Z Karlína na Mars

Jeden z nejvýraznějších uměleckých objektů v tuzemském veřejném prostoru je dílem sochaře Jiřího Příhody. Ačkoli se autorova loňská výstava v Rudolfinu těšila ohromné návštěvnosti, jeho marťanský objekt v Praze-Karlíně se kvůli covidu nedočkal řádné vernisáže a mediální prostor mu rychle urvalo šílené monstrum Davida Černého, které se prsí jen o pár metrů dál. Příhodův objekt Vista Mars reagující na úvahy o obydlení Marsu a snad i úskalí mrtvých administrativních čtvrtí je však mimořádným příkladem korporátního umění, které rozhodně není žádnou vyprázdněnou dekorací, jak se tomuto typu zakázek často vytýká.

Už v 90. letech jste svými monumentálními realizacemi narušoval tradiční představu o sochařské práci. Pro vaši tvorbu je typické zkoumání prostoru, objemu, hmoty, prázdnoty. Vaše studie imaginárních objektů se v reálném provedení stávají inspirativními až meditačními místy propojujícími architekturu s výtvarným uměním. Do vašich objektů lze vstupovat, lze je prožívat. Jaké je podle vás poslání umění ve veřejném prostoru?

Když jsem koncem 80. let skončil střední školu, nedostal jsem se na vysokou a musel jsem na vojnu. Tehdy jsem rád utíkal do lesa. Otesal jsem strom a natřel ho zlatě nebo jsem maloval na skálu. U hradu Roštejn jsem si tehdy vytvořil vlastní sochařský park. Nejprve jsem to dělal z vlastního mladického podivínství, pak mě ale začalo fascinovat, jak na mou tvorbu reagují houbaři. Chodilo jich tam stále víc, ne víc jen za houbami, ale kvůli těm nepochopitelným kreacím v lese od neznámého autora, a když někdo z místních nahlásil stříkačky v okolí těchto mých prvních počinů ve veřejném místě, tak mě začala hledat tajná policie… Když člověk narazí na něco nezvyklého, co zaujme jeho pozornost, jde o velmi důležitý moment. Něco, co vás přivede na jiné myšlenky, vyvede ze všednosti dne a třeba vám to zlepší i náladu. A to mě právě na umění ve veřejném prostoru baví.

Kdy jste se začal umění ve veřejném prostoru věnovat naplno?

Dlouho se mi do veřejného prostoru moc nechtělo. Když jsem v 90. letech začal při studiu cestovat, získal jsem k umění ve veřejném prostoru nedůvěru. Chodil jsem po Paříži, Londýně, Chicagu nebo New Yorku a bez znalosti kontextu města se mi všechny ty bronzové pomníky zdály mrtvé. Ve své tvorbě jsem hodně ovlivněný 60. lety v USA. Jejich land art a minimal art představuje největší vklad americké umělecké scény světovému umění. Že někdo jen vzal rezavou kostku a dal ji do galerie nebo vyhrabal příkop v Arizoně a jiný vysypal z kamení z břehu jezera do vody obrovskou spirálu, to bylo v té době naprosto originální. Tehdy nastal zvrat. To už právě není Henry Moore odlitý z bronzu. Objekty, které jsou sice krásné, ale stále jsou to vlastně mrtvé figury, které nepoučenému laikovi nic neřeknou. V 60. letech američtí umělci najednou vykročili do terénu, do pouští. Později se z toho stalo korporátní umění. To znamená, že hodně mrakodrapů mělo své umělecké dílo a umělci jako Frank Stella nacházeli uplatnění v jejich ohromných vstupních halách. Důležité také je, že tehdy se zrodila velmi silná generace galerií jako prostředníků, kteří jsou pro developery nebo majitele budov zárukou kvality. Na umělecká díla v Americe nedělají soukromí investoři soutěže, neboť vědí, že mohou zajít dnes třeba do Gagosian Gallery a tam jim navrhnou umělce špičkové kvality a jedno dílo bude lepší než druhé.

Jak vnímáte úlohu korporátního umění?

Umění ve veřejném prostoru, ať již je objednatelem korporát, nebo stát, dává umělcům možnost vytvářet díla, která mohou oslovit mnohem širší veřejnost, a to i tu její část, která kontext výtvarného umění vůbec nezná. Nádherným příkladem je Brána mraků od Anishe Kapoora v Chicagu, kdy se současné umění stalo naprosto ikonickým místem. Ačkoli je tam od jezer šílená zima, okolo díla neustále stojí desítky lidí, kteří se jej dotýkají, fotí se u něj, pozorují je.

Jak vznikla vaše spolupráce s J&T Real Estate?

J&T oslovila čtyři autory. Krištof Kintera se nakonec nestihl zúčastnit a porota v čele s Vladimírem 518 a Adamem Gebrianem se rozhodovala mezi mnou, Jiřím Černickým a Čestmírem Suškou.

Zvítězil jste projektem nazvaným Vista Mars neboli cesta s vyhlídkou na Mars. Bylo toto dílo navrženo přímo pro Rustonku, nebo už existovalo?

V podobě, v jaké bylo realizováno, bylo vymyšleno pro Rustonku. Myšlenku spirálovitého tvaru ulity zakončeného obrazem Marsu už jsem v hlavě ale měl déle. Model v poloviční velikosti jsem představil na Designbloku 2005 uvnitř divadla Spirála na Výstavišti. Když jsem byl vyzván do soutěže, napadlo mě se k dílu vrátit a velikostně je upravit. Díky velmi rozumnému realizačnímu rozpočtu jsem si mohl dovolit provést dílo v této finální podobě.

Zrcadlící se plocha byla rovněž součástí původní myšlenky, nebo vznikla pro toto místo?

Ta vznikla právě pro toto konkrétní místo. Byl bych také rád, aby se do budoucna video sestříhané z autentické panoramatické fotografie povrchu Marsu pořízené NASA z původního konceptu vyměnilo za živé vysílání stálé stanice na Marsu. Doufám, že se toho ještě dožiji. Ať už to bude Elon Musk, nebo NASA. Momentálně na Marsu probíhá velmi důležitý výzkum, vrtá se kolem bývalých jezer a hledají se stopy vody a života ve vyschlých řečištích.

Zjevně jste velkým znalcem problematiky osídlování Marsu. Jde pouze o uměleckou fikci, nebo objekt vychází ze skutečně plánovaných obydlí na Marsu?

Znalcem ne, ale tématem jsem se začal zabývat v okamžiku, kdy Elon Musk poprvé zveřejnil, že se na Mars chystá. Vyhlásil celosvětovou soutěž o účast na osídlování rudé planety soukromou společností Mars One Foundation. Zaujala mě především skutečnost, že nabízel pouze jednosměrnou letenku bez záruky návratu. Přihlásilo se 200 tisíc lidí. Představoval jsem si, co by tam ti chudáci dělali. Kromě toho, že by pomalu umírali na vysokou radiaci, seděli by ve svých úkrytech a dívali se na okolní poušť. Inspiroval mě ten trýznivý pocit, a místo abych udělal nějaký rádoby sci-fi objekt, zakončil jsem ulitu obrazem nehostinného, pustého Marsu. Jeden americký astronaut z NASA, kterého jsem potkal v Houstonu, mi říkal, že by tam měli letět jen starší lidé. Ti by museli podepsat, že když dostanou rakovinu, nebudou NASA žalovat. Je tam totiž záření, které neumíme plně odclonit. Samozřejmě jsem studoval, jak by měl příbytek správně vypadat, ale jedinou možností bude budovat vše pod zemí. Na vršku to nepůjde. Nebude tam možné nic vozit, ale vše se bude tisknout z obrovské rotující 3D tiskárny na místě. Viděl jsem úžasné projekty! Na mém díle zde v Karlíně je ale zásadní dvojí zrcadlení. Kdyby objekt stál na Marsu a místo obrazovky bylo zrcadlo, na něm by se odráželo přesně to, co dnes vidíme v mém videu na obrazovce. Zároveň zbývající povrch objektu zrcadlí bezprostřední okolí, které je různě deformováno. Chvíli vidíte barák, pak planinu. Pro mě je zajímavý moment, že zrcadlením zpochybníte realitu a vtáhnete i okolí a zároveň dáte větší reálnost i samotnému záběru pouště Marsu. Líbilo se mi na začátku pozorovat kolemjdoucí, jak objekt sledují s určitou nedůvěrou. Samozřejmě se to časem okouká. I v tom je ale určitý záměr. Celý objekt je co nejjednodušší, strohý a prázdný jako ta marťanská poušť. Když člověk vystoupá ulitou nahoru, vidí to samé – na lichoběžníkové obrazovce se promítá výhled na krajinu Marsu. Sedíte uvnitř útrob velmi strohého technicky zařízeného kosmického korábu a díváte se ven zase na marsovskou poušť.

Měřítko objektu jste dokázal odhadnout sám, nebo jste spolupracoval s architektem Máslem, který je autorem celé Rustonky?

Měřítko neboli velikost objektu jsem vyzkoušel na maketě, jejíž velikost byla shodná s nynějším objektem. Postavil jsem ji na místo, kde objekt nyní stojí, abych trefil správnou velikost vůči všem okolním budovám, z nichž stála teprve jedna. Nejdůležitější je ale stejně velikost objektu vůči divákovi. V tom jsem hodně přísný a možná až staromilský. Cokoli děláte v prostoru, se vždy vtahuje k vašemu tělu. Pokud ale strkáte sochu mezi tak velké budovy, musíte samozřejmě zvolit správné měřítko. Dílo nepřehlédnete, ale zároveň nezápasí s velikostí okolních domů. Od začátku jsem věděl, že mezi budovami obstojí jen něco dynamického. Ruston, po kterém se komplex jmenuje, byl výrobce lodních šroubů. Věděl jsme, že tedy musí jít o hodně industriální, i když modernější, high-tech objekt.

Souhlasíte s tím, že byl původní komín odstraněn?

Já jsem k místu přišel, když už komín nestál. Jsem v tom dost striktní a myslím si, že jako národ máme spoustu pochybností o sobě a zbytečně moc se díváme do minulosti. Odrazem toho je přehnaná památková péče. Vůbec nejsem pro boření architektonicky cenných starých domů. Ostatně sám jsem nezbořil, ale zrekonstruoval dva staré venkovské domy. Praha za Karla IV. zažila nebývalý stavební rozkvět. Co se nestihlo dostavět, dodělalo se pak v baroku. Gotické kostely dostaly barokní vršky věží, což by v dnešní době vůbec nebylo možné. Domnívám se, že to je pozůstatek bývalého režimu, kdy se situace zakonzervovala a nic moc se nedělo vyjma pár brutalistních domů a panelákové hradby okolo měst, pokud ne přímo v jejich centru. Díky té obrovské změně, která pak přišla, nejistotě, tím, jak jsme ekonomicky a sociálně zaostali, najednou přehnaně lpíme na tom, co tady máme, a za každou cenu se to snažíme zachránit. Pan architekt Máslo tomu ve svých příspěvcích na Facebooku říká Retardland, bohužel mu musím dát mnohdy za pravdu.

Z jiných zemí ale známe příklady, kdy kus starého dokáže novostavbě dodat ohromný šmrnc.

V tom máte jistě pravdu. Sám jsem zažil Prahu ještě ošuntělou, kdy byla mnohem intenzivnější. Úzkostné památkářství vede k fasádismu, který je ve skutečnosti mrtvý. Ještě to není Las Vegas, které jsem také viděl a které mne ohromilo, ale je to takové nedomrlé mezi. Na jedné straně hysterická ochrana a pak něco povolíme a ono se to často mine účinkem. Kdybychom řekli, tento dům ochráníme, ale ten vedle je nic moc, tak ho zbořme a nahraďme realizací špičkového architekta! Ze zahraničí známe třeba stavby nádherných moderních muzeí stojících v těsné blízkosti antických chrámů. Já si myslím, že kdyby tu mezi domy trčel komín, bylo by to pitomé. Je to podobné, jako když máte encyklopedickou paměť. Člověk má hlavu příliš nabouchanou informacemi. Obrazně řečeno je vlastně lepší občas na něco „zapomenout“ a zkusit „vymyslet“ něco svižného.

Co je předpokladem vzniku dobrého díla ve veřejném prostoru?

V případě developerských projektů je situace specifická. Dobrý architekt vedle dobrého domu dokáže navrhnout dobré lavičky, pěkný park a každý to bude mít rád. Pokud se rozhodnete vložit do veřejného prostoru i umělecké dílo, musíte být hodně opatrní a nechat si poradit. Oceňuji, že J&T toto v případě Rustonky udělala. Pokud vyberete aktuální umělecké dílo, zůstane vám nesmazatelná stopa doby. Zlaté časy pro sochaře bylo končící Rakousko-Uhersko a rodící se Československá republika. Tehdy vznikl třeba pomník mistra Jana Husa. Porovnejte si ho s dnešním mariánským sloupem! Co je to za příšernost v porovnání s Husem!? Máme Palackého pomník, Národní divadlo, Rudolfinum. Bylo to období obrovského ekonomického rozvoje a je důležité, že tehdy vyzvali ty nejdůležitější sochaře, aby nám něco z té doby zanechali.

Jsou nějaké realizace ve veřejném prostoru, které považujete za významně špatné?

Mnohé špatné bylo učiněno, snad bude odstraněno, tím bych si nekazil náladu.

Kolik umění ve veřejném prostoru by mělo vznikat?

Pro psychiku člověka je strašně důležité, v jakém prostředí se pohybuje. Dobrého umění ve veřejném prostoru není nikdy dost. Nechci, aby se to ale dělalo tabulkově, aby každá stavba měla své umělecké dílo. Pro nás umělce by to sice samozřejmě bylo skvělé, ale podívejme se, kam to vedlo za socialismu. Vznikaly podivné věci, které sice jsou znakem doby, ale mohou být mnohem lepší znaky doby, abych tak řekl. Je třeba vzdělávat se – každému mladému člověku bych dal povinně tři roky v zahraničí, kde se bude vzdělávat nejen na škole, ale třeba jen jezdit po světě. Musíme být otevření a poslouchat, co jiní říkají, jinak to nedáme. Jsme moc malí a staneme se skanzenem. Svět je veliký a my jsme se za poslední dekády příliš zmenšili a nadále se budeme zmenšovat. Je třeba si to přiznat, neomlouvat se tím. Pokud bychom procentuálně spočítali, kolik je zde na 100 osob lidí něčím nadaných, řemeslně zdatných, podnikavých a vzdělaných ve srovnání s megacivilizacemi na okolních kontinentech, tak jsme na tom dobře a je nutno to do mrtě využít.