Franz Kafka, spisovatel, který měl být zapomenut

Proces, Zámek, Nezvěstný (Amerika) nebo Proměna. Také knižní veletrh Svět knihy Praha 2024 si připomene 100 let od úmrtí Franze Kafky. Spisovatele, jehož dílo je stále čteno a interpretováno. Dodnes se ptáme: Kdo je Franz Kafka? A jaké kultuře vlastně patří?

„Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“ Hlavní motto knižního veletrhu je citací Kafkových slov a ve zkratce ilustruje i jeho dílo. Kafkovy romány, povídky a novely jsou znepokojivými příběhy, které čtenářům nedávají nic zadarmo, ba naopak, spíš otázky vyvolávají.

Když se čtenář ponoří do kafkovského světa, jako by se propadal do husté mlhy, noci a vánice, bloumá stísněnými ulicemi podivných měst, potkává záhadné až děsivé postavy, poslouchá absurdní dialogy a naráží na nekonečné řetězce podivností, záhad a bizarností. Člověk se v Kafkových prózách ztrácí, bloudí a nachází slepé uličky, které jsou plné izolace, vyřazenosti, bezvýchodných a tragických konců, ale také humorných pasáží. Kafku čtou maturanti, jejich rodiče i prarodiče. A mnozí se k jeho dílu stále vracejí, už téměř sto let.

Kafkovská atmosféra, kterou tvoří třeba zámek vysoko v mlhách, nekonečné soudní chodby v omšelých budovách a začouzené topičovo doupě, je tajemně až děsivě přitažlivá. Kafka vytvořil svět, který čtenáře vzrušuje a láká, přestože by v něm asi nikdy nechtěl žít. Nechceme být obyvateli podzámčí či sousedy rodiny Samsovy. Na druhou stranu se toužíme dovědět, jestli se zeměměřič K. někdy dostane za zdi zámku a proč se Řehoř Samsa v noci proměnil v onen odporný hmyz.

Franz Kafka se narodil 3. července 1883 do rodiny zámožného židovského obchodníka s galanterií a selfmademana Hermanna Kafky na Starém Městě pražském. Vystudoval práva na německé Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a následně se stal úředníkem v pojišťovnictví. Byl celoživotní nekuřák, abstinent a vegetarián, ale zároveň rád navštěvoval večírky, líbily se mu ženy a psal hlavně po nocích.

V roce 1907 začal pracovat v pojišťovně Assicurazioni Generali a posléze odešel do Dělnické úrazové pojišťovny, kde se vypracoval na vrchního tajemníka ústavu. Od roku 1917 se potýkal s plicní chorobou a posledních několik let svého života strávil v zotavovnách a léčebných ústavech v Čechách i v zahraničí. Ani přes marný a náročný boj s tuberkulózou nepřestával psát. „Jen noci proběsnit psaním, to chci,“ zaznamenává si do deníku. Jeho komplikovaný postoj k životu, výjimečná schopnost analýzy, nemoc a existenciální potřeba psát krutě poznamenaly jeho vztah k okolnímu světu, především snahu uzavřít manželství a založit rodinu. Zemřel 3. června 1924 v sanatoriu v rakouském Kierlingu u Klosterneuburgu.

Z historických pramenů je všeobecně známo, že Franz Kafka byl ke svému dílu neobyčejně kritický. Sám údajně nechal zničit až 90 procent své literární tvorby, pouze malou část nechal uvolnit a vydat knižně, většinou pod nátlakem svého okolí. Za jeho života vyšel cyklus Venkovský lékař a Umělec v hladovění a několik povídek (například Proměna, Ortel, V kárném táboře). Paradoxem je, že tento spisovatel vlastně nikdy neměl být objeven, jelikož on sám v závěti vysloveně uvedl, aby jeho literární pozůstalost pohltily plameny. Vděčíme Maxu Brodovi, jeho dobrému příteli, spisovateli a nakladateli, za to, že se rozhodl poslední přání svého kamaráda ignorovat a jeho dílo vydal vlastním nákladem. A tak mohli čtenáři číst nedokončený „americký“ román Nezvěstný, romány Proces a Zámek i přes tři desítky povídek (Doupě, Popis jednoho zápasu, Touha stát se indiánem...) a dalších fragmentů, včetně dopisů, korespondence a deníkových zápisků (Deníky 1909-1923, Dopisy rodičům 1922-1924, Dopisy otci, Dopisy Mileně, Dopisy Felici, Dopisy Ottle a rodině...). Ostatně sám Franz Kafka v jednom ze svých deníkových záznamů píše, že „člověk může všechno, jenom sám před sebou neunikne“.

Čeština má už přes půl století slovo „kafkárna“, užité poprvé asi Bohumilem Hrabalem pro titul úvodní povídky jeho souboru próz Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Označuje absurditu, respektive systém s výraznými rysy absurdity.

„Kafka si už 100 let udržuje status globální rockové hvězdy,“ prohlásila oscarová režisérka Agnieszka Hollandová, která o něm natáčí v Praze nový celovečerní snímek. „Existují desítky podrobných životopisů, spousta analýz, tuny knih o něm. Ale důvody jeho rostoucího významu a jeho osobnosti zůstávají záhadou. Snažím se tento film poskládat jako rozsypanou skládačku. O Kafkovi víme všechno a zároveň nic,“ popisuje tajemnou auru kolem rodáka ze Starého Města pražského.

Režisérka hojně propíraného uprchlického dramatu Hranice nebo životopisného Šarlatána uvedla, že film na rozdíl od snímků od Stevena Soderbergha či Orsona Wellese nebude tak temný. „Kafka předpověděl světu nejtemnější budoucnost, ale v Kafkovi samém bylo víc jasu a humoru.“

Osobitý autor je silně spjat se střední Evropou a v jeho díle je jasně patrný vliv Prahy, Berlína i Vídně. Němečtí germanisté tvrdí, že Franz Kafka psal německy, a proto patří do německé literatury. Rakouští literární vědci ho zas považují za součást posthabsburského knižního světa, zatímco tuzemští teoretici připomínají, že ve styku s českými úřady se podpisoval František Kafka. Které kultuře tedy patří?

Čechům hraje do karet fakt, že Kafka byl Pražák „jako poleno“, v pražských kulisách vyrostl, vystudoval, pracoval i psal svá díla. Kafka v roce 1902 napsal dopis historikovi umění Oskaru Pollakovi, v němž se vyznává ze svého vztahu k matce stověžaté. „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo… Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.“

Začalo to v Liblicích

Za komunistické totality byl zprvu považován za personu non grata, komunistům se nehodil do krámu, jeho knihy zmizely z edičních plánů. Nakonec ale zasáhl do dění socialistického Československa, jelikož sekretariát ÚV KSČ se rozhodl 27. a 28. května 1963 uspořádat konferenci o Franzi Kafkovi s důrazem na „marxisticko-leninské hodnocení jeho díla“. O zahajovací projev na zámku v Liblicích požádali organizátoři takticky ikonu komunistické literatury, národní umělkyni Marii Majerovou.

Leckoho v sále osmdesátiletá spisovatelka asi překvapila, když zavzpomínala na byt Mileny Jesenské ve Spálené ulici, kde se „soustřeďovala družina mladých kulturních pracovníků. Malíři, herci, novináři, básníci, veselí a průbojní. Mezi nimi býval štíhlý bledý mladík úzké tváře, korektního vzezření a podivuhodných temných očí, které pronikaly a unikaly. Všichni jsme byli stejného věku, a tak i tento Franz Kafka byl naším a mým vrstevníkem. Mluvil česky a psal německy, pobýval mezi námi, a přece nám byl vzdálen. Ale náležel k nám jako Pražan, obyvatel starých pražských uliček, prochazeč pod stovkami věží a znalec české literatury. My jsme se ovšem toulávali v čerstvých ještě stopách Nerudových, kdežto on jako by vyšlapával šlépěje rabbi Löwa, staré pět set let“. A verdikt: „Franz Kafka byl Pražan a je pražský básník. Bez kulis staré Prahy a jejího tisíciletého kamení by nebylo atmosféry Procesu a Zámku.“

Dogmatici byli zaskočeni. „Nechceme oslavovat Kafku. (...) Proti zoufalství nad kapitalistickou přítomností, kterému Kafka podlehl, stavíme náš optimistický pohled do šťastné komunistické budoucnosti naší země,“ ujišťuje germanista a komunistický politik Pavel Reiman. A udělal i dobové pukrle: „Oceňujeme Kafku jako spisovatele, který poctivě hledal pravdu. Avšak v našem úsilí o vybudování nové společnosti zůstaneme věrni fučíkovské orientaci na život, na radost.“ Marxistický germanista Eduard Goldstücker konferenci popsal jako jedno velké drama. „Franz Kafka se stal jednou z obětí toho, co se nazývá kultem osobnosti,“ uvedl tehdy.

Kafkovskou konferencí v Liblicích to začalo a pražským jarem 1968 to skončilo, říká se. Jeden z hlavních inspirátorů konference, literární historik František Kautman, někdejší stalinista a pozdější chartista, po letech řekl, že se akce nestala světovou jako vědecká či literární, ale jako politická událost. „Střetly se na ní dva zásadně diametrálně odlišné postoje ke Kafkovi. Východoněmečtí účastníci, z nichž někteří Kafkovo dílo velmi dobře prostudovali, zaujali pozici recepce Kafky jako historického fenoménu: ukázal ve svém díle odcizení člověka v kapitalistickém světě, projevil sympatie k vykořisťované dělnické třídě, v socialistické společnosti však už není aktuální a na umělce, a zejména na mládež, může působit rozkladně. Má tedy být vydáván opatrně a v malých nákladech. Téměř všichni účastníci konference naopak v té či oné míře zdůrazňovali aktuálnost Kafkova díla i v socialistickém světě, zejména na pozadí zločinů stalinismu.“