Maximálně minimální poetika

Oto Sládek je kybernetik. Matematická přesnost formuje i jeho fotografický jazyk. Jen to nutné, nic nadbytečného. Za prací cestuje po celém světě. S sebou vozí aparát Fujifilm. Kolem sebe se rozhlíží skrz čtvercový rám. To důležité je v něm, to zbytečné je okolo. To by k představení mohlo stačit.

A takto vznik svých minimalistických fotografických obrazů popisuje sám autor: „Fotím jednak náhodně, když se ocitám na místech a v situacích, které mě inspirují. Druhý přístup je, že se toulám a jsem přepnutý třeba hudbou ve sluchátkách do takového stavu, kterému říkám ‚rozšířené zorničky‘, a pak mnohem lépe vnímám barvy, kompozice a situace kolem sebe. Můj italský kamarád, skvělý fotograf a herec, tomu říká ‚prevedere l’imprevedibile‘, tedy ‚předvídat nepředvídatelné‘, a to je vlastně celé tajemství fotografování.“

Čtvercové pozorování světa má Oto Sládek zautomatizované. „Dnes už můžu říct, že ty kompozice na mě vyskakují, ať už je hledám, nebo ne. Ta cesta byla dlouhá, nicméně teď už je to pro mě přirozené. Ne vždy ale ten výjev vyfotím napoprvé. Někdy taková místa míjím třeba autem a pak se k nim musím vrátit z jiných úhlů, na chvíli se projít okolo, vnímat, jak fouká vítr, jak to tam voní. Na světlo ani nečekám, buď je, nebo ne, a pro mě je pak poetický ten celek, ten okamžik, který je vlastně neodhadnutelný.“

Svoji minimální obrazovou poetiku dokáže Oto Sládek ale maximálně zužitkovat. Všechny jeho výstavy fotografií jsou prodejní a celý výtěžek vždy putuje na pomoc Mobilnímu hospici Ondrášek.