitu ale království nalezlo až s volbou utrakvisty Jiřího z Poděbrad, jenž se oženil s příslušnicí domácího katolického rodu. Královský pár tak zrcadlil obnovený náboženský smír.

Monarchií naše země zůstaly i během občanského konfliktu probíhajícího v letech 1618–1620, přestože v Evropě již tehdy republiky existovaly. A republikánské zřízení bylo známé i z textů starověkých autorů. Ostatně kvůli obavám z umocnění stávajících problémů si rebelující čeští stavové dali na čas se sesazením legitimního vládce Ferdinanda II. na sněmu v srpnu 1619. Záznamy z tehdejší diskuse prozrazují, že nikoho ani nenapadlo monarchii rušit. Naopak, stávající situaci pokládali za neudržitelnou. K dosažení pokoje vedou jen dvě cesty, pronesl tehdy Bohuslav z Michalovic (jeden z přítomných rytířů), a to „krále Ferdinanda přijíti, anebo jiného krále sobě zvoliti“.

Co nám dala i vzala?

S dědičnou monarchií jsou u nás spojena rovněž léta největší hospodářské prosperity, rozsáhlé výstavby, ale i časy zásadních reforem a společenských proměn. Asi jen s velkými obtížemi by dokázal Karel IV. provést svůj dodnes mezinárodně obdivovaný stavebně-hospodářský program, pokud by musel každých pět let zápasit o znovuzvolení. Navíc by pravděpodobně nedisponoval potřebným rozhledem, jaký mu zajistilo studium a vladařská příprava související s jeho nástupnictvím.

Ani v druhé polovině 18. století by nejspíš nedošlo k přijetí tolika osvícenských reforem v tak krátkém čase. A stěží by Josef II. zavedl náboženskou toleranci, kdyby zohledňoval názory většinové společnosti. Za éry konstituční monarchie Františka Josefa I. během několika desetiletí vznikla rozsáhlá síť dopravní infrastruktury, dodnes využívaná, stejně jako kvalitní budovy sloužící veřejnému vzdělávání i zdravotní péči. České země zažily éru nebývalého rozkvětu. Zaváděly se demokratické instituce, došlo k přerodu v moderní společnost a k dynamickému rozvoji průmyslového sektoru. Těžko dnes zhodnotíme, do jaké míry k tomu přispěla i osobnost panovníka, který vstával každé ráno před čtvrtou, aby bedlivě dohlížel na chod soustátí, netoleroval korupční jednání, narušování státního zájmu nebo omezování státní suverenity.

Osudným se stal u nás konstituční monarchii až převrat po vojenské porážce ve světovém konfliktu, jehož rozpoutání nijak nesouviselo se státní formou té které velmoci. Ostatně jediný relevantní impulz k ukončení vraždící mašinerie vyšel od rakouského císaře Karla I., nástupce Františka Josefa I. Mocenské ambice mnoha tehdejších evropských politiků se ale s mírem neslučovaly. Bez ohledu na oběti chtěli vést válku až do úplného zničení druhé strany. Svého vítězství pak využili k dezinterpretaci počátků války a k tendenční démonizaci monarchické vládní formy.

Kým a za jakých okolností došlo k rozhodnutí nahradit u nás monarchii republikánským zřízením v čele s prezidentem, není zcela jasné. Víme, že rozchod s habsburskou dynastií prosazovali jen někteří zástupci takzvaného zahraniční odboje vedení Masarykem a Edvardem Benešem, stejně jako jen část domácích politiků včetně Karla Kramáře. Ten snil o velké slovanské říši v čele s ruskou carskou dynastií, která – s ohledem na její spojenectví s Anglií a Francií – ostatně zůstávala ve hře i v Masarykových úvahách. Uvažovalo se také o dalších existujících dynastiích tehdejší Evropy. Na český trůn měl v plánech protihabsburského exilu usednout třeba princ belgický, dánský, srbský nebo anglický. Každopádně až do léta 1917 se počítalo s monarchickou hlavou státu.

Francouzská stopa

Až s vnitřním rozkladem Ruska se definitivně hlavním velmocenským partnerem nového státu měla stát Francie, v té době jedna z mála republik v Evropě. Podle dochovaných svědectví se rozhodující jednání mezi domácími a exilovými politiky o státním zřízení odehrála až v říjnu 1918 v Ženevě. Republikánská forma vlády tam měla být prosazena Benešem, přičemž představitelé domácího Národního výboru prý předtím o této otázce vůbec nejednali. Do poslední chvíle tudíž domácí obyvatelstvo nevědělo, v jakém státním zřízení bude žít. Otázka se neprojednávala ani v prozatímním parlamentu, nekonala se žádná veřejná diskuse, natož referendum. Tisíciletou monarchickou tradici samozvaná skupinka politiků zrušila zcela nedemokratickým způsobem.

Nejeden z významných meziválečných právníků tuto skutečnost kritizoval, neboť tím republika oslabila svou legitimitu, de facto se hned na začátku snížilo její „oprávnění“. Hlasování o vládních formách totiž byla jinde zcela běžná. Království si takto vybrali například obyvatelé Jugoslávie, stejně tak zůstalo v Rumunsku či v Belgii. V roce 1924 se k němu referendem vrátili Řekové. Takže jak vidno, neplatila teze zaznívající od československých politiků, jako byli vedle Masaryka třeba Gustav Habrman, Alois Rašín nebo Kamil Krofta, že monarchie je přežilá. K jednostranným argumentům navíc přidávali represe namířené proti monarchistům, stejně jako ostatním odpůrcům republiky nebo prezidenta. Odsuzující verdikt si tehdy vyslechl každý, kdo se nebál otevřeně vyjádřit veřejné tajemství, že Masaryk „sloužil francouzskému kapitálu“. Zdá se tedy, že rozhodující slovo měl Beneš. A je pravděpodobné – i když to z pochopitelných důvodů nepřiznal –, že šlo o požadavek francouzských elit. Sám ještě za války v memorandu francouzskou vládu přesvědčoval, že nový stát se stane sférou, „kde by její vliv byl bez konkurence“ a kde by Francouzi našli „příležitost umístit velmi výhodně své peníze“.

A proč že by Francii mělo záležet na podobě státního zřízení v jiné zemi? Zde padá v úvahu ideologická rovina, neboť sama francouzská republika, zdiskreditovaná korupcí a vlivem tajných zednářských společností, bojovala s domácím monarchistickým hnutím Action française. Důvodem ale mohla být také okolnost, na niž upozornili doboví pozorovatelé, a sice že volený prezident je oproti dlouhodobým dynastiím náchylnější stát se loutkou v rukou cizích států, korporací a zájmových skupin. Sám Alexander Hamilton, jeden z otců zakladatelů a první americký ministr financí, už na úsvitu americké demokracie hájil doživotní volební monarchii – prezidenta voleného jen na pár let pokládal za snadnou oběť zahraničních úplatků.

Soumrak prezidentů

Že nejsou podobné obavy liché, dokládají dodnes četné kauzy týkající se korumpování prezidentů. Před pár měsíci byl do Peru vydán bývalý prezident Alejandro Toledo obviněný v korupční kauze mezinárodní stavební korporace Odebrecht, přičemž v tamních věznicích své tresty vykonávají i další volení peruánští prezidenti. Za korupci si před pár lety vyslechl odsuzující verdikt rovněž bývalý prezident Ekvádoru. Odsouzené volené hlavy států známe ovšem i mimo Latinskou Ameriku: roku 2018 poslal soud do vězení jihokorejskou prezidentku Pak Kun-hje za zneužití pravomocí. Nedávno potvrdil nepodmíněný trest francouzskému exprezidentovi Sarkozymu odvolací soud a nekalé praktiky několika prezidentů provalila aféra Pandora Papers.

Nelze se proto divit, že politologové, historici, právníci i laická veřejnost se snaží s fenoménem prezidentských prohřešků pracovat. Nabízejí se různá ústavněprávní řešení. K nim patří také posílení moderních států monarchickým principem, z nichž nejlépe vychází parlamentní, případně konstituční monarchie v čele s nadstranickým panovníkem, s jehož přispěním hlavní moc ale nadále vykonává parlament spolu s jemu odpovědnou vládou. Panovník zajišťuje dlouhodobou stabilitu, kontroluje s obyvateli politiky a představuje svorník chránící společnost před fatálním rozvratem.

V evropských republikách se k myšlence návratu k monarchické hlavě státu hlásí několik desítek milionů občanů, přičemž v některých zemích (kupříkladu v Chorvatsku nebo Maďarsku) jde téměř o polovinu obyvatelstva. Odklon části obyvatelstva od prezidentského systému nalezneme dokonce i ve Spojených státech amerických: za posledních sedmdesát let se počet stoupenců této změny téměř zdvojnásobil – podle některých výzkumů dokonce ztrojnásobil – ze tří procent na jedenáct. Rostoucí monarchický trend je podle průzkumů zřejmý také v České republice, což nepochybně souvisí s pokračující reinterpretací meziválečného Československa. Jak ukázal výzkum společnosti SC&C pro Radiožurnál, uskutečněný při stém výročí rozpadu Rakousko-Uherska, je asi třetina obyvatel přesvědčena, že pokud by se nerozpadla monarchie, měli bychom se dnes lépe. Jen pětina dotázaných si myslela opak.

Debata o obnově monarchické hlavy státu je u nás tedy stále živá a čas ukáže, zda se odhodláme k návratu k naší tisícileté tradici. A zda osiřelá svatováclavská koruna opět nalezne svého zodpovědného nositele.

Autor je historik a politolog, zaměřující se na české politické a hospodářské dějiny, zejména na dějiny politických stran, parlamentarismu, volební kultury, politické korupce a rodinné podnikání v 19. a 20. století. Je spolutvůrcem a bývalým koordinátorem výzkumného projektu Vývoj moderní parlamentní kultury v českých zemích a Československu.