Kulisy se mění, lidé zůstávají stejní

Matematik a autor historických románů. To je Jan Horníček. Sází na pravidelný režim, poctivé rešerše a příběhy, které dýchají krajinou i epochou. V rozhovoru pro Týdeník Echo promluvil o Jizerských horách, Herodovi, Teutoburském lese, zednářských lóžích na Frýdlantsku, ale i o antickém fast foodu.

Jste poměrně mladý spisovatel, vystudoval jste matematiku a působíte jako datový analytik. To není zrovna obvyklá kombinace. Co vás přivedlo k psaní?

Psát jsem chtěl vždycky. Jenže uživit se literaturou hned od začátku je těžké, takže jsem hledal i jinou profesní cestu. Přemýšlel jsem o žurnalistice, ale zdála se mi málo kreativní. Matematika mi šla snadno, vystudoval jsem ji, začal učit, teď ji využívám k analýze zdravotních dat v jedné velké pražské nemocnici. Kombinace to je překvapivě dobrá. Matematika je o racionálním myšlení, psaní zaměstnává jiné části hlavy. Hezky se to vyvažuje.

Proslavil jste se hned svým debutem Čarostřelec z 18. století. Na to navazují i další romány Kapitán Stellwerther a Vlkodlak. V další sérii o Herodovi se zase věnujete antice…

Historii jsem miloval odjakživa. Fascinuje mě, že lidé jsou vnitřně stejní už statisíce let. Biologicky ani myšlenkově se od sebe prakticky nelišíme. Mění se jen okolní kulisy, svět, kterému musíme čelit. Dříve mor, naprostá absence hygienických návyků a zdravotní péče, otroctví, války s kopími a meči, dnes chytré telefony. Ale touha po moci, ochota ubližovat druhým nebo vést války, to se opakuje. To je pro mě na historii nejzajímavější – jiné prostředí, stejné lidské slabosti. Zkoušel jsem napsat i román ze současnosti, ale popravdě mě to nebavilo. V historii je pro mě mnohem víc zajímavých vrstev…

Čarostřelce jste zasadil do Jizerských hor. Proč zrovna tam?

Jizerky jsou moje srdcovka. Zamiloval jsem si je během jednoho zážitkového kurzu a od té doby se tam pravidelně vracím. Při jedné z toulek mě také napadlo literárně zpracovat místní pověst o čarostřelcích. Jizerky nejsou nijak rozlehlé, ale za návštěvu stojí téměř jakýkoli jejich kousek. Hejnice, Velká Jizera se zbytky starých chalup, Pytlácké kameny, lesy kolem Bukovce…

Příběh se odehrává na horské dědině za Rakousko-Uherska. Jak vypadaly rešerše?

Četl jsem historické knihy o té době a Jizerských horách, pověsti, mluvil s rodáky a hlavně jsem ta místa „prošlapal“ – v létě i v zimě, na lyžích, abych tu krajinu opravdu zakusil na vlastní kůži a na vlastní kosti. To se pak píše úplně jinak, než když člověk něco zná jen z knih.

Zaujal mě motiv svobodných zednářů na severu Čech…

To souvisí s Krvavým románem Josefa Váchala. Jeho kniha mi byla jednou z velkých inspirací pro Čarostřelce. Chtěl jsem si s tím brakovým žánrem trochu pohrát, a když už jsem měl v románě jezuity, proč tam nepřidat i zednáře, jejich hlavní antagonisty? V josefínské době měly lóže u nás skutečně rozmach, takže to není anachronismus. Dokonce třeba ve Frýdlantu je v místním muzeu dochovaný zednářský svazek. Nešel jsem do hlubokých kulturních souvislostí, spíš jsem si nastudoval rituály a vytvořil vlastní „scénu“ po vzoru váchalovské parodie. Bral jsem to jako literární koření, ne konspirační manifest.

Čarostřelec se nakonec rozrostl v trilogii. To bylo v plánu od začátku?

Vůbec ne. Měl to být uzavřený román. Až posléze jsem si uvědomil, že mě ty postavy natolik baví, že bych si s nimi ještě nějaký příběh dal. Nemám ale rád natahované ságy, takže pokud pokračování, tak s jasným plánem – nejdřív jsem si promyslel konec celé linie a teprve pak psal.

Nově píšete třídílnou sérii o Herodovi. To je velký skok, z Jizerek do antiky…

Herodem se zabývám přes deset let. Původně to měl být jeden „tlustý“ román, ale rozumně jsme ho rozdělili do tří svazků. První verzi jsem měl napsanou už před lety, ale odložil jsem ji a v mezičase napsal čarostřeleckou trilogii, abych se pak s tím, co jsem se naučil na detektivkách, k Herodovi vrátil. Ta doba je neuvěřitelně nabitá, možná vůbec nejzajímavější století antiky – z republiky vzniká císařství, na scéně jsou Caesar, Kleopatra, Marcus Antonius, Cassius, Octavianus… A Herodes tím vším prochází. Jako vojevůdce i diplomat rozšiřuje Judsko a stává se klíčovým spojencem nejprve Cassia, pak Marca Antonia a nakonec Augusta. Líbí se mi i druhá optika: na jeho život navazují příběhy evangelií, za jeho vlády se utváří doba, do níž se narodí Ježíš…

Jak náročné jsou rešerše z antiky? Vždyť tato doba nám je už hodně vzdálená…

Výhoda je, že se toho zase tolik neví, respektive že to vědění je člověk schopný obsáhnout. Přečetl jsem všechny dostupné monografie o Herodovi i archeologické práce a měl jsem jasný rámec. Pak už jsem si mohl podle libosti fabulovat – a nikdo mi to vlastně nemůže vyvrátit. Nejvíc mě ale nakonec zajímá ten obyčejný život. Co se v antickém Římě jedlo, jak se svítilo, kam se chodilo na záchod, jak vypadala hygiena… Něco je překvapivě podobné dnešku (rychlé občerstvení), něco úplně jiné (žádná tekoucí voda doma, veřejné latríny).

Za posledních pět let jste vydal pět knih. To je úctyhodné číslo. Jak to děláte?

Vstávám v šest ráno, dám si kafe a dvě hodiny píšu. Každý den, sedm dní v týdnu, o víkendu i víc. Držím to tak už patnáct let. Vždycky když si stoupnu k pracovnímu pultu, napíšu alespoň tři čtyři odstavce, někdy i stránku. Píšu na tzv. „céčka“, což používám jako jednotku pro měření času na psaní. Jedno „C“ je hodina a čtyřicet minut, přirozený úsek na jeden nádech. Dřív jsem psal přísně 100 minut, dnes píšu často i o deset dvacet minut víc. Pomáhá mi to i vést si poměrně přesné statistiky o tom, kolik času jsem které knize věnoval. Čarostřelec vyšel na nějakých 1100 hodin, Kapitán Stellwerther na 1200, Vlkodlak na 1300 a na Herodovi jsem pracoval kolem 8000 hodin.

Čarostřelec byl inspirován Váchalem. Kdo další vás inspiruje?

Určitě Umberto Eco. V mých knihách jsou k němu přiznané i skryté odkazy. Velkým vzorem jsou mi historikové jako Salomon Zeitlin nebo Richard D. Sullivan. A v neposlední řadě je to pro mě nedostižný mistr historického románu Henryk Sienkiewicz. Ne snad že bych se mu chtěl vyrovnat, ale on byl jeden z těch, kvůli němuž jsem se do antiky zamiloval. Z „našich“ mám rád historické detektivky Juraje Červenáka – brilantní dialogy, skvělá neverbální komunikace postav. Místy mi připomíná Terryho Pratchetta v tom, jak živé postavy dokáže napsat. Skvělé jsou také knihy Jaroslava Rudiše, Kateřiny Tučkové nebo Miloše Urbana. Z nebeletristických bych doporučil knihu Petra Čorneje Jan Žižka. To je naprosto brilantní práce. Po jejím přečtení je dost pravděpodobné, že se k husitům jednou vrátím jako autor.

To mi nahráváte na poslední, obligátní otázku. Co chystáte?

Zhruba půl roku pracuju na dalším historickém románu z prvního století po Kristu. Příběh se točí kolem bitvy v Teutoburském lese. Přijde mi, že ji zatím nikdo uspokojivě literárně nezpracoval, přitom jde o klíčový moment evropských dějin.

Takže znovu Římané a válka s Germány…

Píše se rok 9 po Kristu, září. Za Augusta (a fakticky už i Tiberia) postupuje římská ofenziva přes Rýn z dnešní Francie do Německa. Vše směřuje k tomu, aby se z Germánie stala plnohodnotná provincie – a pak přijde Arminiova zrada: tři římské legie, asi dvacet tisíc chlapů, jsou lapeny do pasti a během hodiny pobity do posledního muže. Padne zde i velitel Publius Quintilius Varus, který svého času vypořádával Herodovu pozůstalost, takže to částečně navazuje i na můj současný román. Římané se stáhnou za Rýn, pár sezon se ještě přetahují, ale provincii už z Germánie nikdy nevytvoří. Kdyby ta porážka nepřišla, hranice Římské říše a možná i pozdější stěhování národů mohly vypadat úplně jinak…

Jan Horníček (1989)

Narodil se v Rychnově nad Kněžnou, vystudoval matematické inženýrství a vyučoval na Strojní fakultě VUT v Brně. Pracuje jako datový analytik, zájem o humanitní obory (historie, psychologie a filozofie) jej přivedl k historickým románům. Historická detektivka Čarostřelec je jeho knižním debutem – za román získal v roce 2020 Literární cenu Knižního klubu. Na tuto knihu navázal romány Kapitán Stellwerther a Vlkodlak. Nyní pracuje na další historické trilogii Herodes.