Cui bono?

Takže literatura. Komu a čemu slouží a v čí prospěch? Takto se ptají například taky cenzorní úředníci a jejich cui bono? si nijak nezadá s jeho užitím v trestním právu. Taky totiž může vést k tvrdému rozsudku, postihujícímu nejen literaturu, ale i jejich autory. Však s „koniášskou“ kapitolou máme zase ne tak dávnou zkušenost, pročež jejím následkem je například i to, že slovo cenzura teď slouží jako hrozivý strašák hájící dezinformace na polnostech trollů.

Ale věnujme pozornost původnímu významu cui bono?, tedy pro jaké dobro? A co je v literární tvorbě ono zázračné bono, dobro, že někteří autoři kvůli němu riskují třeba i vězení, ale taky to, že budou vyštváni z rodné země, jejímž jazykem dobro tvoří? A čemu bono slouží, že se někteří autoři dokážou kvůli němu sami uvěznit a strávit dlouhá léta v neprodyšně zabedněném kumbálu s hromadou rukopisů a třeba i s těžkým astmatem? A jak to, že ani cenzorské praktiky, ani častá profesorská otupělost literární kritiky nedokázaly odradit autory od jejich volby, přestože nikdy nezískali, nemohli získat bezvýhradnou jistotu, že je to opravdu správná volba?

Ale tady si dovolím odbočku. Všimněte si, jak významné místo má v literatuře válka. Ernest Hemingway, ten nejspíš nejznámější spisovatel dvacátého století, věnoval své dva nejlepší romány, Sbohem, armádo! a Komu zvoní hrana, střetnutí člověka s válkou. A neméně populární román Normana Mailera Nazí a mrtví je taky o válce. Hemingway přiznává, že mezi těmi původními důvody, proč se vypravil do španělské občanské války, bylo taky to, aby o ní mohl napsat velký román. A totéž, všimněte si, říká i jeho románový hrdina, Robert Jordan. A za pozornost taky stojí, že Norman Mailer už po Nahých a mrtvých nenapsal žádný román té síly a velikosti a že pak už jako romanopisec de facto ztroskotal. A taky česká literatura má své dva mimořádné válečné romány, z první a druhé světové války, romány, co se natolik nezapomenutelně vymykají z ukázněného řádu české literatury, že je tu snad ani nemusím jmenovat. A je to tak, že literatura nemá už od časů Homérovy Iliady významnější objekt, než je válka, a to protože právě tohle téma prozrazuje cosi podstatného z podstaty lidské existence? Ale pendrek, běžte se s válkou vycpat! K doteku války a literatury patří pro mě i to, že jsem po ruské invazi na Ukrajinu „odnesl na půdu“ svou milovanou ruskou literaturu, ať ji vezme čert, dokud Putinovu válku nevezme čert.

Ale zpět. Cui bono? Jaký je tedy smysl literatury, komu a čemu slouží a jaké přináší bono, dobro? Vyprávění příběhů provází člověka od jeho člověčích počátků, od ještě nečitelného mateřského pobrukování nad kolébkou, až po ten nápis na náhrobku. Od počátků lidstva má pak to vyprávění tisíce podob, a to v mytologických legendách, náboženských zjeveních a modlitbách, kmenových historiích a bájích a báchorkách, až po rodové historky, ale i každodenní pavlačové drby, šťavnaté pomluvy, udavačská hlášení i vtipné nebo hloupé anekdoty. A Gutenbergovou zásluhou vystoupila vyprávění zakletá už do literatury z klášterů a má hned tu schopnost, že si přivlastňuje člověka ve vší jeho společenské i nejintimnější rozmanitosti. Zatímco Charcot, Freud, Jung, ale i behavioristé stanuli nakonec před zapečetěnými dveřmi, literatura tam dokázala vstoupit. A stala se dokonce živou bytostí, s níž můžeme rozmlouvat. Například kolikrát se vracím ke Stendhalovu Julienu Sorelovi, jako bych ho osobně znal, jako by patřil k mému životu, anebo jak často zabloudí můj nejvlastnější čas v Durrellových temných labyrintech.

Literatura žije ve dvojím světě, světě autorů a světě čtenářů. Ty dva světy se dotýkají, vždyť jsou tu jeden pro druhého, ale přitom se nikdy neztotožní. Je to dokonce tak, že na jedné straně jsou autoři, co v krajním případě dokážou existovat bez čtenářů, svedou být na nich nezávislí, a na druhé straně je zas svět svrchovaných nečtenářů, kteří ode dne, kdy opustili školu, nevzali knihu do ruky, a taky na netu se vyhýbají všemu, co „páchne literaturou“. Ale vedle naprosté vzájemné nezávislosti spisovatelů a čtenářů existují čtenáři propadlí fanouškovství určité literatuře, určitým autorům, stejně jako jsou autoři žijící především ze zájmu svých čtenářů, propadlí službě vkusu většinového čtenářstva. V jedné televizní anketě (či chcete-li, přímé volbě) zvolili čtenáři co nejvyšší vrchol české literatury humoristickou novelu s anglosaskými kořeny, Jirotkova Saturnina. Ale v opačném gardu, čemupak tu slouží takový Sternenhoch Ladislava Klímy anebo Muž bez vlastností Roberta Musila? Jsou to romány psané jen pro čtenářskou elitu, pro „pražskou kavárnu“, anebo naopak, pro vyvržence z většinové společnosti, pro čtenáře „houmlesáky“? Když upustíme od toho, že literatura je tady jenom pro pobavení, jen pro povzbuzující oddech v každodenním přebývání, nedostaneme snad náhradou odpověď na to základní cui bono? Je totiž literatura klíčem k lidské existenci, anebo je jen jedním ze zlodějských paklíčů? Kdepak, nedovíme se to, zrovna tak, jako se nedovíme, proč jsme vůbec tady, na téhle planetě. Jsme tady, abychom se navzájem vraždili, bombardovali nenávistí a nezmohli se na víc než na sprosté zaklení nad nesrozumitelností lidského osudu? A není literatura jen marným pokusem tomu porozumět? Je to snad taková tautologie: nesrozumitelné se pokouší prostřednictvím nepoznatelného porozumět nesrozumitelnému? Ale pendrek, troufnu si tvrdit, že literatura je bono, dobro, a my na téhle maličké planetě tu nejsme, abychom se vyvraždili, a navzdory ledasjaké nepoznatelnosti ještě pořád víme, že člověk je snad taky bono. Opravdu? A ještě jednou: opravdu?