Snad se v plastech neutopíme

Co s plasty? Jednoduchá otázka, na kterou ovšem neexistuje snadná odpověď. Pro hromadění plastů v oceánech a životním prostředí obecně se vžilo označení plastová krize. Petra Innemanová, která působí na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity a je projektovou manažerkou ve společnosti Dekonta, se nakládání s odpady věnuje řadu let, plasty a bioplasty nevyjímaje. A naznačuje, kudy by z téhle krize mohla vést cesta.

Jedním z pilířů udržitelnosti může být šetrnost. Nebo se prosazuje jiný trend?

Minimalismus, dobrovolná skromnost, sdílení věcí, swapování, bezobalové nakupování, to jsou trendy, které se, zejména mezi mladými lidmi, prosazují stále častěji. Bylo by ale potřeba, aby se těmito trendy řídila většina společnosti.

Ale to nezní složitě, to může každý, aniž by nějak výrazně musel měnit životní styl, ne?

Ano, ale často se říká, že na něco takového není čas. Jenže změna musí nejprve nastat v našich hlavách. Je opravdu potřeba se pořád za něčím honit? Vybavuje se mi dialog Malého prince a obchodníka s pilulkami proti žízni. Na dotaz, jak naloží s ušetřeným časem, Malý princ odpoví: „Kdybych já měl 53 minut nazbyt, šel bych docela pomalu ke studánce.“

Mohou pilulkou k udržitelné budoucnosti být bioplasty? Nebo je to slepá ulička?

Další otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď, protože pod označením „bioplasty“ se skrývá velmi různorodá skupina materiálů. Můžou to být polymery naprosto totožné s těmi konvenčními, jako je polyetylen (PE) nebo polyetylentereftalát (PET), jenom surovinou pro jejich výrobu není ropa, ale obnovitelné materiály, které například vyrostly na poli. To podle mého názoru slepá ulička je. Existují také polymery, které se nazývají bioplasty, protože jsou biologicky rozložitelné, a nakonec ty, které jsou i biologicky rozložitelné a zároveň se vyrábějí z obnovitelných zdrojů, nejlépe z odpadní biomasy. To by mohlo být řešení pro hromadící se plasty v přírodě, ale je potřeba důsledně vybírat, které z nich jsou opravdu spolehlivě rozložitelné a kdy je to spíš greenwashing (marketing budující environmentálně zodpovědnou pověst, avšak ve skutečnosti jde o nepravdivé informace – pozn. red.).

Jak tedy dnes omezit plýtvání plasty?

Zaprvé pomocí restrikcí. Dnes už v EU platí zákaz některých vybraných jednorázových plastových výrobků a je to jen začátek. Evropská komise nyní přichází s návrhem Nařízení o obalech a obalových odpadech, které doporučuje zavést opatření, jako je povinnost stoprocentní recyklovatelnosti obalových materiálů, aktualizace základních požadavků s cílem co nejvíc omezit nadměrné používání obalů, postupné ukončení používání zbytečných obalů, povinná kompostovatelnost některých vybraných plastových obalů atd. A zadruhé, běžný občan samozřejmě nemusí čekat, co mu nařídí shora, a může začít hned. Vyhýbat se výrobkům, které jsou zabalené ve zbytečných a nadměrných obalech, nekupovat zbytečnosti, nosit si vlastní tašku na nákupy nebo kelímek na kávu s sebou a podobně.

Jak se případně vymanit ze závislosti na plastech?

Bojím se, že za plastové materiály v současné době neexistuje náhrada. Pokud si tedy hodláme zachovat stávající životní standard. Plasty nám pomáhají snížit hmotnost dopravních prostředků, takže mají nižší spotřebu paliva, prodlužují trvanlivost potravin a nikdo si asi neumí představit, že by se znovu u lékaře sterilizovaly injekční stříkačky a jehly… Je ale třeba s plasty zacházet rozumně a pohlížet na ně optikou celého životního cyklu.

Věříte, že fosilní paliva může například nahradit syntetický benzin nebo čistý vodík těžený ze země? Že by to byl krok k uhlíkové neutralitě?

Věřím, ale vše je nakonec o penězích. Dokud bude syntetický benzin nebo nafta mnohem dražší než ty vyrobené z ropy, náhrada je v nedohlednu. Pomohla by uhlíková daň, aby byly zvýhodněné takové technologie, které nemají negativní vliv na klima. Ale musela by na jejím zavedení panovat celosvětová shoda, což je zatím nereálné. Vodík je považován za čisté palivo, protože energie se uvolňuje jeho sloučením s kyslíkem za vzniku molekuly vody. Je třeba ale dořešit bezpečné skladování a transport, protože jde o výbušný plyn. Vodík je také možné vyrábět elektrolýzou vody, takže se nabízí možnost vyrábět jej decentralizovaně (když je zrovna k dispozici nadbytek energie) z obnovitelných zdrojů, ale tam je ještě potřeba technologicky zvládnout proces elektrolýzy, která nerada pracuje diskontinuálně.

Lze čekat v dohledné době nějaké technologické řešení, převratný „vynález“, který by problém (nejen) plastů, ale i emisí skleníkových plynů a globálního oteplování vyřešil?

Čistý a neomezený zdroj energie by pomohl vyřešit řadu palčivých problémů. Zvládnutí termojaderné fúze je jednou z možností. Mně jako přírodovědkyni by se líbilo technologické napodobení procesu fotosyntézy. Fotosyntetizující organismy dokážou z vody, oxidu uhličitého a fotonu, tedy energie světla, vytvořit energeticky bohaté organické molekuly. Nepotřebují k tomu žádné vysoké teploty a tlaky, pouze kaskádu enzymaticky řízených reakcí. Realističtěji ale vidím zvládnutí skladování vodíku a skladování energie vůbec. Aby mohl být efektivně využíván potenciál obnovitelných zdrojů. Levná a čistá energie znamená současně větší možnost pro recyklaci plastů – i například reaktoplastů, pro které připadá v úvahu jen recyklace chemická, která je prozatím ekonomicky neudržitelná.

Když se vrátíme nohama na zem, myslíte, že iniciativa řetězců „vykupovat“ PET lahve a plechovky pomůže něco změnit? Je to krok správným směrem?

Zálohování jakýchkoli obalů je určitě cesta. Minimálně dojde k omezení tzv. litteringu, tedy množství povalujících se odpadků v přírodě. Také bude zajištěna potravinářská čistota recyklátu například pro povinné přidávání do nově vyrobených lahví. Co se týká plastů, zatím ale nemám jednoznačný názor, jestli je dobře, že tu vedle sebe budou fungovat dva systémy na zpětný odběr, tedy žluté kontejnery a systém zálohový, a jaký bude celkový dopad toho všeho na životní prostředí. Nabízí se otázka, jestli zrovna u plastů je potřeba tolik tlačit na recyklaci a nejít spíš cestou energetického využití.

Má vůbec plastová krize nějaké řešení? A to v relativně dohledné době?

Jak už jsem řekla, ta hlavní změna musí nastat v našich hlavách. Konzumní způsob života, jak ho v současnosti provozujeme, není dlouhodobě udržitelný. Každý tedy musí začít u sebe, ale na individuální zodpovědnost každého jedince zatím není možné spoléhat. Bude to tedy otázka politických rozhodnutí. A ta se také daří prosazovat velmi pomalu. Snad se do té doby v plastech neutopíme…

Objevil se názor, že kdyby přiměřeně zbohatla celá lidská populace – části Asie a především Afrika –, prospělo by to výrazně péči o planetu. Souhlasíte?

Ano, za předpokladu, že ruku v ruce s bohatnutím půjde i vzdělanost a přístup k informacím. A velmi důležité je to slovo přiměřeně. Každý určitě zažil u sebe nebo ve svém okolí případ, že se člověk půl života honí za kariérou a hmotnými statky, aby v druhé polovině zjistil, že ho materialistický způsob života vlastně neuspokojuje, že k životu potřebuje málo, a začne se zajímat o umění, osobní rozvoj, mezilidské vztahy, zahrádku, řemesla a podobně. Ale planeta nemá kapacitu na to, aby celou touto zkušeností prošel každý. Chtělo by to skočit hned do té druhé etapy…