Udržitelnost. Kéž by už se něco dělo

Pod slovem udržitelnost si řada lidí představuje šetření a zase šetření. Jistě to k ní patří, ale Soňa Klepek Jonášová v ní spatřuje nové způsoby byznysu. Ředitelka nevládního Institutu Cirkulární Ekonomiky (INCIEN) propaguje myšlenku, že Green New Deal pomůže Česku udržet konkurenceschopnost. Cirkularitu a udržitelnost vidí jako schopnost mít odolnou a (aspoň) částečně soběstačnou ekonomiku.

V poslední době jsme zažili různé otřesy. Pandemii covidu, válku na Ukrajině a s ní spojenou energetickou krizi, vysokou inflaci. Změnily všechny tyto události pohled na udržitelnost?

Samozřejmě že ano. Vnímám neuvěřitelnou a pro mě nepředpokládanou pozitivní akceleraci. Vlastně všechny impulzy, které máme za sebou, přinesly osvětu v tématech, která jsme se snažili dlouhodobě prosazovat a vůbec jsme nevěděli, jak na to.

Jaká témata?

Dám konkrétní příklady. Dlouho se tady mluvilo o energetice, o potřebě jisté míry soběstačnosti. Ale přitom bylo zřejmé, že dokud nepřijde silný impulz, který pocítíme na vlastní kůži, mnoho se nezmění. Dřív jsme přicházeli do firem a říkali: Podívejte, energie, odpady, to jsou věci, na kterých můžete šetřit. Můžete zvýšit odolnost své firmy v době krize či blackoutu, vyplatí se to. Odezva byla sotva vlažná. Když přišla válka na Ukrajině a energetická krize, najednou všem došlo, že se už dávno mělo dělat daleko víc, že už měla běžet úsporná opatření. Totéž platí pro vodu.

Že bychom měli šetřit?

Ano, pracujeme s obcemi, které řešily, proč vodou šetřit a jak. Od několika starostů víme, že přístup občanů se změnil až ve chvíli, kdy voda došla a oni museli několikrát denně chodit k cisterně. Čili u nás zafungují až krizové situace. Už před válkou na Ukrajině a před covidem jsme s firmami řešili dodavatelské řetězce, jak jsou křehké a nesou velkou ekologickou stopu. Ale málokdo si pod těmi slovy dokázal představit něco konkrétního. Až když chyběla třeba močovina na AdBlue, která se přidává do dieselových motorů, protože ji dovážíme z Východu, tak se věci hnuly. K tomu špatná dostupnost a výrazné zdražení jiných látek nezbytných pro průmysl, to všechno byly silné podněty pro udržitelnost.

To pořád ale nevypadá jako nejlepší motivace.

Možná, ale samy firmy už si uvědomují, že udržitelnost musí být součástí jejich dlouhodobého a hlavně strategického plánování. Svět čelí tolika výzvám a krizím najednou, je to polykrize se všemi dopady, o kterých jsme neměli ani zdání. To je ale jenom jeden fenomén. Druhým je Zelená evropská dohoda, díky které – a to nepřestanu opakovat – si Česko může zachovat konkurenceschopnost.

Jak?

Zelená dohoda je deklarovaná cesta, jak zvýšit energetickou a surovinovou soběstačnost Evropy, aby mohla konkurovat zbytku světa. Je ohleduplná k životnímu prostředí a současně je sociálně spravedlivá. Téma Green New Dealu ukazuje, že to, jak funguje svět v rychlých obrátkách dlouhodobé spotřeby, není udržitelné. Ale nejen z pohledu záchrany planety, ani byznysově.

Chcete říct, že firmy ke změně chování přinutí trh?

Jednoznačně. Zelená dohoda říká: Buďme raději šetrní, přemýšlejme nad tím, co vyrábíme a jakým způsobem. A dělejme to tak, abychom byznys zachovali i do budoucna. Kdyby to nedávalo smysl, nikdy by to nepodepsaly země jako Německo, Francie nebo Skandinávie. Kdyby měly strach, že to zabije jejich byznys.

Byla jste jedna z prvních, kteří téma cirkulární ekonomiky vnesli do veřejné debaty. Vidíte nějakou změnu?

Na začátku jsme k tomu přistupovali preventivně, vysvětlovali jsme, co je cirkulární ekonomika. Snažili jsme se ukazovat, kde jsou rizika. Jako například obrovská volatilita cen, nedostupnost surovin, zdrojů. Říkali jsme, když vyrábíte z hliníku, tak by bylo dobré mít připravený recyklovaný hliník. Pokud přijdou válečné konflikty nebo demografické problémy, bude to taková černá labuť, na kterou nebudeme schopni reagovat. Bohužel se většina z těchto rizik dnes naplnila. Je to stejné jako sucha, která zažíváme. Dobře, nechcete slyšet, že je to problém, tak to tady teď máte. A všechno najednou.

Může to být ještě horší?

Vystudovala jsem zemědělství, a když vidím, jak se hospodaří na zemědělské půdě, která není schopna vázat vodu, tak to ve mně vyvolává otázku, kolik zdrojů bude v Česku za pár let. Ale těžko se to vysvětluje, environmentální témata vnímáme jako něco vznášejícího se ve vzduchoprázdnu.

Co by pomohlo ke změně?

Tak třeba Václav Smil, významný vědec českého původu, tvrdí, že by stačilo, kdyby politici a lidé v důležitých funkcích měli elementární znalosti v tomto směru. Protože se těžko vyjednává o něčem, co je pro druhého abstraktní. V Česku máme celou řadu různých rad, komisí a pracovních skupin, ale nejsou zrovna efektivní. Přitom příklady z Nizozemska nebo Španělska ukazují, že to jde. Kéž by se už něco dělo i u nás.

Jak vidíte Česko za dvacet třicet let?

Udržitelnost vnímám jako základní životní princip, takže věřím, že v té době budeme spotřebovávat spíš služby než zdroje. Budeme vyrábět méně, ale prodávat dráž. Nastavíme chytré a konkurenceschopné byznysmodely. Prostě tu bude mozkovna místo montovny. Ale sluší se říct, že je složité to odhadnout.

Ale dnešní mladá generace k tomu směřuje, nebo ne?

Asi ano. Společnost dnes obecně funguje na bázi velmi krátkých životních cyklů – tedy rychlá produkce, rychlá spotřeba a rychlá produkce odpadů. Nové byznysmodely by mohly přinést prodlužování délky životnosti všech zdrojů a zachování jejich hodnoty, a to buď formou oprav, renovací, recyklace, nebo toho, že místo prodeje začnete svůj produkt pronajímat a později si ho vezmete zpět.

Co je cirkulární ekonomika

Jde o koncept, který se snaží hospodárně nakládat se všemi zdroji. Rychloobrátkové zboží nahradí to s delší životností, případně modulární, aby ho bylo možné upgradovat. Cirkulární ekonomika pomýšlí na přechodné a obnovitelné zdroje, aby byla průmyslová produkce do budoucna udržitelná. Materiály nekončí na skládce, ale vracejí se zpátky do společnosti, která z nich může udělat nový výrobek. Více na https://incien.org.