Neznačená dobrodružství

Jan Civín je dobrodruh. Jednorázově to už před lety prokázal tím, že započatou kariéru politologa a vysokoškolského pedagoga vyměnil za existenčně nejisté provozování kavárny v Ústí nad Labem. Malá chemická továrna by v tomhle kraji byla jistota, podávání kávy doplňované přednáškami o cestování nebo literatuře je pod sídlištěm Severní Terasa napínavé živobytí. Kavárně Max se ale daří, a tak její majitel může podnikat svérázné napínavé výpravy za humna severočeského průmyslového města.

„Jako nenapravitelný čtenář verneovek se těžko smiřuji s tím, že vše podstatné už bylo objeveno, zmapováno a vědecky klasifikováno. Satelity, penicilin, sociální stát a mobilní telefony jsou sice fajn, sám jejich výhody hojně využívám, jejich vynález však navždy pohřbil naši šanci zažít pořádné dobrodružství. Dnes je v zásadě jedno, zda se vydáme na Mount Everest, nebo do Egypta. Malé dobrodružství naštěstí není vyloučeno ani v časech GPS a GDPR. Stačí vyrazit po neznačených stezkách, jež bývají tajemné, divoké a liduprázdné,“ popisuje základ svých dobrodružných cest, na kterých se drží jediného pravidla: dát na chvíli vale barevným značkám Klubu českých turistů. „Je to příležitost dát průchod našim nejnižším romantickým pudům. Já si uprostřed neznačených cest vždycky připadám jako Alexander von Humboldt. Každý zapomenutý křížek, který najdu, mám tendenci považovat za objev srovnatelný s nálezem Tutanchamonovy hrobky.“

O svých výpravách napsal a vydal knížku Severotoulky, čtivý bedekr o místech mimo hlavní turistické trasy. S nadsázkou o ní mluví jako o průvodci Divokým severozápadem a nejprve upozorňuje na místa, kterým je dobré se vyhnout. „Výletníci se koncentrují na Milešovce, Komáří vížce, Děčínském Sněžníku, Jedlové, Luži a Klíči nebo v Hřensku. Všude okolo je přitom liduprázdno a hlavně nefalšovaná divočina. Vřele doporučit mohu například oblast mezi Českou Lípou, Cvikovem, Zákupy a Jablonným v Podještědí. Páteřní spojení tam totiž vypadalo úplně jinak než dnes. Zatímco dřív vedlo křížem, to současné je vytyčeno po obvodu. Vedle zapomenutých cest tam lze pátrat i po zapomenutých železničních tratích.“

Objevování starých cest, i těch zaniklých, je osobní libůstka Jana Civína. „Některé zůstávají zřetelné, jiné naopak zcela pohltila zástavba, les nebo příliš hluboká orba. Fascinuje mě, že jsou odsouzeny k zániku, ačkoli se po nich ještě nedávno normálně šlapalo, a to nepřetržitě několik století. Hodně mě baví pátrat po jejich pozůstatcích: pradávných úvozech, náspech i stromořadích nebo po božích mukách zdánlivě nelogicky rozsetých po krajině. Čím starší cesta, tím hůř průchodná. Pro takové mám zvláštní slabost. Vždycky se dmu pýchou, když nějakou objevím nebo osobně prošlápnu.“