Vinařská tradice od roku 1898

Příběh vinařství začíná u rodu Kopřivů. Vinařský dvůr postavil v roce 1898 František Kopřiva, který se stal známou osobností regionu – byl nejen vyhlášeným vinařem a hostinským, ale také starostou obce a předsedou místního Sokola. Jeho vína si našla cestu nejen do Prahy, ale i do Vídně. Právě František dal vzniknout rustikálnímu cuvée Karmazín, které se ve vinařství vyrábí dodnes. V roce 1913 se manželům narodil syn Boleslav, který rodinné vinaření převzal a rozvíjel dál.

Téhož roku, na opačném konci Němčiček, přišel na svět Josef Stávek – drobný vinař, který proslul spíše svou společenskostí a životní energií. Jeho jméno dodnes nese cuvée Dědova, vytvořené podle jeho původního receptu. Josef měl početnou rodinu a většina jeho potomků se dodnes vinařství věnuje. Jeho syn Jaroslav se oženil s dcerou Boleslava Kopřivy a převzal správu rodinného Vinařského dvora. Právě z jeho ruky pochází cuvée Áčko, inspirované jeho osobním vinařským stylem.

Dnes vinařství vede Jan Stávek, Jaroslavův nejmladší syn. Roku 2013, symbolicky při stém výročí narození obou dědečků – Boleslava Kopřivy a Josefa Stávka –, se vinařství přejmenovalo na VÍNO J. STÁVEK, jak ho známe dnes. Jméno Stávek v názvu vinařství je jasné. Písmeno J pak odkazuje na jméno dědečka Josefa, otce Jaroslava, a aby Jan neponechal nic náhodě, pojmenoval své dva syny Jakub a Jindřich. Monogram JS v rodině tedy přetrvává.

Janu Stávkovi, který je mimochodem držitelem titulu Ph.D., Enolog roku a je také jedním ze dvou soudních znalců v oboru víno, se podařilo získat nejprestižnější vinařské ocenění, a to titul Vinařství roku České republiky. Týdeníku Echo řekl, že výhody rodinného podnikání jsou obrovské. „Pracujete s lidmi, které znáte, věříte jim, víte, co od nich čekat, a víte, co si k nim můžete dovolit a že je nechcete zklamat. To je velmi důležité pro stabilitu. Zvlášť v případě našeho vinařství, kdy hospodaříme na statku, který postavil můj pradědeček před sto lety, je obrovský závazek se o majetek, který byl poctivě vybudován, starat a spravovat jej. To může asi nejlépe cítit jen ten, kdo je jeho nedílnou součástí, tzn. majitel,“ uvedl Stávek.

Dodal, že obrovskou výhodou je podle něj fakt, že rodina pracuje doma. „Takže jsme v práci, kdy chceme, tedy spíše velmi často a vlastně hned, jakmile nás napadne nějaká inovace nebo potřebujeme cokoli zkontrolovat. Máme to z pohodlí domova pár kroků. Je to ale zároveň nevýhoda. Málokdy se totiž stane, že máme nerušenou neděli. Naši zákazníci, kteří se vracejí z víkendu z Moravy domů, se u nás stavují na nákupy vína. V rodinném vinařství úplně nelze oddělovat práci a rodinný život. Naučili jsme se, že se občas někdo v průběhu nedělního oběda zastaví na nákup vín. Jsme vděční za každého zákazníka, ale pravda – za toho, který se objedná v normální pracovní době, jsme vděčnější,“ vysvětlil Stávek s tím, že by práci od rodinného života ani oddělovat nechtěl.

Do fungování vinařství je zapojena celá rodina. „Na statku bydlíme trojgeneračně. Tedy já se ženou a děti a moji rodiče. Rodiče, ač by si mohli užívat zaslouženého důchodu, vzhledem k faktu, že byli celý život aktivní, jsou stále činní. Ať už jde o práce ve vinici, vítání neohlášených hostů, když my jsme zrovna ve vinici, průvodcovství po vinařství, starost o zahrádku, babysitting, nebo stmelování rodiny. To jsou jejich velmi podstatné role. Obdivuji jejich aktivitu a rád bych se jí v jejich věku taky dočkal,“ vysvětlil Stávek.

Jeho žena pracuje jako zahradní architektka, ale ve vinařství má důležitou roli. „Administruje veškeré degustace, stará se o dekorace, chystá více či méně slavnostní tabule a občerstvení pro naše hosty a také brigádníky, kteří přijedou na sezonní práce, jako je lahvování nebo sklizeň. Nejvíce se ale vyžívá v organizaci a přípravě svateb, které v našem dvoře párkrát do roka chystáme. To se vždy naše vinařství promění v neskutečnou paletu barev z květů. Ty žena sbírá v našich vinicích, kde máme vysety pro potěchu našeho oka a zdraví půdy bezmála dvě desítky různých rostlinných druhů,“ popsal Stávek s tím, že se zapojuje už i generace nejmladší. „Jeden z našich synů si už vyrobil svoje první víno, i když mu nebylo ještě deset let. Baví ho to,“ dodal Stávek s tím, že právě třeba takové momenty jsou pro něj signálem, že má jeho práce smysl.

„Má smysl udržovat to, co jsem po svém pradědečkovi zdědil, rozvíjet to, kultivovat. Protože mám pocit, že všechno to, co za svůj život vybudujeme, s čím si hrajeme a čím se bavíme, budeme mít komu předat. Druhý syn je zase více do obchodu. Vzhledem k tomu, že ho baví asijská kultura, vzal jsem ho letos s sebou na služební cestu do Japonska. Pomáhal mi prezentovat víno nejen v Ósace, kde jsme pro vybrané someliéry spolu s Národním vinařským centrem zorganizovali degustaci našich vín v českém pavilonu na Expu, ale také na českém velvyslanectví v Tokiu,“ popsal Stávek.

Dodal, že české podnikatelské prostředí je lepší než v době, kdy víno vyráběl jeho otec před 40 lety jen po práci, protože jinak nemohl. „Určitě jsme na tom lépe než v době, kdy přišli komunisti a téměř veškeré pozemky, na kterých pradědeček hospodařil, musely jít do vznikajícího družstva. Polistopadové vlády jsou různé. Pokud se týká vinařství, myslím si, že jsme za posledních 30 let udělali v České republice obrovský pokrok, a to právě díky otevřenosti světu. Budu věřit a doufat, že se neuzavřeme a že budeme moci pořád čerpat od našich zahraničních kolegů, kteří jsou od nás minimálně o éru totality napřed. Ve vinařství je právě rodinné podnikání tím, co tvoří kolorit tohoto oboru,“ míní vinař.

Bez menších rodinných vinařství by podle něj byl celý obor jen nápojovým průmyslem bez duše. Určitě jsou u nás ještě rezervy a prostor na to, jak menší a rodinné vinařské firmy podpořit. Už třeba jen tím, že by se do zákona prosadil pojem „rodinné vinařství“. „Pojem, který by měl váhu – a vína z tohoto podniku by byla cennější. To jsou totiž ta vína s příběhem, který se reálně žije v nějakém konkrétním regionu. A to je v době, kdy všichni můžeme mít technologii, jakou chceme, a vyrobit vína špičková, to nejdůležitější. Ta přidaná hodnota, která se na jednom místě rozvíjí z generace na generaci,“ poukázal Stávek.

„Dokážu si představit, že by se mohla změnit i některá pravidla pro získávání dotací. Občas si o nějaké zažádáme a mám pocit, že v některých případech malý vinařský podnik může být oproti těm velkým znevýhodněný,“ uzavřel své zamyšlení vinař.