Jakého autora z Německa, Rakouska či Švýcarska doporučujete našim čtenářům?

Radka Denemarková, spisovatelka, překladatelka a dramaturgyně

Není snadné vybrat několik málo jmen. V rychlosti se tedy omezím na své čerstvé čtenářské zážitky. Nesmíme ale zapomínat, že tito autoři a autorky sice píšou německy, mají stejnou řeč, ale jsou odkázáni na odlišné zkušenosti svých zemí. Jejich myšlení je odlišné, protože jejich „řeč“ je odlišná. Je to stejné, jako řekl Oscar Wilde o Angličanech a Američanech: „Hodně chyb máme společných, jen jedno společné nemáme, a to je řeč.“ A to už vůbec nemluvím o zapeklité situaci Franzů Kafků tohoto světa…

Z Rakouska je pro mě ze čtenářských objevů poslední doby zajímavá Ana Marwanová, která žije ve Vídni a píše německy a slovinsky, a Nicolas Mahler, autor komiksů. Většinou jsou do komiksové podoby adaptované filmy, romány, divadelní hry atd. U něho je to naopak: jeho komiksy jsou zfilmované a převedené do divadelních her. Josef Winkler je intenzivní svět sám o sobě a samozřejmě se vracím neustále ke stálicím svého čtenářského vesmíru, jako jsou Robert Musil, Ingeborg Bachmannová, Ilse Aichingerová, Friederike Mayröckerová.

Z posledních čtenářských zážitků Německa: Terézia Moraová je německy píšící autorka maďarského původu, doporučuji její poslední román Muna oder Die Hälfte des Lebens, Jan Wagner je pozoruhodný básník a esejista, mám ráda jeho filozofující, chytré postřehy podložené hlubokou vzdělaností. Felicitas Hoppeová je mistryní krátkých povídek a zároveň v nejlepším slova smyslu otevřená světu a angažovaná.

V rámci Švýcarska je pro mě literárně i lidsky stálicí Ilma Rakusaová, jejíž životní příběh je příběhem střední Evropy (narodila se maďarské matce na Slovensku, píše německy, žije většinu života ve Švýcarsku), což samozřejmě nasála i její tvorba. Intenzivní je i Lukas Bärfuss, především jeho divadelní hry.

Samozřejmě soustavně sleduji veškerou tvorbu autorů, které překládám, například Hertu Müllerovou (přeložila jsem pět jejích knih) nebo Michaela Stavariče (přeložila jsem dvě jeho knihy), který píše pro dospělé i děti, nebojí se vstupovat na neznámá území a není bez zajímavosti, že umí česky.

Petr Stančík, spisovatel a básník

Doporučím od každé země jednoho spisovatele a jednu knihu, jež mě nejvíce zasáhla a ovlivnila.

Německo: Patrick Süskind – Parfém. Příběh vraha. Někdy páchnoucí, jindy voňavý, vždy však uhrančivý příběh, jehož hlavním hrdinou je ten nejmetafyzičtější ze všech lidských smyslů.

Rakousko: Gustav Meyrink – Bílý dominikán. Román zasvěcení, který je nejlépe číst ve snu, ať už vlastním, nebo cizím.

Švýcarsko: Friedrich Dürrenmatt – Smlouva neboli O pozorování pozorovatele pozorovatele. Novela ve 24 větách. Ač napsaná už roku 1986, je jasnozřivou a stále víc naplňující se vizí současné voyeurokracie.

Tomáš Kafka, spisovatel a diplomat, český velvyslanec v Německu

Navzdory riziku, že můj hlas do ankety ohledně doporučení německojazyčné literatury bude působit zaujatě, nemohu si pomoci a pro letošní rok musím nominovat Bernharda Schlinka a jeho aktuální román Das späte Leben (Pozdní život). Tento román o lidském umírání může na první pohled působit depresivně, ve skutečnosti jde o poctivou snahu zabudovat fakt naší smrtelnosti do obecnějších úvah o skutečném smyslu života. Jak duchovno, tak materialismus přinášejí člověku uspokojení, ovšem na vlastní nebezpečí, že všeho moc škodí. Správnou míru bohužel zpravidla nacházíme, až když je pozdě. Schlinkova hrdinu zastihuje román ve chvíli, kdy už je skoro pozdě, ale jen skoro, neboť od vyslovení kruté diagnózy zbývá postavě ještě pár měsíců, aby si udělala pořádek nejen ve svém životě, ale i ve svých představách, co je v životě opravdu důležité. Neveselé, ale povznášející čtení.

Kateřina Tučková, spisovatelka, historička a kurátorka

Německojazyčný prostor je nesmírně široký a pestrý, takže se obávám, že coby čtenářka (navíc odkázaná na české překlady) vidím jen na špičku ledovce německy psané literatury. Nicméně pokud bych z plejády současných autorů a autorek měla vybrat jedno jméno, volila bych rakouského spisovatele Roberta Menasseho. Jeho tvorba je českému publiku už řadu let známa – vyšlo u nás několik jeho románů a esejů, navíc se tu už několikrát představil na různých literárních festivalech a veletrzích. Nejvíc pozornosti zřejmě sklidila jeho poslední kniha nahlížející s notnou dávkou kritiky i humoru na chod Evropské unie Hlavní město (2019), oceněná Německou knižní cenou. Mne osobně ale kdysi naprosto ohromil jiný jeho román, a to Vyhnání z pekla (2013), v němž se v mnoha paralelách prolíná příběh portugalského židovského chlapce ze 17. století s příběhem hocha, který se narodil do poválečného Rakouska. V obou případech jde – slovy Menasseho překladatele Petra Dvořáčka – o neuvěřitelně mnohovrstevnatý „fabulační gejzír“, který ocení milovníci historie stejně jako ti, kdo upřednostňují aktuální společenská témata.

Michal Stehlík, ředitel Muzea literatury

Pokud bych měl doporučit něco z německojazyčné literatury, asi bych zmínil autora Floriana Illiese a jeho dvě knihy o roce 1913 (1913: Léto jednoho století, 1913: Co jsem ještě chtěl vyprávět, u nás 2013 a 2021). Autor zde ve fascinující drobnokresbě ukazuje situaci těsně před výbuchem dvacátého století a postupuje přes životní okamžiky konkrétních osobností konce „zlatého věku“ optimismu lidstva, a to především ve středoevropském kulturním kontextu. Pro někoho možná až encyklopedický přehled osobností zároveň vytváří mimořádný nadhled nad situací před vypuknutím války.