Věčné křížení vertikály s horizontálou

V achátech svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy

Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi

(Guillaume Apollinaire: Pásmo)

Volba mezi královstvím a demokracií není politická, nýbrž ontologická. Prolíná se dějinami lidstva jako věčné křížení vertikály s horizontálou. Je správné, aby moc vycházela z lidu, anebo z vyššího řádu, který přesahuje všednodenní lidské hemžení? Oba systémy mají své klady i zápory, kéž by zvítězil ten lepší.

Demokracie o sobě šíří promyšlenou sadu fám a pověr. Prý vznikla už v antickém Řecku. Protože se osvědčila nejlépe, je dnes nejrozšířenější formou vlády na celém světe. A jedině demokracie prý zaručuje svobodu a lidská práva. Nuže, ve starověkých Athénách měli politická práva jen svobodní bohatí občané mužského pohlaví a volilo se losováním. To, co se dnes označuje jako demokracie, vzniklo až během Velké francouzské rebelie jako vedlejší produkt průmyslové revoluce. Výsledkem necelého čtvrttisíciletí vlády této demokracie je přelidněná zeměkoule, vyrabované přírodní zdroje, duch přemožený hmotou a lidstvo obluzené kultem veleúspěchu a nadspotřeby.

Strážkyní svobody a lidských práv může být demokracie jen stěží. Sama je totiž zárodkem i líhní totality – ostatně komunismus i nacismus jsou nejvyšším stadiem demokracie. Vždyť ty nejlítější diktatury v dějinách se dostaly k moci v řádných volbách. Jen pár příkladů: Řím 45 před Kristem, Německo 1933, Československo a Severní Korea 1948, Írán 1979.

Vize demokratických politiků končí na obzoru jediného volebního období. A za vítězství ve volbách svým voličům musí platit neustálým růstem spotřeby. Stále víc zábavy, luxusního zboží, automobilů, dovolených u moře. Zdroje ubývají, poptávka narůstá, neboť konzum přináší jen věčně neukojitelnou touhu po ještě větším konzumu. Dalším zlem demokracie je zhoubné srůstání dvou ze tří pilířů moci – totiž zákonodárné a výkonné. Vlády vznikají jako deriváty zákonodárného sboru a vše řídí politické strany, samy loutkově vedené na neviditelných nitkách globálními korporacemi a oligarchy. V čem je království jiné?

Nejprve je nutno definovat, jak má správné království vypadat: musí být dědičné a skutečné. Král podle své vůle jmenuje vládu a spolu s ní vede výkonnou moc státu. Zákonodárný sbor je na králi nezávislý a svobodně volený občany, základní podmínkou aktivního i pasivního volebního práva je rodičovství. Žel, v Evropě už všechna skutečná království zanikla. Do jisté míry je však (samozřejmě až na tu dědičnost) připomíná politický systém USA, kde prezident je vlastně voleným králem.

Ačkoli království nemáme, můžeme si ho představit. Jak by to u nás vypadalo, kdyby… Vítejte tedy v království Země Koruny české, složeném ze čtveřice historických zemí: Čech, Moravy, Slezska a Lužice. Na jeho trůnu sedí panovník z domácího rodu s kapkou krve Přemyslovců.

1914

Země Koruny české jako jeden z mála evropských států nemají mořské pobřeží, tudíž ani zámořské kolonie. Zato jsou ze všech stran sevřeny trojicí velmocí: Německem, Rakousko-Uherskem a Ruskem. Naše země zůstala stranou balkánských válek a král nemá ambice zvětšit svoje území. Politikové českých Němců se snaží zemi zatáhnout do Trojspolku Německa, Rakousko-Uherska a Itálie, kdežto politici slovanského původu prosazují vstup do Trojdohody Francie, Ruska a Velké Británie.

Děd českého krále však už na konci napoleonských válek vyhlásil ozbrojenou neutralitu a jeho následníci ji přísně dodržují. Panovník soustřeďuje energii národa na kulturu a rozvoj těžkého průmyslu, zisky z vývozu zbraní investuje do budování pohraničních pevností a moderní mechanizované armády. Okamžitě po vypuknutí světové války na Země Koruny české zaútočí ze dvou stran německá a rakouská vojska. Česká armáda se úspěšně brání a král Václav VI. požádá o pomoc ruského cara, který mu ochotně vyhoví. Nemůže si dovolit, aby mohutný český průmysl a uhelné doly padly do rukou nepřítele. Dvě ruské armády vyslané do východního Pruska napadnou německé vojsko v týlu a pangermánský útok uvázne na mrtvém bodu. Český král s německým a rakouským císařem uzavře mír a země se vrátí do původních hranic. Pak ji ale se stejným úmyslem napadne Rusko a situace se zrcadlově opakuje: Češi s pomocí Rakušáků a Němců vyženou Rusy.

Agent cizí mocnosti profesor Masaryk se svým nohsledem Benešem prchnou do Francie, odkud se pokoušejí v českých zemích vyvolat republikánský převrat, leč národ stojí za svým králem, navíc oba renegáti zemřou na španělskou chřipku. Světová válka končí porážkou ústředních mocností a rudou revolucí na Rusi. Český král posílá na východ proti bolševikům dobrovolnický sbor legionářů, který obsadí celou Sibiř a na jejím území vyhlásí samostatný stát Sibohemia. Ten se pak stane pátou zemí Koruny české.

1938

Na konferenci v Mnichově se Anglie s Francií podvolí Hitlerovi a nutí Země Koruny české, aby třetí říši odstoupily území s většinou německých obyvatel. Český král Karel VII. neustoupí hrozbám a mobilizuje svou skvěle vyzbrojenou armádu. Naši zemi však spolu s Německem zákeřně napadne též Polsko a Maďarsko (přes Horní Uhry). Situace je beznadějná, nepřátelé útočí ze všech čtyř světových stran, navíc v týlu vypukne povstání českých Němců. Statečné české vojsko působí útočníkům obrovské ztráty, musí však ustupovat před ohromnou přesilou. Když už není kam ustoupit, nakonec před Prahou složí zbraně. Králi se podaří v pravý čas s rodinou a elitou národa odletět do Nové Prahy (bývalého Omsku) v Sibohemii, odkud vede diplomatický boj za osvobození své země i domácí odboj proti okupantům.

Německo bleskovou válkou pomocí zbraní z českých továren obsadí celou Evropu kromě Anglie a Ruska. Polsko je za odměnu počtvrté rozděleno. Stalin králi Karlovi nabídne pomoc Rudé armády při znovudobytí Zemí Koruny české výměnou za navrácení Sibohemie Sovětskému svazu. Prezident Roosevelt nabídne totéž plus miliardu dolarů za prodej Sibohemie Spojeným státům. Král Karel zvažuje obě nabídky, ale nakonec si vybere kratší cestu domů. Legionáři s Rudou armádou dojdou přes spáleniště a krvavé řeky až do Berlína, válka končí v květnu 1946. Země Koruny české jsou obnoveny v původních hranicích. Jen ti čeští Němci – zvaní Skopčáci, neboť v dobách zlých scházívali z kopců – někam zmizeli a nikdo netuší kam.

1948

Komunistická strana vyhrála volby do parlamentu. Jenže aby se bolševici dostali k moci, potřebují nejprve svrhnout krále. Nejsnazší cestou je změnit ústavu a vyhlásit republiku, jenže k tomu nemají potřebnou třípětinovou většinu poslanců. Chystají tedy státní převrat pomocí ozbrojených dělníků z továren ve velkých městech a zároveň spiknutí s cílem ochromit vládu. Vydíráním a podplácením přimějí polovinu ministrů, aby podali demisi. Král Karel však namísto řešení vládní krize vyhlásí stanné právo a zakáže komunistickou stranu. Přežije pokus o atentát. Legionáři a sokolové věrní trůnu zatknou vůdce spiklenců a odzbrojí lidové milice. Sice teče krev, ale neucpává kanály.

Stalin zvažuje poslat českým soudruhům na pomoc Rudou armádu. Pak si to ale rozmyslí – dobře Karla zná, a proto ví, že český král se nikdy nevzdá. Král totiž nedělá politiku pro hlasy v příštích volbách, ale pro budoucnost své země i pro svého syna a zároveň následníka. Není ho možné ani podplatit, protože mu patří celá země. A tak Stalin nakonec odplivne jedovatou slinu a na uklidněnou si nechá zazpívat svoji milovanou gruzínskou píseň Sulika. Písně jsou to jediné, co dokáže milovat.

1968

Čeští komunisté vynaleznou slogan „socialismus s lidskou tváří“, jímž k sobě přivábí hlasitou většinu labilních intelektuálů. Demonstrace studentů přeroste v krvavé nepokoje, odbory vyhlásí generální stávku. Brežněv tajně chystá vojenský vpád. Král osobně jedná s charismatickým vůdcem studentů a slíbí mu reformy. Situace se uklidňuje. Plány invaze jsou prozrazeny, velitel armády Svoboda usvědčený z velezrady spáchá sebevraždu. Armáda je ve střehu a Sověti po krátké potyčce na hranicích ustoupí.

Království má jistě i svoje stinné stránky. Králové mohou být hloupí, tyranští, nebo dokonce šílení. Úkolem královské dynastie je budoucího panovníka správně vychovat. A není-li trůnu hoden, nahradit jej nadanějším členem rodu. Pokud i to selže, pak přineste gilotinu.

Jak už bylo řečeno, u nás ani v celé Evropě už žádné skutečné království není. Zůstává však jedno území, jež královstvím nikdy být nepřestalo. Království má totiž každý člověk sám uvnitř sebe. Království ducha, království lásky, království práce. Není to snadné ani pohodlné, ale jestliže budeme všechna ta království v sobě živit a rozvíjet, jednou se skutečný král vrátí. Svatováclavská koruna na něj po staletí tiše čeká, vlídně se třpytící na dlouhé zástupy poutníků, kteří se jí přišli poklonit. Na hrdle krutě trestající každého, kdo si ji nasadí neprávem.

Autor je spisovatel knih pro dospělé i pro děti, jako historik se zabývá hlavně středověkým Bratrstvem obruče s kladivem.