Jsme intelektuálně zlenivělí

Jako literární vědec, vysokoškolský pedagog i knihovník vidíte (českou) literaturu ze strany teoretické i ze strany praktické. Jak je na tom?

Vždycky to fungovalo tak, že společnost má právě takovou literaturu, jakou si zaslouží. Ve společnosti intelektuálně zlenivělé dominuje literatura, která se podřizuje imperativu zábavy, a naopak. Klíčové je, jakou hodnotu přisuzuje společnost literárním dílům a jakou poptávku tím vytváří.

Jsme společnost intelektuálně zlenivělá?

Ale tak tomu bylo vždycky. Na pultech knihkupeckých krámů vždy převládala mainstreamová literatura, to ona ostatně určuje podobu literárního průmyslu, jak se dnes nazývá to, co dřív mělo vznešené označení literární život. Ta byla ale vyvažována díly, která se pokoušela zjistit, co to vlastně ta literatura jako specifický nástroj lidského myšlení a fantazie je. Co je vlastně zač ten zvláštní jazyk, který je nazýván literaturou, a jak je možné s ním zacházet. Díly, která se cíleně stávala součástí vývoje umění a společnosti – i nejednoznačného vztahu mezi nimi. A těch vidím na té vyšší literární rovině podstatně méně než dřív. Ale to souvisí s pozicí, jakou má literatura ve společnosti, jinými slovy, co se od ní očekává. A má to právě cosi společného s tím, že dnes víc mluvíme o literárním průmyslu jako součásti kreativních průmyslů, a nikoli o literárním životě.

Ale vždyť ta starší díla tady zůstávají, nezmizela. Přinejmenším nastupující spisovatelské generace by je měly znát, nikdo už nemusí psát jako dejme tomu Věra Linhartová, ona si to svoje už napsala, českou literaturu svými osobitými prózami obohatila, ostatně její dílo stále není uzavřeno…

Nejde o to, jestli tu zůstávají, nebo ne. Jestli současní tvůrci na ně chtějí navázat, nebo ne. Opět je to otázka odvahy a poptávky. Když Jáchym Topol vydal svůj poslední román, Citlivého člověka, který je podle mého názoru napsán fascinujícím jazykem a formálně pozoruhodně komponován, část literární kritiky jej v jakési inscenované exekuci na stránkách časopisu Host obvinila ze zamrznutí v době dávno minulé, a chtěla po něm hluboký a „opravdový“, hlavně tedy přehledný příběh. Ale tím Jáchym Topol odmítá čtenáře krmit. A přitom z hlediska formálního Topol neopakuje, což už tu bylo, ale pokouší se neustále tvar svých děl variovat. Hledat možnosti literárního jazyka. Červeným hadrem ale byl sám fakt experimentování, nesnadnost čtení, nejednoznačnost smyslu. V důsledku tohoto tlaku, nebo chceme-li poptávky, literatura, která experimentuje s formou, tvarem, jazykem, která je myšlenkově subverzivní i vůči zdánlivě subverzivním myšlenkám, ustoupila do pozadí – a do popředí se dere literatura, která se opět podřizuje například imperativu černobílého ideologického boje, touze po hlubokých lidských příbězích, literatura, jejíž psychologie se rodí nad kuchyňským stolem nebo která inscenuje životy pro voyeury za klíčovými dírkami. Hnacím motorem zájmu se stává hlad po příběhu, tedy vlastně po opakování.

Kdo tady má hlad po příběhu?

Čtenáři. Trh. Společenská objednávka, které se jde vstříc, místo aby se zpochybňovala. V každé době existuje nějaká podoba předpokladu, jak má literatura vypadat. Říká se tomu literární norma. A zdá se mi, že současná literatura spíš naplňuje tento předpoklad, než aby se mu bránila. Výsledkem je, že se v literatuře stále něco děje, ale její vývoj, který právě spočívá v odporu proti očekávanému, tedy jde proti normám, se zastavil. Modernistická vzpoura proti příběhu, tedy proti jednoduchosti, jako by byla zapomenuta; a v současné próze se vracíme k jakémusi novému typu realismu a mimetismu. Estetická kritéria jsou nahrazována kritérii etickými, noetická kvalifikujícími. Ale v tu chvíli se to, co je nazýváno literaturou, zplošťuje. Rezignuje to na podstatnou část své jedinečnosti a literatura se stává zaměnitelnou s jinými typy „storytellingů“.

Nejsou tu výrazné osobnosti? Ale to se přece v dějinách literatury občas stane, že „nejsou lidi“. Třeba u nás v druhé polovině osmnáctého století. Ve Francii máte Rousseaua, Voltaira, Diderota, v Itálii Goldoniho, v Anglii je Blake, v Německu Goethe a Schiller, tady nic. Nic! Baroko už ne a romantismus ještě ne. Rukopisy, Kollár, Čelakovský, Mácha…, to všechno bylo tehdy daleko. Třeba je teď česká literatura v podobné situaci.

Lidí je naštěstí dost. Tedy autorů a autorek. Vychází spousta ne nepodstatných a ne nezajímavých knih. Literární periodika jsou svědectví, že to tu v literatuře přece nějak žije, i když čísla jejich předplatitelů stále klesají a pozornost zájemců o literaturu se přesouvá k jiným typům médií s jinou rovinou komunikace. Máme i dost autorů, kteří pronikají na zahraniční trhy prostřednictvím překladů – Radka Denemarková, Bianca Bellová, Jaroslav Rudiš, Kateřina Tučková, Petr Borkovec, Petr Hruška, Petr Šesták, Olga Stehlíková, Miroslav Hlaučo… Překvapuje mě zájem o český komiks i v kolébce komiksu – Francii. Česká dětská ilustrace získává pravidelně mezinárodní ocenění, a je za co. Jmenoval jste klasiky evropské, respektive světové literatury, ale oni také byli klasiky až zpětně. Vyloupli se z masy až v čase. Když se nám teď zdá, že zřetelně nerozeznáváme dominanty literárního pohoří, je to normální, ony z té mlhy nakonec vystoupí.

Slýchám vzdechy vysokoškolských pedagogů, že „mládež nečte“, maturanti místo soupisů četby předkládají prý u přijímacích zkoušek seznamy filmů vycházejících z literárních předloh. Máte podobnou zkušenost?

Ochota číst se výrazně snižuje i u studentů oboru česká literatura.

Jak si to vysvětlujete?

Je to dáno tím, že texty, které nám pomáhají pochopit vývoj literatury, patří k těm, které kladou zvýšené intelektuální nároky. Prostě musíte mít trpělivost a aspoň nějakou čtenářskou zkušenost. Ta se nedá vygooglit na internetu a nevedou k ní zkratky. Ty zvýšené nároky ale nejsou naschvály. Je to jedna z důležitých faset vysoké literatury, která nám právě touto cestou umožňuje rozvíjet naši individualitu i náš vztah ke světu. Při převodu z jednoho druhu média do druhého se výrazná část těchto impulzů ztrácí. Jsou to prostě různé zobrazovací techniky, které se současně chovají různým způsobem k jedné z nejdůležitějších strategických surovin, s níž pracují – totiž k času.

A konkrétně vaši univerzitní studenti?

Je jich dost, kteří hodně čtou. A s těmi se skvěle pracuje, protože v jejich případě se bavíte s lidmi, kteří se naučili přemýšlet, postřehli například jeden z důležitých rysů literatury, jíž je podvratnost ve vztahu k velkým idejím, k legitimizujícím metapříběhům, a naučili se tento nástroj používat. Pouštějí se s velkým nasazením do analýz textů, protože vědí, že výsledek, ať už bude jakýkoli, bude ziskem pro ně.

To vám tedy blahopřeji. Takže na českých univerzitách je všechno v pořádku?

To jste řekl vy.

S otazníkem.

Pak je ovšem odpověď záporná. To, s čím se potýkáme, je důsledkem masifikace vysokého školství a nedotaženosti školské reformy. Ta má podobu dílčích revizí, z nichž poslední a největší by měla začít platit od roku 2027, stále však v sobě uchovává typy konzervativního vnímání vztahu člověka a systému. A to je velký rest, s nímž se potýkají i vysoké školy. Proč tomu tak je, je zřejmé. Už Marie Terezie říkala: „Die Schule ist und bleibt allezeit eine Politicum.“ A oním důsledkem masifikace a nerozhodnosti je, že procento těch, kteří o obor mají skutečný zájem, je trvale stejné, na jejich úkor se ovšem prosazují nároky těch, pro něž jsou kantoři jen náhončími titulů.

Tak se snad raději vraťme ke knižnímu provozu. V Česku vychází nejvíc knih od vynálezu knihtisku, nějakých čtyřicet titulů denně. Kdo to všechno stačí číst?

Nejenom od okamžiku Gutenbergova vynálezu bylo víc knih než času. To je v pořádku. Můžeme si vybírat. Nedávno mi jeden kamarád říkal, jak to bylo za totality skvělé, že lidé, když se scházeli v hospodách a povídali si o knihách, měli stejná témata hovorů. Všichni prostě četli Hrabala, když zrovna vyšel, Tourniera, Steinbecka, Kerouaca, když se podařilo protlačit je do vydavatelských plánů státních podniků.

Ano, tak to bylo. Stačilo říct v kroužku přátel třeba „tvrdě na dělohu“ nebo „no, nekupte to“ a všichni věděli, že cituji Hrabala, že to nemám ze své hlavy.

Počkejte, dopovím to s tím kamarádem. Řekl jsem mu, že se mýlí. Že to byl jen jiný negativní důsledek totality, který nám smrsknul výběr a obraz nejenom světové literatury, a byla to tak jen další podoba stádnosti. Jsem rád, když si přečtu knihu, kterou nikdo z mých přátel nezná, a mě to nutí k tomu, abych, jestliže se chci se svým čtenářským zážitkem svěřit, našel adekvátní formu výkladu, který vystihne důvod mého okouzlení. Tedy nejenom výměna „hlášek“, jak jste si vzpomněl, ale už poučený popis, náčrtky analýzy a krůčky k interpretaci – a to vše v podobě předběžné komplexnosti. A jsem rád, když podobnou službu pro mě dělají mí přátelé. Když mě jejich výzva ke čtení zaujme, knihu si přečtu. A tak vzniká ve vaší hlavě mnohem zajímavější knihovna. Jiří Pelán mi nedávno na dvorku fakulty zdůvodňoval, proč bych si měl přečíst jednu Ecovu knihu, během pěti minut vystřihl minuciózní analýzu Ecova stylu a tematického horizontu – aniž by mi prozradil cokoli, co by ochudilo mé budoucí čtení. Pro tu knížku jsem si došel do knihovny ještě tentýž den.

Velké náklady knih už jsou asi jen „vzpomínka na Milano“, básnické skladby Karla Šiktance Město jménem Praha bylo vydáno roku 1966 neuvěřitelných 202 000 výtisků, což je český rekord v žánru poezie. Ale i vy pamatujete „stejné fronty na Seiferta, stejné fronty na kotlety“, jak zpíval Vlasta Třešňák (v písni První máj, vydané v roce 1983 na exilové desce Koh-i-noor – pozn. red.), pamatujete i (jistěže nejen brněnský) hlad po sbírkách Skácelových a Mikuláškových. To všechno bylo. Potřebujeme poezii i v 21. století?

Poezie je určitým druhem vztahu k životu, vztahu ke světu. Někdo ho potřebuje, jiný ne. Básnické sbírky nám pomáhají tento vztah formulovat. Jsou v tomto smyslu nástrojové. Ale to platí i pro prózu – s tím rozdílem, že v poezii předpokládáte časové a subjektivní zaostření či vyostření a větší prostorovou intenzitu. Nedávno jsem měl možnost si povídat s kreolským vypravěčem Patrikem Chamoiseauem. Řekl mi: „Být básníkem je stavem mysli. Je to schopnost užívat si okamžik. Jsou to věci, které kultivují lidskou vnímavost, imaginaci… čím déle žijeme jako básníci, tím větší je naše schopnost vnímat. Je důležitější žít jako básník než psát básně. Nejdůležitější je pro člověka kreativita. Člověk, který postrádá kreativitu, se podobá zvířeti.“ Lepší odpovědi na vaši otázku bych nebyl schopen.

Tak ji z vás nebudu páčit. Zato se zeptám, jakou básnickou sbírku jste četl naposled.

Obvykle mám současně rozečteno několik knih. Odborné, prózy i poezie. Takže v případě básnických sbírek se do sebe teď zakously Alžběta Michalová: Matčina, Štěpán Rusín: Vzduchch, Zbyněk Ulčák: Ulčákův rok,Fúrie mizení Hanse Magnuse Enzensbergera a Zahradníčkova La Saletta s Kolářovými Prométheovými játry. Ty dvě poslední proto, že si začínám chystat semináře na zimní semestr a potřebuji si je četbou oživit.

Moravská zemská knihovna získala pod vaším vedením literární pozůstalost Milana Kundery. Jsou to, předpokládám, rukopisy, jeho knihy, tedy i cizojazyčná vydání, knihy jiných autorů, Kunderových přátel, třeba s dedikacemi?

Kundera si neponechával rukopisy. Když kniha vyšla, náčrtky šly do šuplíku a pak do stoupy. Další opravy a úpravy textu dělal rovnou do sazby či signálního výtisku. Ty máme, takže můžeme sledovat minuciózní práci při hledání slov a zvažování jejich významového pole. Do knihy si také dělal poznámky, které se pak objevily v jeho románech či esejích. V Heideggerově knize o Nietzschem najdeme náčrt kompozice Nesnesitelné lehkosti bytí a hledání principů zrcadlení hudební a románové variace. V Homérově Odysseovi jsou myšlenky, které se zúročily v Nevědění. A spousta komentářů a poznámek, které zůstaly v tomto smyslu ležet ladem.

A korespondence?

Její velká část byla Kunderou rovněž zničena. Byl důsledným zastáncem modernistického požadavku na úplné zmizení autora za dílem. Ponechal si jen minimum dopisů osobní povahy – tedy těch, které byly pro něj nejdůležitější – nazýval je „vzácné dopisy“ a pod tímto titulem je měl ve složkách.

Kdo jsou jejich pisatelé?

Karel Kosík, Federico Fellini, Louis Aragon, Miloš Kopecký, Marc Fumaroli, François Mitterand, Fernando Arrabal…

Spisovatelova manželka Věra Kunderová měla dojem, že „Praha“ se k jejímu manželovi nechovala dobře. Přitom v Praze dostal v roce 1994 od Nadace Charty 77 prestižní Cenu Jaroslava Seiferta, a nepřijel si pro ni, v Praze dostal rok nato od prezidenta Havla medaili Za zásluhy prvního stupně, a nepřijel si pro ni… V devadesátých letech byl v kontaktu s pražskou redakcí Literárních novin, znám jeho přátelskou korespondenci s jejich šéfredaktorem Vladimírem Karfíkem… Jak se na vztah Praha versus Kundera díváte jako Brňan? Optikou paní Kunderové?

Ano, paní Kunderová si to skutečně myslela. Co jiného si také mohla myslet, když si přečteme třeba svědectví Milana Uhdeho o kampani disentu proti udělení Nobelovy ceny Milanu Kunderovi v osmdesátých letech (viz Milan Kundera a disent, Týdeník Echo č. 29/2023 – pozn. red.), co jiného si mohla myslet po kampani Respektu z roku 2008, přečtěte si kritickou odezvu na Kunderovy romány v Čechách po roce 1990 a srovnejte ji s tímtéž žánrem světové literární kritiky. Asi znáte Divišovu báseň Moje oči musely vidět, stojí za přečtení celá, ocituji však jen jedno dvojverší: A už tehdy se mně mihlo:/ tohle je země, která s oblibou ničí svou úrodu.

Tomáš Kubíček

Po studiích na Masarykově univerzitě pojal úzkost z učitelského zaměstnání a nastoupil v literárním oddělení Moravského zemského muzea. Když mu jeho vedoucí o dva roky později oznámil, že s ním počítá jako se svým nástupcem, přijal nabídku Vladimíra Macury a po konkurzu nastoupil do Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Zde na začátku milénia založil oddělení teorie prózy, aby si udělal pořádek v naratologii, kterou se pak pokusil spolu s Petrem A. Bílkem a později i s Lubomírem Doleželem úspěšně vkořenit do české literární teorie. Přednášel na desítkách zahraničních univerzit a jednu pětiletku vedl katedru bohemistiky v Olomouci. V roce 2014 se vrátil do rodného Brna, kde pracuje jako ředitel Moravské zemské knihovny. Inicioval založení Českého literárního centra, stál za úspěšnou přípravou českého hostování na Lipském knižním veletrhu v roce 2019 a v současnosti vede přípravy účasti České republiky jako hlavní země na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2026. Je autorem dvou desítek monografií o české literatuře a narativní teorii. Učí budoucí učitele na UK v Praze.

Má empatickou ženu, tři báječné děti a sedm hemživých vnoučat.