Polykáme slova

Seděli jsme před lety pod korunami dvou vzrostlých kaštanů, popíjeli rum a dívali se na netknuté sklenice s točenou kofolou. Jazykovědec Dušan Šlosar se v téhle brněnské restauraci nedaleko vily Tugendhat zastavoval na procházkách rád a s oblibou ji vybíral i pro naše setkání a vyprávění o jazyku. Říkal tomu „Stavíme se na kofolu s rumem“, ale rozpustile u toho pomrkával a dodával: „Samozřejmě že o nějakou kofolu vůbec nejde, ale ono to rázem zní trochu méně alkoholicky a je to takové nevinné.“

A tak jsme usrkávali rum, který podle gastronomických pravidel nebyl rum, ale lihovina pojmenovaná Tuzemák, a bavili se o tom, co všechno dokáže dělat jazyk s jazykem. Tedy jazyk český s jazykem v ústech. „Jazyk je mocná zbraň. Stejně silná jako nabroušený meč. Kdo jím dokáže vládnout, přivede si vás pouhými slovy tam, kam by vás dotlačil špičkou kordu nebo hlavní pistole. A na rozdíl od skutečné zbraně to nemusíte ani poznat,“ upozorňoval lingvista na sílu slov.

S vypitým rumem rostla chuť na něco k zakousnutí. Ovar s křenem! Dvě slova, která odstartovala malou Šlosarovu přednášku:
„Polykáme slova! Už dávno nežijeme v době, kdy jídlo mělo především zahnat hlad. To si dal sedlák chleba, špek a cibuli a neměl potřebu o tom vyprávět, protože co by asi tak říkal. Snědl to, co měl. Dnes je jídlo požitek, náplň volného času, symbol společenského postavení a taky velký obchod. Kdybychom jedli jen tolik, abychom se zasytili, obchodníci by byli tuze smutní. A tak se k jídlu přidává krasomluva, někdy jen žvanění, dělá se z něho událost a vytváří příběh, protože v postmoderně příběh prodává. Ovar s křenem. Taková sprostota! Dělnická svačina, žádná paráda, za kterou si nemůžete říct moc peněz. Ale máme tady slova, která polykáme raději než vařené vepřové, a i když to bude pořád jen ta vařená prasečí hlava v mastné vodě ve velkém hrnci, uděláme z toho tady u stolu delikatesu!“

Důležité bylo teď neskákat univerzitnímu profesorovi do řeči, protože na prázdném stole se najednou rodila luxusní pochoutka. „Vybrané kousky vepřového masa z mladého přeštického selátka, pomalu tažené v poctivém vývaru s bobkovým listem a novým kořením, podávané na křenovém lůžku s jemně zastudena třenými hořčičnými semínky,“ díval se Dušan Šlosar zasněně skrz koruny kaštanů k nebi. „Pořád to je ten prostý ovar s křenem, ale jsme v okecávací době. Dřív se k němu nastrouhal křen, teď se vytvářejí lůžka. Ovar už není uvařené maso z prasečí hlavy, ale musí mít svůj rodokmen, a i kdyby ho někdo uvařil málo a nedosolené, tak důležitější je, že to je vepř z Přeštic u Plzně. Rádoby původem přebíjíme neumětelství a příjemci té krasomluvy podsouváme, že tohle prostě chutnat musí, i kdyby to bylo úplně nepovedené.“

Polykáme slova. Myslím na to pokaždé, když se snažím v nabídce restaurací najít k pivu ovar s křenem.