Čtenáři kapesních knihoven

V causerii Kterak se čtou knihy líčí Karel Čapek typického čtenáře své doby, vycházeje z toho, co v roce 1925 viděl kolem sebe: „Jak známo, člověk čtoucí knížku se přenáší svou myslí do jiných krajů a prožívá jiné osudy, třeba osudy Majitele hutí nebo Muže, který se směje; následkem toho se hledí zbavit své tělesnosti, která ho váže na jeho fyzické místo a k jeho osobnímu osudu. To znamená, že člověk čtoucí knížku si sedne nebo lehne co nejpohodlněji, aby mu jeho tělesnost nepřekážela a nevnucovala se mu. Proto se stává, že pozorný čtenář dává nohy na stůl nebo si opírá hubu o dlaň nebo si dopřává jiného nestřeženého pohovu; zkrátka uloží své hříšné a nepohodlné tělo tak, aby mu dalo pokoj a nehlásilo se o svá práva. Proto většina lidí čte například v posteli. Není to proto, že čtení je náklonnost povalečů, nýbrž proto, že povalování je náklonnost čtenářů.“

V Čapkově době (i po ní) byla četba knih i časopisů běžná také v prostředcích hromadné dopravy: „Čtenář v tramvaji se pověsí těžce na držadlo jako zralá a sladká hruška. Čtenář ve vlaku má tendenci položit nohy na protější sedadlo nebo na klín svých spolucestujících.“ V jiné causerii o čtenářství, Kdy se co čte (1927), Čapek říká, že „bible se obvykle nehodí jako cestovní lektýra do vlaku“, a všímá si též dalšího prostředí, v němž se lidé věnují četbě: „V čekárnách zubařů nejsou zpravidla vyloženy básně, aby si jimi pacienti krátili čekání.“

„Člověk, který čte,“ věděl Čapek, „vyhledává samotu; předně asi proto, že je v tu chvíli zcela bezbranný vůči kterémukoli bližnímu, a zadruhé proto, že čtení je činnost svrchovaně nespolečenská. Je-li někdo vedle vás ponořen v knížku, nedlí vedle vás, nýbrž kdesi jinde, nemá co dělat s vámi, nýbrž s jinými lidmi. Vždycky je čtoucí člověk jaksi protivný tomu, kdo zrovna nečte; ten čtoucí se šklebí nebo vraští čelo, a vy nevíte proč; je vám tak děsně cizí, že počínáte uvažovat, co byste mu za tu urážlivou nedružnost provedli.“

Vhodný nábytek pro četbu je podle Čapka: pohovka, otoman, sofa nebo chaise longue. A dále: „Ještě jsem neviděl nikoho, že by četl, drže přitom činku nebo skákaje na jedné noze. Jen za zcela nevhodných situací čte člověk stoje.“

No dobrá. Čapkovy důvtipné postřehy dost dlouho platily, jenže teď, na konci první čtvrtiny jednadvacátého století, jako by se týkaly už jen četby v soukromí. Kniha se nenápadně vytratila z veřejného prostoru. Zatím ještě ne tak důsledně jako telefonní budky, tu a tam ji ještě spatříme, ale je čím dál vzácnější. Její čtenář už patří mezi ohrožené druhy. Také časopisy, ty spolehlivé zkracovače dlouhých chvil, se diskrétně stáhly do ústraní, z dřevěných či bambusových držáků na aktuální čísla novin, po léta standardního inventáře restaurací i kaváren, se staly muzeální exponáty, ač je stále kdosi vyrábí a nabízí na internetovém tržišti.

Když se rozhlédneme ve vlaku, v autobuse, tramvaji či metru, když se zadíváme na své spoluobčany všude tam, kde se dřív na očích ostatním četlo, v létě například – abychom zůstali u literatury – u Máchova jezera, ale koneckonců i v těch čekárnách, arciť nejen zubařských, třeba i nádražních, spatříme v rukou žen, mužů, děvčat, chlapců nikoli knihy nebo časopisy, nýbrž... mobilní telefony. A to ve většině, jíž se srozumitelně říká drtivá.

Stalo se něco nevratného? Asi ano. Zatímco kniha je jen pro oko a díky čerstvé vůni tiskařské černi někdy i pro nos (ano, existují také audioknihy, ale až jako cosi sekundárního), mobil je pro oko, ucho i hlasivky, slouží jako kapesní písárna, čítárna, obrazárna, pošta, telefon, televizor, rádio, kino, fotoaparát, kamera, kalkulátor, archiv, peněženka atd. A na eskalátoru či v tramvaji „čte člověk stoje“ docela často. Tu věcičku si bereme i do lože, někdo prý dokonce na toaletu, čapkovský mobiliář už zdaleka nutný není. Mimochodem, slovo mobiliář by mohlo časem označovat ne nábytek, nýbrž kolekci mobilů, podobně by se mohla slovem mobilizace vyjádřit expanze oné pomůcky do celého světa.

Zvoní literatuře umíráček? Ale ne. Tak jen tradiční knize? To se uvidí. Mobilní telefon, předpověděný Janem Nerudou a sestrojený o nějakých sto let později Američanem Martinem Cooperem, naše čtenářské možnosti neomezuje, nýbrž naopak rozšiřuje. Samozřejmě. Ta Cooperova první cihla ne, „chytrý telefon“, jak jsme si tupě přeložili z angličtiny slovo smartphone, však ano. Ovšemže nevíme, co přesně z displejů svých mobilů naši spolucestující, spolučekající či spoluležící čtou. Zato nám nejsou „jaksi protivní“ jen proto, že zírají na displej, protože sami děláme totéž. Sto chutí napomenout mobilisty máme leda tehdy, když si z prostoru, který s námi sdílejí, dělají soukromou hovornu, čímž se na nás dopouštějí informačního terorismu. Hudbou už většinou neobtěžují, ucpali své uši sluchátky. Jistěže nemusejí jen číst, mohou i psát, hrát šachy, luštit sudoku, sledovat fotbal atd.

Leč mohou číst i knihy! Různých autorů, různých dob, různých žánrů. Dejme tomu celé patnáctisvazkové Spisy Boženy Němcové. K četbě na monitoru či displeji je připravil, zpřístupnil Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR (viz https://edicee.ucl.cas.cz/soubory-del/spisy-bozeny-nemcove). A proč bychom měli číst zrovna Němcovou? Jiří Kolář to věděl už dávno: „Bože, jak všichni tuhle ženskou milujem! Jak jsme ochotni omluvit všechno, jak je v naší krvi a jak je naším masem každé její slovo, jak její hlas pulzuje, jak odpovídá tlukotu našeho tepu, jak svádí psát literární floskule a jak jsme před ní neschopni vyslovit něco jiného než pár dobrých slov.“

Nabídka knih bez papíru už je dnes tak veliká, že není v silách jednoho člověka se jí prokousat. Co z toho plyne? Třeba to, že nemusíme stavět obří knihosklad ve tvaru chobotnice, bibliotéka 21. století se vejde do kapsy. Co si z ní vybereme, je otázka vzdělání, vkusu, potřeby, nálady. Jak víme od Otokara Březiny, „ze stromu umění každý trhá, jen kam dosáhne“. Avšak skutečnost, že ten strom máme pořád při ruce, je naprosto úžasná. Tak do toho!