Výlety za pivem v zemi malých pivovarů

„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků. A po celou dobu od roku 1499 si vystačí s jedním druhem piva, třináctistupňovým tmavým ležákem.

Ještě v roce 1989 to byl pořád jediný minipivovar u nás a další se k němu přidal až v roce 1991, kdy se ve Svinišťanech u České Skalice otevřel malý pivovar Meloun, pojmenovaný podle svého majitele. Jeho existence ale nebyla dlouhá, v roce 1998 byl z ekonomických důvodů uzavřen. Od poloviny devadesátých let začaly přibývat další malé pivovary, ale v roce 2000 jich na českém území byly stále jen necelé tři desítky a víc než polovina z nich měla roční výstav pouze do 500 hektolitrů. Ten opravdový rozmach začal přibližně před deseti lety, kdy ročně vznikalo přes padesát malých pivovarů. Ačkoli ve stejné době klesala po celém světě roční spotřeba piva na hlavu a méně piva se pilo i u nás a na někdejší metu 160 litrů na obyvatele ročně se už jen nostalgicky vzpomínalo, jedno nové světové prvenství si Česká republika v roce 2015 vydobyla. Stala se státem s největším počtem pivovarů v přepočtu na obyvatele země, a to díky minipivovarům, kterých máme už více než čtyři stovky. Mimochodem, to je přibližně stejný počet jako všech turistických rozhleden na našem území. A muzeí nejrůznějšího zaměření je zhruba jen o padesát víc. Hustota šesti malých pivovarů na jeden okres je už slušná nabídka zajímavých cílů na výlety. Kdyby to měl být jeden pivovar každý týden, vystačí si pivní turista s takovým bedekrem devět let.

Prokousat se k chuti

„Pivo je zavřený kancionál, pitím se otvírá a listuje,“ zapsal si ve třicátých letech minulého století do Sbírky pořekadel a popěvků o pivě František Viktor Konečný. Pardubický antikvář Richard Horák tento ohmataný útlý sešitek ve svém obchodě nemá, ale sám podle těchto slov žije. Za pivem cestuje, pivo ochutnává, o pivu toho hodně ví a také o něm umí poutavě vyprávět. Tenhle statný chlapík s dlouhými vlasy a rumcajsovským plnovousem nezahání pivem jen sprostě žízeň, ale v plném půllitru umí opravdu číst v duchu citovaného pořekadla.

„Já dlouho pivo nepil, nechutnalo mi, začal jsem ho pít až dlouho po vojně. A stalo se to tak, že jsme v zimě jeli do hospody v Kamenci, tehdy se tam ještě topilo v petrách, a já si sedl a řekl hostinskému, že chci střik, dvě deci vína, tři deci sody. On se ke mně naklonil a povídá mi: „Hele, mladej, buďto pivo, nebo rum.“ Byl to nějaký místní otec a ten tam narážel sud pro pár místních, a tak měl prostě jen pivo a rum. Tak jsem si dal pivo. Byl to Otakar 11° z pivovaru v Poličce. Venku sychravo, uvnitř krásně praskalo v kamnech, u stolu fajn parta a já se do toho piva zakousl, napoprvé jsem vypil celou půlku, položil jsem půllitr na stůl a zjistil jsem, že je to vlastně boží nápoj, strašně mi zachutnalo. A od té doby už se vezu. Někomu chutná pivo pořád, ale já si tu chuť musím připravit. Pivo je nejlepší, když na něj máš chuť a tu správnou žízeň. A já si ji umím udělat, vím, kdy se předtím najíst, co si dát k jídlu a možná i to, jak se těšit. Potom je vlastně úplně jedno, jaké pivo piješ, když je dobře natočené, je dobré každé. Na pivu je zajímavé to, že po prvním loku můžeš říct, že ti nechutná, ale když se pak napiješ podruhé, potřetí, tak si tě ta chuť získá a ty jich dáš osm za večer.“ A Richard Horák má i doporučení pro ty, kteří si cestu k pivní chuti teprve hledají a zkoušejí. „Kdybych chtěl někoho naučit pít pivo, asi bych ho naučil udělat si žízeň a řekl mu, ať se nebojí pořádně otevřít hubu a pořádně se napít. Někomu pomáhá, když u toho vycení zuby a při pití to pivo jakoby kouše, někdo tak pivo i pije. I když výraz ‚kousat pivo‘ je synonymum pro to, že ti pivo nechutná, tak v tomhle případě to tak nemyslím.“

Jak se vaří po anglicku

V porovnání s divousem Richardem Horákem má Adam William vzezření britského gentlemana a není to jen iluze vyvolaná jeho anglickým druhým jménem. Adam je mladý muž a cestovatel, který v každé volné chvíli míří na britské ostrovy a neustále srovnává česká a ostrovní piva. „Za několik let jsem navštívil stovky pivovarů a ochutnal několik tisíc druhů piv, která si poctivě zaznamenávám do aplikace v mobilním telefonu,“ popisuje svou systematičnost v pivních ochutnávkách. S přibývajícími degustacemi si stále silněji uvědomoval, že ač je u nás už přes 400 malých pivovarů, tak v žádném neobjevil chuť, kterou si v ústech přivážel z britských výletů. A tak si pivo sám uvařil. „Sám sebe řadím do skupiny těch, kteří sice vědí, jak se vaří pivo, jak má chutnat, ale přenechají samotné vaření raději odborníkům a vymyslí recepturu nebo produkt, který může být exkluzivní a zajímavý pro ostatní, což je můj příklad. Tento rok jsem ve spolupráci s pivovarem v Šenově uvařil ročníkový Vintage Ale, kde jsem záměrně vybral pouze anglické slady, chmely i kvasinky, abych dosáhl chuti, kterou jsem si oblíbil na britských ostrovech a u nás jsem po ní pátral marně. Výsledkem je Vintage Ale by Adam William s obsahem alkoholu 12 % v limitované sérii stovky ručně číslovaných lahví, designovým logem a s luxusní krabicí, který se ještě před distribucí vyprodal. Rád bych takovou várku, vždy s trochu jinými surovinami, opakoval každý rok.“

Pivo jedna báseň

Za pivem se dá cestovat všelijak a různé mohou být i krycí legendy takových výprav. Úsměv na tváři obvykle vyvolá připomenutí kresleného vtipu Vladimíra Jiránka zobrazujícího dva sešlé váguse, kamarády z mokré čtvrti, kteří stojí na chodbě domu a ženy ve dveřích bytu se s předstíranou nevinností ptají: „Paní Horáčková, pustila byste s náma manžela do knihovny?“ Jenže kdy se člověk vtipu dosměje a do knihovny se skutečně vydá, zjistí, že spojení piva a literatury je dlouholeté a pevné a nejde vůbec o nějakou pokleslou literaturu a šestákové autory. Jít na pivo lze třeba ve stylu Karla Hynka Máchy, když putoval krajinou po českých hradech. Z jedné takové cesty napsal básník dopis svému příteli a častému souputníkovi Eduardu Hindlovi, kde zdůraznil: „Na den Panny Marie bylo nás šestnáct statných lidu na zbořeném hradu Okoři. V Tuchoměřicích jsme vypili na posnídanou dvě veliké sladovnické konve piva a seděli jsme při tom ve dvoře v pivováru na zemi.“

O Petru Bezručovi se vědělo, že rád jezdil do osady Šmelcovna v údolí Bílého potoka nedaleko Domašova, kde se pilo pivo z pivovaru Černá Hora, v němž se pivo vaří už od roku 1298. Své zalíbení ve zdejším ležáku zaznamenal básník z Ostravska pro další generace takto:

Komu není dáno shora,
neví, kde je Černá Hora.
Láká občas Černá Hora
vzpomínkou na Dalibora.
Pivo je na Černé Hoře
lepší nežli na Oboře.
Granátem na Černé Hoře
můžem zapít každé hoře.
Proto dědkům na potvoru
na Černou zas půjdu horu.

Pivo inspirovalo také básníka Ivana Wernische, v jehož sbírce Včerejší den z roku 1989 je zařazena báseň Vedřiny:

Nikde nikdo nikde nikdo jen velkopopovický

Kozel kráčí podél zdi.

Teď vyšel kdosi zpoza rohu. Taky jen nikdo.

Jako já.

tevřely se domovní dveře zavřely se nikdo

nevstoupil ani nevyšel.

Nikde nikdo. Jen velkopopovický Kozel kráčí

podél zdi.

O trafiku se lámou stíny

kolemjdoucích stínů. Je něco po páté.

Den u konce. Ještě je něco na dně sklenice.

Podél zdi kráčí kozel.

Umělecké alibi může doplnit i malíř Mikoláš Aleš, o němž se rovněž vědělo, že má pivo v oblibě, a když prý dostal chuť, posílal si pro něj manželku s touto poetickou prosbou: „Přines džbánek nahořklého, ať srdce pozbude tesknoty!“

Taxis v půllitru

A pardubický antikvář Richard, který v pivu opravdu čte jako v kancionálu, přidává na závěr ještě méně známé propojení piva a dostihového sportu: „Do naší pardubické Pernštejnky se taky cestovalo, lidi sem jezdili na ,Velkou pardubickou‘, což znamenalo, že si dají všechna piva z nápojového lístku pardubického pivovaru. Těch bylo asi osm, možná deset, už nevím, já jsem si to projel jednou, a to téměř dvakrát dokola. Začínalo to desítkou, pak jedenáctka, nějaké polotmavé, dvanáctka, taxis, hořká dvanáctka, třináctka a nakonec poslední překážka, legendární tmavý silný ležák Porter. Asi prostě osm piv v řadě. Ale to už je asi pryč, ani nevím, jestli je tam otevřeno.“ Není a tenhle pivní dostih si v Pardubicích už nikdo nezopakuje. Pardubický pivovar letos posledního března přestal pivo vařit a značka Pernštejn se od té doby vaří na zakázku ve 250 kilometrů vzdálené Ostravě.