Přihlásit se

SPECIÁL VÝLETY

Výlety. Krok stranou

Nabídnout výlety do míst, kde nejsou turisté, může znít jako protimluv. Protože až se tam lidé na doporučení vydají, nebudou už turistů prostá. Cílů, kterým se zatím hlavní proudy turistů vyhýbají, je ale naštěstí stále dost, a kdo má chuť udělat na výletě krok stranou, má kam jít.

Zážitky není nutné hledat vždy tam, kde je doporučují turistické bedekry. Není potřeba za ně platit hodně peněz ani se za nimi nemusí cestovat do vzdálených míst. Zážitky se tvoří v hlavě a výlet, na který se bude dlouho vzpomínat, nemusí být nijak komplikovaný. Inspiraci lze hledat třeba v meziválečné době, kdy cestování nebylo zdaleka tak dostupné jako dnes, pracovalo se i v sobotu a peněz ani času nebylo nazbyt. Romantika se schovávala v obyčejných věcech.

Kde se cesta dotýká nebe

Dalo by se to odbýt jednoduchou větou, že se pojede na výlet za město. Nebo je možné se na cestu vydat podobně jako hrdinové Foglarova románu Hoši od Bobří řeky: „Bylo velice chladno. Všechny domy byly ještě zavřeny a nikde ani človíčka. Vymotali se ze spleti uliček Staré čtvrti a vešli do nových částí města. Šli stále na východ, dlouhou rovnou ulicí, lesknoucí se v záři vycházejícího slunce. Byla tak dlouhá, že se její domy ztrácely na obzoru. Za tou ulicí někde daleko byly louky, lesy, potůčky a vrchy. A hoši šli dále vpřed, jeden mluvil přes druhého, všichni se smáli a šli tam daleko, až za onu čáru, kde se končící ulice dotýkala nebe, blíže k vycházejícímu slunci, neznámým příhodám vstříc.“ Tady je skryté první tajemství, jak udělat krok stranou od turistických míst. Těšit se z poezie cesty, která na svém konci slibuje dotyk s nebem.

Krása omšelosti

Další inspirací pro krok stranou může být krása přikrytá omšelostí a zapomínáním. Jako když na krásný porcelánový šálek sedá na polici v bazaru prach, až se ho člověku ani nechce vzít do ruky, aby si neumazal prsty. Přitom stačí překonat ostych a trochu prachu odfouknout…

Poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné u Krnova.
Poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné u Krnova.

Je to už rok, co fotograf Ondřej Durczak a sociolog Jiří Siostrzonek vydali společně knihu Bruntálsko – alternativní fotografický průvodce. Jsou v ní téměř dvě stovky fotografií, na kterých není snad ani jednou zachycena krása. Je to obrazový záznam zmaru a skomírání kraje, který se stále vzpamatovává z časů komunistické devastace. Přesto se kniha už stala vyhledávaným turistickým průvodcem. Je v ní totiž to samé, co v dobrodružných knížkách pro děti: tajemno, napětí a touha objevovat místa přehlížená a na okraji zájmu. Bruntálsko navíc není nepěkné a nehostinné, kdo jím procházel, často o něm mluví jako o divoké krajině s krásnými a čistými horizonty. Je to kraj pastvin a luk, kde si potoky razí v roklinách cestu přes vodopády. Obchody se smíšeným zbožím postavené kdysi brigádnicky v akci Z je potřeba přijmout jako kolorit regionu, stejně tak opuštěné chlévy někdejších zemědělských družstev. A ruku na srdce, tyhle pomníky minulosti ruší v krajině méně než třeba moderní golfové resorty.

Není potřeba vydat se přesně v Durczakových a Siostrzonkových stopách. Z jejich knížky si stačí vzít jen inspiraci, jak udělat svůj vlastní krok stranou. Věřit tomu, že i vedlejší a opomíjené cesty mohou vést do zajímavých míst.

Jen o kousek vedle

Třetí možnost, jak udělat krok stranou od rušných turistických tras, je porozhlédnout se, zda v sousedství nevede stejným směrem jiná cesta, možná trochu méně pohodlná, ale liduprázdná. A takových cest není zrovna málo, tady je jen několik příkladů:

Cyklisty i in-line bruslaři je velmi oblíbená cyklostezka s asfaltovým povrchem na pravém břehu Labe mezi Poděbrady a Nymburkem. Obzvlášť v létě tam v některých dnech nebývá k hnutí. Přitom po protějším břehu vede obdobná stezka, jen s trochu starším a horším povrchem, kde je provoz výrazně slabší.

Jít volnou krajinou až tam, kde se cesta dotkne nebe.
Jít volnou krajinou až tam, kde se cesta dotkne nebe.

Beskydský hřeben mezi Radhoštěm a Pustevnami je učiněná turistická promenáda. Stačí se ale vydat z Pusteven na výlet na opačnou stranu k vrcholu Čertova mlýna a značná část turistického zástupu rázem odpadne.

A podobné to je i s hrdiny Hochů od Bobří řeky. Jejich skutečné tábořiště ve Sluneční zátoce je už dávno v ohybu Sázavy zakresleno ve všech turistických mapách a stalo se hojně navštěvovanou atrakcí. Ale Stříbrná řeka, tedy Sázava, je dostatečně dlouhá na to, aby podobná romantická zákoutí zopakovala na svém toku hned několikrát, a kdo po jejím břehu půjde například od kláštera v Sázavě do Českého Šternberku, užije si stejné dobrodružství jako Rikitanova družina, dokonce ve větším klidu.