I soukromá sbírka má kultivovat nové publikum

Kateřina Havrlant je žena s výtečným analytickým myšlením a hlubokou láskou k umění. A obě tyto věci, každou z jiné poloviny mozkové hemisféry, dokáže skutečně brilantně propojovat. Zkušenosti získané dlouholetou prací v mezinárodních korporacích využívá jako sběratelka umění a filantropka – a výsledek stojí za to. Její sbírka současného umění je průběžně dokumentována a aktivně zapůjčována institucím, což odráží její víru v to, že soukromé kolekce mají i občanskou funkci.

Říkáte, že umění je pro vás investicí do významu. Co tím myslíte?

Umění je pro mě především investicí do významu, který mi denně pracuje před očima: kultivuje vkus, rozšiřuje rozhled a učí mě přemýšlet o světě jinak. Finanční výsledek nevylučuji, ale chápu ho jako vedlejší produkt dlouhého horizontu a dobrého výběru. U nejmladších autorů a autorek často ani po deseti letech od nákupu díla ještě není jasné, zdali se v uměleckém světě prosadí, či nikoli.

Jak vlastně funguje hodnota umění na trhu?

Umění je nelikvidní aktivum a jeho hodnota se nevyvíjí lineárně, ale spíš po skocích, často v návaznosti na studium, výstavy v respektovaných českých či zahraničních institucích, spolupráci se soukromými galeriemi či na institucionální zájem. Například zakoupení díla do sbírek Národní galerie nebo českých a zahraničních soukromých sbírek.

Jaký osobní přínos vám sběratelství přináší?

Když si kupuji dílo mladého autora nebo autorky, tak se zároveň spolupodílím na jeho cestě uměleckým světem, kterou mám díky tomu šanci dlouhodobě sledovat. Přínos vnímám i v podobě vztahů, které sbírka vytváří: s umělci, kurátory, institucemi i publikem. A ano, je to také investice do radosti, ale do radosti, která musí mít disciplínu a strategii. O finančním zajištění skrze investici do umění nepřemýšlím, u současného umění se pořád jedná o příliš dlouhý horizont, takže pokud takový potenciál umělci v mé sbírce mají, tak se to výrazně projeví až v průběhu následujících desetiletí.

Jak byste definovala rozdíl mezi sběratelem a investorem na trhu s uměním?

Sběratel podle mě buduje smysl, vytváří rámec a kontinuitu, stará se o kontext a péči o díla, promýšlí, jak spolu věci mluví napříč médii i roky. Sbírka, ať je jakákoli, by zároveň měla mít určitou srozumitelnost v podobě kritérií, kterými se sběratel při jejím budování řídí. Sběratel je ale současně investorem a musí vnímat rizika i návratnost.

V praxi se tedy obě role prolínají?

Přesně tak. V praxi se obě role protínají, proto se sama ke sběratelství snažím přistupovat i analyticky a mít disciplínu z mé investiční praxe. Stejně ale nakonec vždy musí zvítězit to, že se vám dílo musí líbit a vnitřně vás něčím oslovit, bez toho podle mě sběratelství ztrácí vášeň.

Prodáváte někdy ze své sbírky?

Já osobně jsem zatím ze své sbírky nic neprodala, ale obecně prodej chápu jako legitimní nástroj, když dílo přestane odpovídat směřování sbírky nebo když jeho uvolnění umožní klíčovou akvizici. Do budoucna se u několika autorů ukazuje, že je pravděpodobně ze sbírky jednou vyřadím, motivací ale v těchto případech bude soudržnost sbírky, která se v čase vyvíjí jiným směrem, než kterým se rozhodli jít tito autoři.

Kdy má smysl si dělat finanční bilanci sbírky?

Smysluplná finanční bilance dává u současného umění hlavu a patu nejdříve po zhruba deseti letech. Dřív vidíte spíš šum než trend. Pokud člověk sbírá systematicky, tak dává smysl cca po třech letech udělat si finanční bilanci, zjistit si, jak se ceny aktuálně pohybují, a z toho se pokusit odhadnout hodnotu sbírky a jak si stojí. Pro mě osobně je ale toto podřadné, mnohem zásadnější je to, co sběratelství člověku přináší po lidské stránce, což je radost, vášeň, nová přátelství, zážitky a dobrodružství, která jsou s uměním spojená. To je pro mě mnohem víc než momentální finanční bilance sběratelského portfolia.

Jak přistupujete k prezentaci vaší sbírky? Vystavujete, nebo preferujete diskrétnost?

Já jsem si od samého začátku zvolila aktivní otevřenost. Sbírku celou dobu systematicky dokumentujeme on-line, díla zapůjčuji institucím a připravuji výstavy, protože věřím, že soukromá kolekce má i občanskou funkci – měla by kultivovat, sdílet i inspirovat nové publikum i sběratele. Zároveň se snažím hlídat si kvalitu prezentace. Chápu, že si někdo chce držet své sbírky v naprostém soukromí, pro mě je ale zásadní vidět, že sbírka žije.