Spisovatelé a čtenáři. Co bych byl bez knih – a kdo?

„Tatino, budeš nám dneska večer číst ty, nebo máma?“ ptá se mě pravidelně a neodolatelně dcera u večeře. „A můžu si pak před spaním pustit ještě nějakou poslechovku?“ dodává pro jistotu. „To je moc pěkná knížka, Kája už ji četla třikrát!“ svěřuje mi macecha svou radost z dárku, jímž jsme k narozeninám počastovali mou malou sestru. Její nadšení nesdílí každý: „Věděl bych i o vhodnějším zateplení stěn,“ prohodí pohrdlivě snad při každé návštěvě u nás doma můj otec směrem k přetékajícím domácím knihovnám. Bodejť by jim bylo lehko: „Přivezl jsem ti pár knížek od nás, protože jsou asi tvoje,“ vítá se mezi dveřmi bratr dorazivší od Uherského Hradiště. „Nemáš doma Hovory s TGM? Potřebovala bych si je přečíst kvůli práci,“ kontruje naopak v telefonu jeho žena s instrukcí, čím sourozence vybavit na cestu zpět. „Drahóšku, přečteš si teda ten text, který máš už týden na stole ke korektuře, abych to konečně mohla zanést a knížka odešla do tisku?! Musíme ji stihnout vydat na veletrh!“ káravě se na mě obrací moje žena, redaktorka v jednom z tuzemských nakladatelství. „Tati, hele, noví tři Tintini, ty jsem ještě nečet,“ chlubí se syn úlovkem pořízeným napůl zápůjčkou v Městské knihovně a napůl koupí v knihkupectví, kam si ve svých jedenácti letech už suverénně chodí pro čtivo sám. „Lukáši, máš v redakci nové knížky na recenzování,“ volá mi kolegyně z práce. A já sám uprostřed těchto a mnohých dalších vět tážu se bratra, co pěkného překládá, dcery, co že to zrovna čteme a jakou další audioknihu si máme pořídit, ženy, jakou píše novou logopedickou pohádku, kolegy editora, nad jakou knížkou že se to právě rozčiluje pro její mizernou úroveň, tří nakladatelů, jestli by stáli o některou z knížek, jež nabízím k překladu, a čtvrtého, která z připravovaných knih, jež mám u něj redakčně na hrbu, spěchá na dodělání nejvíc, abych si jejich dopracování znovu pečlivě naplánoval – a pak vše bez ohledu na záměry a plány beznadějně honil na poslední chvíli.

Moje rodina v knihách žije, knihy čteme, kupujeme, schraňujeme, darujeme, překládáme, píšeme, redigujeme, korigujeme, vyrábíme, zahlcujeme se jimi, aniž naše potřeba být s nimi v kontaktu vyprchává. A tak knižní veletrh máme doma vlastně dennodenně, protože právě tak často někdo s nějakou knížkou přichází, nebo v lepším případě odchází. Jsou to většinou směnné obchody: kus za kus nebo za dva. Knihy, jejich váhu, tvary, barvy, pachy vnímáme jako přirozenou součást svých životů a nepřemýšlíme, jak k tomu došlo ani kdy se nám toto trvalé duchovní zranění stalo. Knihy jsou tu s námi, byly tu s námi a zůstanou s námi i po nás (například po tchánech asi zdědíme obrovskou domácí knihovnu plnou starých odeonek, s nimiž tím pádem rázem zdědíme i kus života rodičů a trvalou vzpomínku na ně). Nepřipadá nám to divné, ostatně jsme obklopeni kamarády – básníky, spisovateli, překladateli, nakladatelskými redaktory –, kteří to mají obdobně: jsou sysli na knížky. Někteří se kvůli nim museli rozejít, ba rozvést, protože partner či partnerka už dál odmítali snášet tuto výsostně hmotnou vášeň. Elektronická kniha je sice plnohodnotný doplněk, praktický na cesty, užitečný ke schramstnutí, přitažlivý svou skladností, ale přece jen nenahradí vůni tisku vpitou do papíru; tuto příliš mocnou drogu, jíž se nelze vzdát – jak ostatně na dalších stranách dokládá v rozhovoru litografický mistr a nakažlivý nadšenec Petr Korbelář.

Na knihy nemohu zanevřít, protože mi změnily život a nadále ho mění a postrkují k lepšímu: skrze příběhy próz a verše básní poznávám svět, nové lidi, nová prostředí. Bez knih, respektive literatury, již obsahují, bych nepoznal mnoho přátel ani svou ženu. Bez knih a toho, co mě naučily, bych ostatně nemohl pracovat ani jako vychovatel ve výchovném ústavu (mnohokrát se mi podařilo knihou dokázat svým ústavním svěřencům, že život je bohatší a pestřejší, než by si byli mysleli po svých většinou mizerných rodinných zkušenostech), ani v Národním divadle (jaké to bylo procitnutí a jaký úžas, když jsem v dávno dospělém věku pochopil, jak jinak připravovanou knihu formuje proti próze a poezii dramatický text!), ani v Akademii věd (jaké opojení představuje bádání vyvěrající z beletristických textů, jaký div nad závěry, k nimž lze dojít!), a konečně ani v redakci Týdeníku Echo. Bez knih bych se nevěnoval literatuře, nepodlehl nejprve kouzlu češtiny a zájmu o její osud a posléze zájmu o lužickou srbštinu a její osud, a nemohl tak v jejich vzácné mateřštině hovořit s lidmi a autory, kteří žijí na jazykové, mentální, kulturní i národnostní hranici – respektive kteří vlastně žijí bez hranic (jak hlásá téma letošního ročníku pražského veletrhu Svět knihy).

Knižní veletrh pro mě znamená práci: celý dospělý život, ať už na jaře v Praze, nebo na podzim v Havlíčkově Brodě (na jiné veletrhy nehledě) musím buď zorganizovat stánek, odtahat bedny knížek, moderovat autorské čtení či besedu, pořídit rozhovor, domluvit autorská práva. Ale stojí to za to, neboť knižní veletrh není chrám knih jako knihkupectví, kde je tichoučko a kde hrajete v oslabení a po knihách saháte skoro až bázlivě, aby ty ostatní nežárlily, že jste si nevybrali je. Kdepak, knižní veletrh, to je úplně jiná atmosféra: to je džungle, to je šrumec, to je chaos, to je kdo s koho, to je vyrovnaná hra lidí a knih, to je férovka. To jsou pracky drze napřažené skrz dav na pult stánku, aby člověk dosáhl na poslední zlevněný kus vysněného titulu. To je nervózní strkanice a dupání si po nohách při čekání na oblíbeného autora. To je dav rozvášněný něčím tak klidným a intimním, jako je kniha. Nikdy mě ten rozpor nepřestane fascinovat, ani letos ne.