Arconauti a jejich kavárna. Speciál Knihy

Knižní veletrh Svět knihy Praha 2024 uvádí jako čestného hosta nikoli osobnost, nýbrž program: Das Buch – německojazyčná literatura. Zaměřuje se totiž na písemnictví Německa, Rakouska a Švýcarska. Koncept společně připravil pražský Goethe-Institut, Rakouské kulturní fórum a švýcarské velvyslanectví.

Do Prahy přijede na veletrh Rakouskou státní cenou za literaturu pro děti a mládež opakovaně vyznamenaný Michael Stavarič, nejnovější nositel Německé knižní ceny Tonio Schachinger či významný švýcarský spisovatel Peter Stamm. Z Německa dorazí autorka bestsellerů Judith Hermannová a také nejvýznamnější Kafkův životopisec Reiner Stach (jeho zásadní biografie Franze Kafky vyšla v českém překladu ve třech svazcích v letech 2016–2018). „Odkaz Franze Kafky se jako pojítko německého jazyka a Prahy výrazně promítá do programu festivalu, který připadl na rok stého výročí Kafkova úmrtí,“ uvádějí pořadatelé festivalu, který se bude konat od 23. do 26. května na Výstavišti v Praze-Holešovicích.

Čechy jsou s Německem a Rakouskem provázány odpradávna, jelikož máme stovky let společné historie, nejenom z dob rakousko-uherské monarchie. K silnému prolnutí s našimi německojazyčnými sousedy došlo na přelomu 20. století, kdy vznikl Pražský kruh, skupina německy píšících spisovatelů působících v české metropoli až do roku 1938. Mezi tyto spisovatele se řadil Franz Kafka, Max Brod, Felix Weltsch, Ludwig Winter a další.

Většina členů Pražského kruhu byla židovského původu, tito literáti byli bilingvní, perfektně ovládali češtinu, byli v čilém kontaktu s českými spisovateli, hudebníky, divadelníky, výtvarníky..., ale psali a publikovali v němčině. Mezi zástupce pražské německé literatury se řadil také autor mystického románu Golem Gustav Meyrink, který byl silně ovlivněn atmosférou staré Prahy, pražského ghetta a příběhy alchymistů na dvoře Rudolfa II. V pražských kavárnách také psal jeden z výrazných představitelů expresionismu Franz Werfel, jičínský rodák Karl Kraus a básník, esejista a svobodný zednář Johannes Urzidil (Goethe v Čechách, Pedantova zpověď).

Na Starém Městě vyrůstal, žil a tvořil žurnalista a spisovatel Egon Erwin Kisch (Tržiště senzací, Vojákem pražského sboru či cestopis Americký ráj), který si kvůli tomu, že chtěl být pokaždé „přitom“, vysloužil přezdívku Zuřivý reportér. Tento investigativec, proslulý svou výbornou znalostí pražského podsvětí a kriminalistickým talentem, mimo jiné odhalil ruského špiona a vysoce postaveného rakousko-uherského důstojníka Alfreda Redla. Spolupracoval s českým divadelníkem Emilem Arturem Longenem a také s Jaroslavem Haškem. Kisch, který si vyzkoušel i práci potápěče nebo se v přestrojení za muslima vydal na pouť do Mekky, razil heslo „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“.

Důležitým ohniskem byla kavárna vídeňského stylu Arcona rohu Dlážděné a Hybernské ulice, kterou založil Josef Suchánek v roce 1907. Její dominantou byl velký kulatý stůl, samozřejmostí byl kulečníkový sál a čtenářské potřeby hostů uspokojovala bohatě zásobená čítárna periodik. Vybavení bylo plné moderních doplňků podle návrhů architekta Jana Kotěry.

Nespornou výhodou bylo umístění kavárny nedaleko nádraží, kam měli blízko cestující, úředníci z nedaleké burzy i Pražané z centra. „Kavárna se nacházela v Hybernské ulici, tedy trochu stranou od rušného německého korza na Příkopech a (...) měli tam prý nejlepší výběr literárních časopisů z ciziny,“ píše Pavel Kosatík v Menší knížce o německých spisovatelích z Čech a Moravy.

Další novinář a spisovatel Alfred Fuchs, mimo jiné jeden z pátečníků scházejících se pravidelně ve vile Karla Čapka, v roce 1941 nacisty umučený v koncentračním táboře v Dachau, vzpomínal, že každá skupina měla v kavárně svůj vlastní stůl se jménem (stůl pánů básníků, pánů konstruktivistů, pánů pragmatiků apod.).

Na kávu a kus řeči sem mezi arconauty (jak stolní společnost vtipně nazval Karl Kraus) přicházeli také čeští výtvarníci (Bohumil Kubišta, Otakar Kubín, Emil Filla...) i literáti (Vladislav Vančura, Karel Poláček, František Langer...). „Zašli jsme také někdy mezi ně a jejich protekcí jsme získali přízeň vrchního Počty a mohli jsme se pak probírat v ještě větším bohatství tiskovin než ve své Unionce. Vztah mezi námi a mladými německými autory byl velmi přátelský. Zajímali jsme se o své práce, vyměňovali si svá prvorozeňata a Brod a Pick se už tehdy starali o českou hudbu a literaturu a převáděli je přes jazykové hranice,“ vzpomíná František Langer ve svých pamětech Byli a bylo.

Samotná kavárna inspirovala povídku Noc hrůzy od Johannese Urzidila, dramatický příběh dvou mužů, kteří se ukrývají před vojenskou hlídkou. Walter Koschmal se ve své knize Češi a Němci nad Urzidilovou povídkou pozastavuje a upozorňuje, že právě z kavárny Arco se Max Brod a Franz Werfel vydali v roce 1914 za T. G. Masarykem, aby se pokusil odvrátit katastrofu první světové války. Na heroickou dobu zavzpomínal Otto Pick v článku Wochenschrift für Politik. „Večery, noci oné zimy! Jak jsme byli zajedno, jak jsme spolu souzněli!“ napsal.

Za první světové války se přiblížil konec rozkvětu kavárny Arco. Mnozí její návštěvníci museli narukovat na frontu, umělecká atmosféra se vytratila a genius loci i s duchem kavárny odešel společně s jejím vrchním číšníkem Počtou.

A po druhé světové válce už zůstaly na kavárnu Arco jen nostalgické vzpomínky, představovala svět, který zmizel a už se nevrátí. Germanista a diplomat Eduard Goldstücker poznamenal, že i tato společenská křižovatka byla jednou z mnoha obětí nacistického barbarství. „Zmizel ze života této země a ze života střední Evropy důležitý prostředník mezi dvěma národy, jimž bylo historií a zeměpisnou polohou souzeno žít vedle sebe. Po pražské německé literatuře zbyla z tohoto hlediska mezera, která dodnes nebyla zaplněna.“