FOTO 2023: Obrazy z jiného světa

Žijí s námi v našem světě, ale v hlavě si nosí svůj vlastní. A přestože existuje pouze v jejich myšlenkách a představách, v rozvětvených pavučinách neuronových vláken, dokážou ten svět vyfotografovat a přinášet z něho obrazová svědectví.

Dita Pepe, Bára Prášilová a Kateřina Sýsová jsou tři fotografky, jejichž fantazijní svět se protnul na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Netvoří spolu, ale vědí o sobě, takové fotografické sousedky to jsou. Jejich snímky svádějí k prvoplánovému zařazení proti fotografickému dokumentu. Opak reality, umělý svět. Jenže on to je fotografický dokument. Je to obrazová výpověď o světě, ve kterém občas žijí jejich duše. A snové snímky, které nás nutí k pečlivému prohlížení, jsou dveřmi, kterými se do toho světa vchází.

Fantazie vybarvená pastelkami

„Všechny mé fotky vznikají jako dopředu promyšlené nápady, pečlivě naskicované. Podle skic se pak nechávají vyrábět rekvizity a kostýmy, hledají se správné lokace a charaktery pro obsazení mých postav,“ popisuje zrod svých snímků Bára Prášilová. Její rukopis je nezaměnitelný a lze ho snadno poznat podle pastelových barev, výrazně oblečených postav a přítomnosti něčeho znepokojivého. Jsou to třeba nekonečné černé copy malé dívky nebo ocelově pevná a přitom ladná noha vysoké štíhlé dívky. Unese houpačku s dítětem, aniž něco ztrácí ze své elegance.

Jako by do světa Báry Prášilové přicházely postavy z Addamsovy rodinky. „Některé projekty můžou zabrat i celý měsíc práce, od prvotního nápadu po výrobu, od hledání lokací a zkoušek až k samotnému focení a postprodukci. Pro mě je velmi zásadní barevnost, kterou zpracovávám a finálně rozhoduji v počítači. Ačkoli celý proces vzniku mých fotek je velmi technický, nechám se od počátku řídit pocity a intuicí. Pocit mi určí, zda nápad stojí za realizaci, dobrý pocit je indikátorem toho, že jsem se správně rozhodla pro barvy, a dobrý pocit rozhoduje o tom, jestli už je záběr hotový, či nikoli.“

Jedna žena v mnoha rolích

Snímky Dity Pepe působí civilněji, jako by byly vybrány z rodinných alb nebo z nabídky ilustračních snímků k magazínovému rozhovoru. Je to však klam, nezachycují pravdu, ale fikci. Dita Pepe je v nich osobně přítomna jako cizí člověk, který si uměle stvořil mimikry, díky kterým zapadá do zachyceného prostředí. „Pro mě je fotografování záminkou vystoupit ze své role a dostat se do jiných světů. Mám pocit, že všechno je v životě možné a že zakoušením jiných realit se stávám lepší verzí sebe samé. Díky focení jsem našla svou hodnotu, potkala zajímavé lidi, navštívila vzdálená místa, navázala přátelství a celoživotní vztahy,“ vysvětluje své role v inscenovaných fotografiích. „Se spisovatelkou a nakladatelkou Bárou Baronovou nás pojí láska ke knihám. Biolog Daniel Frynta mne fascinoval svou láskou k vědě zabývající se chováním zvířat. Fotografie s Nikol Chmelařovou a panenkami vznikla v domě, kde společně se svou maminkou Monikou tyto panenky vyrábí. Fotografie s autoptickým laborantem Dušanem Halfarem vznikla díky mé měsíční stáži v rámci disertační práce na oddělení patologie.“

Také Dita Pepe své fotografie dopředu promýšlí, ale k pečlivé přípravě přidává i svůj temperament a živelnost. „Samotnému focení vždy předchází to, že svůj záměr lidem pečlivě vysvětlím. Bavíme se o podobě fotky, o tom, co by na ní mohlo a nemuselo být. Poprosím je o pomoc při mé stylizaci. Těší mě, když se u focení smějeme, když je do té hry vtáhnu. A co se týče pocitu po focení, o tom mluvím jako o stavu, když si člověk vezme drogu. Jedu na vlně, užívám si to.“

Fotografie jako malované

Kateřina Sýsová je z trojice představovaných fotografek nejmladší. Pokud by Báru Prášilovou měla nejvíc charakterizovat zobrazená scéna a Ditu Pepe zase role snímané postavy, tak u Kateřiny Sýsové to je kombinace obojího. Do expresivně vystavěné scény dosazuje postavy i předměty s přesně přidělenými rolemi. „Její vlastní práce jsou inscenovanými obrazy, pro něž pózuje buď sama, nebo oslovuje přátele. Nezapřou smysl pro nadsázku a drobnokresebný detail. Dokladem může být nápaditost režií performancí pro její knihu Kukbuk, což je hravý průvodce českými zvyky spojenými se stolováním,“ říká o jejích snímcích fotograf a pedagog Josef Moucha. Fotografie z Kukbuku si lze prohlížet jako malé obrazové rébusy, ve kterých není obtížné rozpoznat „kuře na paprice“ nebo „jablka v županu“.

„Na inscenované fotografii mi připadá nejzajímavější, že mi umožňuje pracovat podobně jako malíři, tedy začínat s prázdným plátnem. A na něm může být cokoli, není to ničím omezené. Samozřejmě to ale neznamená, že inscenovaná fotka je čistě imaginární, vždycky si kladu otázku, proč snímaný obraz vytvářím. Důležité je, aby nesloužil jenom k nějakému vizuálnímu potěšení, ale také říkal něco obecného. Když fotografie plánuji, snažím se, aby měly více významových rovin,“ vysvětluje svoji tvorbu Kateřina Sýsová a dodává, jaká příprava samotnému fotografování předchází. „Když dělám hodně složitou scénu, vytvářím si skicu v počítači. U jednodušších věcí si vystačím s nákresem na papíře. Tím, že se snažím pracovat s fotografií jako s malbou, občas narazím na hranice proveditelnosti. V hlavě mě napadne obraz, který je třeba surreálný, a potom teprve začnu vymýšlet, jak to udělat, aby vůbec mohl snímek vzniknout.“

V souboru Zámečtí páni se Kateřině Sýsové podařilo propojit fantazii s reálným světem. „Je to dokument o novodobých majitelích zámků, což je ta reálná rovina. A potom je tam imaginární rovina, protože oni jsou velcí snílci a pábitelé, což do portrétů promítám tím, že je inscenuji.“