Filigránka od Opavy

Žádný detail není natolik drobný nebo nepatrný, aby ho výtvarnice Ivana Štenclová nezkusila dál rozvíjet. A prakticky vždy se jí to podaří. V době digitálních technologií navíc ručně, s pomocí klasických materiálů. A když jí nestačí dvojrozměrný svět, začne vrstvit. Z kartonu, z překližky, z čehokoli.

Tahle otázka se vkrádá do hlavy souběžně s prohlížením jejích výtvarných děl: Je první představa o konečné podobě díla? Nebo je na počátku objevený materiál a ten určuje, co Ivana Štenclová vytvoří? Toto je její odpověď: „Experiment je pro mě výzvou, vystoupením z ustálených postupů, odbočkou od ověřeného a také určitým rizikem. Bavilo mě zpracovávat materiály, které primárně k výtvarnému účelu určeny nejsou. Vměstnat je do nových souvislostí, učit se skrze ně novým postupům, objevovat i chybovat. Obvykle se jedná o kombinovaný proces. Námět, který mi delší dobu leží v hlavě, se při objevení nové technologie vizuálně zhmotní. Některé myšlenky, v mém pracovním pojetí, potřebují konkrétní hmatatelný podklad, aby se mohly začít realizovat. Mám ale ráda i klasické umělecké postupy a pravidelně se k nim vracím.“

Zatímco někteří tvůrci svými pracemi okolní svět zjednodušují a převádí ho do ploch, kontrastů nebo geometrických tvarů, Ivana Štenclová jde přesně opačným směrem. Nesnaží se přitom svojí filigránskou prací o hyperrealismus, její nekonečné detaily startují fantazii stejně jako zjednodušování a symbolika. „Na většině mých obrazů jsou zachyceni lidé, jejich tváře. Je to pro mě zatím stále nevyčerpatelný zdroj inspirace. Osudy, emoce, skryté roviny jejich světů… Já si často tyto příběhy beru, zpracovávám je a do obličejů a těl poté vpisuji. Někdy přímo, mnohdy krapet oklikou. Občas tento přístup vyžaduje reálnější pojetí a zachycení detailu, jindy mi stačí pouze lineární kresba. Nemám cílený a na vše aplikovaný ustálený postup. Hledám, zkouším, hraju si.“

V jejím ateliéru na dohled od Opavy tak vznikají díla, která by leckdy i samotná vydala na celou výstavu, tolik je toho na nich ke zkoumání a prohlížení. Co by laikovi mohlo připadat už jen jako nekončící mechanická práce na dokončování detailů, to si Ivana Štenclová užívá. „Mám ráda každou etapu mojí práce. Většinou jich je několik. Dynamičtější i ty více statické a zdlouhavé. Technikou alla prima popravdě vůbec nepracuji. Dokončovací fáze je pomyslnou cílovou rovinkou. A těšením se na konečný výsledek. Jistá mechaničnost zde určitě působí, v mém případě ale pozitivně, vlastně mě do jisté míry uklidňuje a intenzivně učí trpělivosti.“