Hory za horami

Tohle je místo, kde čas běží pomaleji. Musí se tu proplétat mezi zpustlými zbytky někdejších osad, obcházet staré hřbitovy a sem tam se na chvíli zapomene v některém z opuštěných domů. Nebo jen sedí na břehu jednoho z potoků, který stéká z horského svahu, na úpatí stráně se zklidní a pak se v četných meandrech pozvolna ztrácí v nekonečné polské rovině.

Rychlebské hory jsou báječným místem, kde se dá zapomenout na okolní svět. Jsou před ním ostatně dobře schované, chrání je téměř tisíc metrů vysoký Sokolský hřbet nad Jeseníkem. Ten funguje jako skutečný štít. Lidé přijedou vlakem pod lázeňskou čtvrť, spatří domy roztroušené ve stráni, nad nimi mohutné Priessnitzovo sanatorium postavené před sto lety podle návrhu architekta Leopolda Bauera a dál se jim nechce. Jsou tu vycházkové trasy, kavárny se zákusky a výhledy do okolí, takže k pohledu na druhou stranu hřbetu zdánlivě není důvod. Jenže on je, protože kdo se prosmýkne, ať už autem, nebo vlakem, sedlem Na Pomezí, ocitne se v jiném světě. Tichém, zapomenutém, nostalgickém, poetickém.

Trojice městeček Žulová, Javorník a Vidnava nenabízí požitky a mondénnost lázeňského Jeseníku, o to víc ale dokáže vtáhnout do autentického života na česko-polské hranici dnes i v minulosti. Na výletě z Vidnavy do Žulové se člověk snadno ztratí nejenom ve zdejších lesích, ale také v letopočtech. A není nic výjimečného, když na některém ze zdejších domů prosvítá pod fasádou německý nápis, pozůstatek z doby, kdy tu v časech první republiky hospodařili převážně čeští Němci. Hospodářsky se kraji v okolí Žulové i Javorníku dařilo, což dokládá i dnes připomínané pojmenování celého regionu „slezská Haná“. Nepřímým důkazem je i rozsáhlý anglický park kolem monumentálního javornického zámku pojmenovaného Jánský Vrch, neboť takové krajinářské úpravy se v chudých oblastech nedělaly.

Práci bylo potřeba vyvážit odpočinkem, zábavou a také dobrým jídlem a pitím, což vše poskytovala vycházka do nedalekého Račího údolí. Obvykle se z města putovalo přes Jánský Vrch, Čertovy kazatelny a hrad Rychleby až k Tančírně, zdobné secesní stavbě obklopené parčíkem se skalkami, rododendrony, okrasnými dřevinami a stylovým venkovním posezením. Před válkou se tu o sobotách konaly zábavy, o nedělích čaje s hudbou. Všechno fungovalo, jak už je v tomto kraji bohužel typické, jen do konce druhé světové války. Po ní byli čeští Němci ze sudetských oblastí vyhnáni, vylidněný kraj chudl, na útratu za zábavu nezbývalo a Tančírna strádala, i když se ji nájemce Alois Měsíc, restauratér z Bystřice pod Hostýnem, snažil udržet při životě. Jenže pak přišel rok 1954 a její další osud poté, co se stala státním majetkem, popisuje kronika takto: „Postupně se ve vlastnictví vystřídaly Československé státní lesy, Jednotné zemědělské družstvo a Československé státní dráhy. Ty jsou pro Tančírnu definitivním zpečetěním jejího osudu a v jejich vlastnictví začíná Tančírna chátrat definitivně. Od těchto dob již není průběžně udržována ani opravována.“

Pozvání na výlet ale končí dobrou zprávou, protože ve třetím tisíciletí převzala Tančírnu do své správy obec Bernartice, která zajistila její rekonstrukci, a tak si výletníci mohou znovu vyzkoušet, jak se zde svačí, obědvá, popíjí pivo i limonády a samozřejmě i tančí.