Architektura. Na prahu dřevěné revoluce

S masivním nástupem železobetonu a oceli koncem 19. století to vypadalo, že dřevo už navždy bude ve stavebnictví patřit minulosti. Kdo by nadále používal tento primitivní a všude dostupný materiál, když máme k dispozici „kámen“ a „železo“ nového věku, které nám nabízí tak mimořádné konstrukční i estetické vlastnosti? Dlouho se zdálo, že vhodnější materiály pro velké stavby, jako jsou nádraží, muzea, bytové stavby nebo mosty, zkrátka už nenajdeme.

Dřevo se vrátilo do hry především díky globální snaze řídit svět udržitelnějším směrem. Stejně jako ve všech ostatních oborech je i ve stavebnictví potřeba hledat cesty, jak redukovat uhlíkovou stopu a šetřit přírodní zdroje. Stavebnictví je zodpovědné za 40 procent světových emisí skleníkových plynů a podobné množství globální spotřeby energie. Energetická úspornost moderních staveb už je poměrně dobře ošetřena, díky různým moderním technologiím a vyspělým komponentům mohou i velké stavby spotřebovávat pro svůj provoz jen minimum energií – v případě stávajících staveb je možné tuto spotřebu rovněž radikálně snížit. Problém však přetrvává v případě samotné výstavby a výroby materiálů, které mají k environmentální šetrnosti skutečně daleko. Zvlášť beton je na tom z pohledu udržitelnosti velmi špatně – pro výrobu cementu je totiž zapotřebí obrovské množství energie i neobnovitelných surovin, jako je písek nebo štěrk. Z toho důvodu můžeme v posledních letech pozorovat značnou snahu využívání betonu podstatně omezit. Přední světová architektonická studia, která se zavazují k projektování už jen velmi udržitelných staveb, se betonu vyhýbají obloukem. Jaký jiný materiál ale převezme jeho místo?

Zatímco při výrobě betonu se uhlík uvolňuje, dřevo jej během růstu stromů naopak z atmosféry díky fotosyntéze pohlcuje. Jde o obrovskou změnu pro uhlíkovou bilanci staveb, která je s ohledem na různé klimatické závazky na národních a korporátních úrovních skutečně přelomovou možností, jak stavět šetrněji k přírodě, a mírnit tak dopady klimatické změny. Záleží na konkrétní dřevině, v průměru však jeden metr krychlový dřeva obsahuje víc než půl tuny CO₂. Pouze dřevo v současnosti umožňuje proměnu staveb z producentů oxidu uhličitého na jeho úložiště. Pokud chce někdo postavit velkou uhlíkově neutrální budovu (takovou, která během svého životního cyklu vyprodukuje stejné množství skleníkových plynů, jako jich díky energetickým opatřením nebo materiálům vykompenzuje), nedokáže to v současnosti bez použití právě dřevěné konstrukce. A podobných projektů přibývá jako na běžícím pásu.

Stavět velké budovy o desítkách pater právě ze dřeva umožnily nové způsoby jeho zpracování. Zatímco v češtině máme pouze jeden výraz, angličtina rozlišuje mezi termíny wood (dřevo jako materiál v surové formě) a timber (průmyslově opracované dřevo pro použití ve stavebnictví). Průmyslově zpracované dřevo užívané pro stavební konstrukce má diametrálně jiné vlastnosti a možnosti než to získané přímo ze stromu. Konkrétních typů takových stavebních materiálů ze dřeva je řada, v současnosti se nejvíc mluví například o tzv. CLT panelech, deskách slepených z masivních vrstev dřeva, což produktu dodává velmi vysokou stabilitu, pevnost i třeba odolnost vůči ohni. Dají se snadno prefabrikovat, převážet a následně je lehké s nimi manipulovat.

Napříč světem jsou dřevostavby vysoké desítky metrů už běžnou částí měst – nezáleží přitom na tom, jestli slouží bydlení, práci, nebo kultuře. Ukazuje se totiž, že dřevěné konstrukce jsou vhodné pro nejrůznější stavební typologie a výjimkou nemusejí být dokonce ani mosty. A nejde jen o velké země, jako jsou Spojené státy nebo Austrálie, lídrem dřevostaveb je například také Skandinávie nebo Rakousko. Každá tato země má svůj dřevěný „maják“, nějakou velmi vysokou dřevostavbu dosahující přes 80 metrů. Jde ale o pomyslné vrcholy ledovce, skutečné přednosti dřevostaveb se projevují u řádově nižších staveb, pěti- nebo desetipatrových budov, které tvoří většinu městské zástavby a mají v konečném důsledku největší podíl na celkové ekologické bilanci stavebního průmyslu. Investoři oceňují velkou rychlost výstavby díky pokročilé prefabrikaci a robotizaci výroby jednotlivých stavebních komponentů, které se pak na pozemku smontují. Eliminuje se tím doprava těžké techniky, ruch i prašnost produkované staveništěm, výstavba probíhá organizovaně a přesně.

Boom několikapatrových dřevostaveb postupně přichází i do České republiky. V kategorii rodinných domů se dnes u nás ročně staví asi sedmnáct procent ze dřeva, dřevostaveb o třech a více patrech bychom však zatím napočítali na prstech jedné ruky. Soudě podle plánů veřejných i soukromých zadavatelů se nicméně situace v následujících letech pravděpodobně rychle změní a velkých dřevostaveb začne rázem přibývat. Důvodem je jednak zmiňovaný důraz na ekologicky šetrnější stavební produkci, ale také ekonomický potenciál dřevařského průmyslu pro státní kasu, čehož současná vláda hodlá využít – nejhmatatelnějším důkazem je připravovaná surovinová politika pro dřevo, která má za primární cíl zvýšit využití dřeva z českých lesů nejen ve stavebním průmyslu (na její přesné znění si však ještě musíme počkat).

Budoucnost architektury a globálního stavebního průmyslu tak nyní víc než kdy dřív voní po dřevě. Jsme ovšem teprve na začátku velké dřevěné revoluce, a proto nelze mávnutím ruky zatratit ostatní stavební materiály; u každého projektu by se měla hledat optimální kombinace s ohledem na konkrétní situaci. Jen tak můžeme docílit toho hlavního cíle: stavět konečně tak, abychom nedrancovali přírodu a dobře se nám v takových stavbách a městech žilo a pracovalo.