Putin se neumí dívat skrz historii

Spisovatel, autor divadelních a rozhlasových her, filmový scenárista a popularizátor železnice a dějin střední Evropy. To je Jaroslav Rudiš, muž mnoha profesí a zájmů, rozkročený mezi Lomnicí nad Popelkou a Berlínem. Potkali jsme se v německém Schwarzwaldu. Nasával tam atmosféru Černého lesa a připravoval se na cestu do Prahy. Německé pohoří přirovnává k Jeseníkům, kam zasadil hořkosladký příběh komiksového Aloise Nebela. Na pražském knižním veletrhu Svět knihy 2024 vystoupí nejen jako spisovatel, ale také jako hudebník a frontman kapely Kafka Band.

Vaše kniha Winterbergova poslední cesta začíná větou Srdcem mi prochází bitva u Hradce Králové. Co vám prochází srdcem teď?

To je dobrá otázka. Zase a znovu se mi tam vrací právě Wenzel Winterberg, který jako kdyby nechtěl usnout a odejít. Něco podobného se mně a Jaromírovi 99 (Jaromír Švejdík, komiksový kreslíř a spoluautor grafické novely Alois Nebel – pozn. red.) stalo s Aloisem Nebelem během vydání prvního komiksu. A nakonec vznikla další dvě pokračování románu. Nicméně já se opět a znovu vracím k Winterbergovi a k bitvě u Hradce Králové. Je to možná i kvůli tomu, že mě čeká anglické vydání Winterbergovy poslední cesty v Británii a Spojených státech…

Winterbergova poslední cesta i Návod na použití železnice se zaobírají železnicí a dějinami střední Evropy. Proč se lidé najednou začali víc zajímat o naši historii?

Nejspíš to souvisí s dobou, ve které teď žijeme. Najednou je větší zájem o příběhy ze střední a východní Evropy. Zahraniční čtenáři se snaží pochopit a zjistit, co se tady dělo a odehrálo v minulosti. Čechy a střed Evropy samozřejmě hrají v historických událostech světa velkou roli a mě to osahávání historie ohromně baví. Příkladem může být právě již zmiňovaná bitva u Hradce Králové 3. července 1866, kde se potkala pruská armáda s rakousko-saskými vojsky. Když jsem prezentoval román v Rakousku, tak jsem okolnosti bitvy prakticky nemusel vysvětlovat. Zatímco čím jsem od českých hranic dál v rámci Německa, Polska nebo Švýcarska, tak musím přibližovat a více vysvětlovat kontext a okolí bitvy. Nakonec se z těchto veřejných čtení stává spíš taková malá historická přednáška. Celkově ten zájem o středoevropské dějiny ale určitě souvisí s tragédií na Ukrajině a šílenou ruskou agresí z východu do středu Evropy. Tragikomicky vtipné na tom je fakt, že se Vladimiru Putinovi povedlo více zviditelnit ukrajinskou literaturu a kulturu. A celkově Ukrajinu jako stát a národ. Hned několikrát jsem se setkal s tím, že Winterberg by Putinovi řekl, že se neumí dívat skrz historii. Chybí mu povědomí o tom, jak to v Evropě bylo. Někdy jsem byl dokonce v šoku z toho, jak malé povědomí o středoevropské historii panuje i na Západě.

Jste muž mnoha profesí, ale v první řadě spisovatel. Poslední dobou jste ale čím dál větší propagátor železnice...

Já jsem vždycky chtěl pracovat na dráze, jelikož pocházím z rodiny železničářů. Hodně mě ovlivnil můj strýc, který byl výpravčím a přednostou stanice. Už když jsem byl malý, tak bylo tak nějak jasné, že půjdu na dráhu. Ale pak jsem dostal brýle a bylo po železnici. I přesto mě ale vlaky stále fascinovaly až do puberty. Tehdy jsem je trochu opustil a začal se zajímat o pop music, o kapely The Cure nebo The Smiths, a o literaturu. Zamiloval jsem se do díla Josefa Škvoreckého, Milana Kundery a Bohumila Hrabala ještě na gymnáziu, tyto knížky se ukrývaly až v druhých řadách domácích knihoven. Ale byly tam! Takhle jsem během dvou horečnatých nocí přečetl Zbabělce. Na tento skvělý román často vzpomínám a myslím si, že mě hodně ovlivnil. Jak se píšou dialogy, mě naučil právě Škvorecký, který to zas odkoukal od Hemingwaye. Stejně mě ale železnice nikdy úplně nepustila a najednou se do mých knížek začala vracet. Mám pocit, že se některé věci dějí tak nějak samy o sobě a je to přirozené. Už u mého prvního románu Nebe pod Berlínem, který se letos vrací v novém vydání, mě fascinovala a stále fascinuje berlínská podzemka. Tenkrát jsem projel všechny linky, chodil jsem do muzea metra (Berliner U-Bahn Museum – pozn. red.) a do bufetu, kde se před šichtou a po šichtě potkávali strojvedoucí. Je to takové město pod městem.

Nevypsal jste se z lásky k železnici ve své poslední knize Návod k použití železnice?

Ty vlaky zkrátka a jednoduše nějak projíždějí mým dílem. Myslel jsem si, že jsem se z toho vypsal v románu Winterbergova poslední cesta. To byl ale omyl, jelikož jsem poté dostal nabídku od mnichovského nakladatelství Piper, které posledních 40 let vydává tematické knížky od lidí, kteří hoří pro nějaké místo, město, zemi nebo téma. A když hledali někoho pro železnici, tak vycítili, že je mi to téma blízké. Já sám bych si netroufl napsat něco takového. Nečekal jsem to, ale Návod k použití železnice se velmi dobře prodává a dá se říct, že je to můj první opravdový bestseller.

Jak byste tento svébytný žánr popsal?

Asi jako literární průvodce světem železnice. Je to moje první non-fiction a zároveň nejosobnější knížka. Vychází z mých cest a z mého putování. Vyskytují se zde reálné postavy mých kamarádů a přátel, které propojila a spojila železnice. Je to hodně neukotvené a velmi subjektivně napsané. Pro mě to je osobní vyznání železnici ve formě cestopisu, reportáže, ale i nějakých povídek spojených s vlakem.

Čím to, že železnice a svět vlaků budí takový zájem?

Mám pocit, že si většina lidí s železnicí spojuje něco příjemného a hezkého. Určitě to bude i tím, že jako Středoevropani máme nejhustší železniční síť na světě. Mě hodně překvapilo, že si lidé s sebou vzali Winterbergovu poslední cestu nebo Návod k použití železnice a vyrazili do Sarajeva, Liberce nebo do Lomnice nad Popelkou. Cestují vlakem s knížkou a poznávají to, o čem píšu. To je krásné! Proto si myslím, že železnice hodně lidí a věcí spojuje a propojuje skrze dějiny. Současnost, minulost, země, lidské příběhy, šťastné i velmi nešťastné chvíle Evropy, tragédie, války i holocaust. Všechno je to spojené právě s železnicí.

Winterberg cestuje podle starého železničního bedekru z roku 1913. Jak moc se liší současná železnice od té rakousko-uherské?

My jsme vlastně zdědili železniční síť po rakousko-uherské monarchii a měli bychom jí být vděčni za to, že máme snad nejhustší síť v Evropě. Železnice se ale kvůli rozpadu monarchie také výrazně změnila. Šlo především o to, že vznikly nové hranice a bylo potřeba postavit i nové hraniční stanice, které tam nikdy nebyly. Najednou se musela postavit nádraží a někde tratě i zanikly nebo se přerušily. Poslední ranou v rámci rozpadu mezinárodní železniční sítě byl rok 1945 a vznik takzvané železné opony. Ale ty rány se dnes pomalu zacelují.

Váš Návod na použití železnice je plný doporučení na cesty vlakem napříč Evropou. Mohl byste doporučit, kam se vydat po železnici v České republice?

To je hodně subjektivní věc, jelikož si každý do té cesty promítá své vlastní zážitky a životní příhody. Já osobně mám hodně rád lokálku z Lomnice nad Popelkou do Staré Paky nebo na druhou stranu do Libuně. To je u nás v Českém ráji taková malebná trať, na kterou vždycky myslím, když jedu nějakou lokálkou kdesi na Slovensku, v Rakousku nebo v Polsku. A taky bych doporučil trať, která je jednou z nejhezčích a nejzajímavějších v Evropě. Tou je cesta z Drážďan do Prahy podél Labe a pak podél Vltavy. Stará a historická dopravní tepna ještě z dob Rakousko-Uherska. Ze zahraničních tras bych doporučil úžasnou cestu z Vídně do Terstu přes Alpy. Nejde jenom o cestovatelské zážitky, ale také o historicky-kulturní zážitky, protože když vystoupíte v Terstu z vlaku na hlavním nádraží, tak se cítíte, jako byste byli v Plzni nebo v Českých Budějovicích, akorát u moře.

Kromě železnice je ve vašem díle cítit jakási až hrabalovská láska k pivu. Říkáte, že jste železniční člověk, jste ale i člověk pivní?

Winterberg v knize říká, že pivaři nejsou hezké mrtvoly a s pivem a alkoholem musíte být opatrný. Já mám pivo rád a i tento nápoj vypráví strašně zajímavé příběhy. Tehdy, když mě oslovilo nakladatelství Piper, tak jsem chtěl napsat takový pivní cestopis po střední Evropě. Nakladatelství to nakonec zavrhlo s tím, že to není zdravé, a potkali jsme se u tématu železnice. Ale teď po úspěchu s vlaky v německých zemích jsme se dohodli, že to můžu napsat. Takže za rok či dva se těšte na Návod k použití piva. Kromě toho jsem také dostal nabídku napsat divadelní hru s tématem piva pro bamberské divadlo. Hra se odehrává v takové opuštěné pivní zahrádce a v pivovaru, kde postavy zapadají prachem a hledají vodu. Myslím si, že divadlo v Bamberku je ideálním místem, kde uvést hru o pivu, jelikož toto město je v Německu něco jako u nás Plzeň nebo České Budějovice.

Jak se vůbec žije a tvoří mezi Prahou a Berlínem? Vypadá to, že čím dál častěji píšete německy…

Mám dvě bydliště a neustále se pohybuji mezi Českou republikou a Německem, ale nedá se říct, kde pracuji či žiji víc. Trávím hodně času na cestách a je pravda, že poslední dobou mi přichází víc nabídek z Německa. Kdybych to měl pojmout čistě pragmaticky, tak Německo mě živí, protože disponuje větším knižním trhem a mám tam hodně čtenářů. Obrovsky si ale také vážím svých čtenářů v Česku, Polsku, Rakousku nebo ve Švýcarsku.

Podle mnohých „stavíte mosty“ mezi Německem a Českem. V roce 2021 jste dokonce dostal Záslužný řád Spolkové republiky Německo od prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera…

Samozřejmě si moc cením toho, že německý prezident Frank-Walter Steinmeier čte moje knížky. To je krásné zjištění, ale člověk se z toho nesmí zbláznit. Zároveň si ale myslím, že pouze navazuji na to česko-německé propojování, které tu bylo už za monarchie. Nevymýšlím nic nového. Každopádně to bylo pro mě ohromné překvapení, jelikož když mi volali z prezidentské kanceláře, tak jsem byl zrovna v tunelu mezi Švýcarskem a Itálií a vypadl signál. Když jsem dojel do první italské stanice Como, vystoupil jsem, dal si espresso a zavolal zpátky. Už předtím jsem také jel s prezidentem vlakem symbolicky z Berlína do Prahy… A na tuhle cestu prezident pořád vzpomíná a ptá se mě vždycky, jak se má pan vrchní Peterka, který ho obsluhoval v jídelním voze.

Jak se podle vás proměnily vztahy Čechů a Němců, kteří mají stovky let společné historie, která ne vždy byla bez problémů?

Mám pocit, že jsme si mnohem blíž, než si myslíme. Zejména co se týče Bavorska a Saska. V rámci těch spolkových zemí, se kterými hraničíme, jsme si opravdu blízko. Nutno dodat, že právě ty velké dějiny, výhry i prohry a velké historické tragédie nás chtě nechtě propojují a spojují. Dějiny a příběhy neustále promlouvají i do současnosti a do našich vztahů. Je také pozoruhodné, že nás Němci vnímají i jako velmi silného spojence. To jsem zaslechl i od několika diplomatů s tím, že máme nejlepší vztahy, jaké kdy byly.

Hned několik divadelních a rozhlasových her (Léto v Laponsku, Strange Love, Lidojedi, Vánoce na poušti atd.) jste napsal společně s Petrem Pýchou, scenáristou filmů Všechno bude, Úhoři mají nabito, Atlas ptáků. Jak pokračuje vaše spolupráce?

Neskonale mě baví tato spolupráce, jelikož to je můj nejstarší kamarád. S Petrem Pýchou se známe už od první třídy a společně jsme napsali řadu divadelních a rozhlasových her. Každé léto společně odjedeme na čtrnáct dní na chalupu v Českém ráji. Tam se zavřeme, chodíme na pivo, do sauny a na procházky. A vždycky se snažíme něco napsat. To děláme každý rok a chceme to zachovat. Například teď jsme napsali divadelní hru Oslava pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Odehrává se z velké části v našem rodném městě Lomnice nad Popelkou, kde jsme každý vyrostli na jedné straně Popelky. Je to komedie o slavném muzikantském rodu Jiránků. Jistý František Jiránek byl barokní skladatel, učil se u Vivaldiho v Benátkách. A v Lomnici stále žije jeho potomek Franta Jiránek, rocker a metalista. A je to o takové vydařené a nevydařené oslavě na malém městě. Hodně jsme přitom mysleli na Miloše Formana a Hoří, má panenko.

Kromě muzikantského rodu Jiránků se ve vaší tvorbě často objevuje téma hudby (Nebe pod Berlínem, Konec punku v Helsinkách apod.) a vy sám hrajete v kapelách U-Bahn nebo Kafka Band. Co vede spisovatele na dráhu muzikanta?

Mě hudba vždycky bavila. Už od dětství, ale nikdy jsem pro nices neměl patřičný talent, takže jsem nakonec rád, že ji můžu provozovat aspoň v těchto literárně-hudebních kapelách. Kafka Band jsme založili společně s Jaromírem 99 během jeho výstavy ilustrací pro komiksovou adaptaci Zámku od Franze Kafky, který ho v Německu hodně zviditelnil a proslavil. Jako první album jsme natočili soundtrack k výstavě na motivy úryvků ze Zámku, kde jsme kombinovali češtinu a němčinu. Poté jsme dostali zakázku od divadla v Brémách, které chtělo zhudebnit nedokončenou novelu Amerika. A nakonec jsme si řekli, že by bylo dobré toho Kafku nějak zakončit. A protože dobré věci jsou vždycky tři, tak jsme si vybrali Proces a naše poslední album nakonec vyšlo loni. Já vlastně vždycky hledám v literatuře hudbu. I román Winterbergova poslední cesta je napsaný v „rytmu železnice“. Je to hodně muzikální kniha a myslím si, že tam jsou části, které se dají i zpívat.

Když jsme se ocitli u tématu Franze Kafky, tak nemůžeme vynechat letošní výročí 100 let od jeho úmrtí. Jak vnímáte tohoto autora, podobně jako vy rozkročeného mezi Prahou a Berlínem?

První, co jsem od Kafky četl, byla Proměna. Bylo mi osmnáct let a docela jsme se u toho s kamarády nasmáli. Pak jsem zkoušel číst ještě další věci, ale tehdy jsem na ně byl ještě moc mladý. Co si ale přesně pamatuji, je, že se mi líbila atmosféra Zámku. Ten sníh, vánice, zámek v mlžném oparu. Každý tu situaci vlastně zná nebo si ji aspoň umí představit. Žijete v podzámčí a díváte se na zámek, který je někde vysoko v mlze. Takřka neviditelný. Nedosažitelný. S Kafkou mám také spojené nekonečné hádky o tom, komu vlastně patří. Němečtí germanisté tvrdí, že patří do německé literatury, zatímco ti rakouští ho vnímají jako součást té posthabsburské. My Češi zas nikdy nevíme, kam s ním. Je to česká literatura, ale on psal německy? Žil v Praze a umřel jako československý občan František Kafka. Tak jak se k tomu postavit?

Knižní veletrh Svět knihy 2024 se letos nese ve znamení německojazyčné literatury, kam se můžete zařadit i vy. Co byste doporučil z programu Německa, Rakouska či Švýcarska?

Určitě doporučuji svého kamaráda, komiksového autora a spisovatele Nicolase Mahlera, který uvede svou neuvěřitelně vtipnou biografii Franze Kafky. Tato kniha měla v Německu obrovský ohlas. A taky třeba ve Francii. Byla to první knížka, kterou jsem letos četl. Zároveň přijede Judith Hermannová, kterou mám hodně rád. Patří k nejčtenějším současným německým autorkám. Hodně jejích příběhů se odehrává v Berlíně. Ze Švýcarska přijede Peter Stamm a z Rakouska další můj kamarád, spisovatel Michael Stavarič, který pochází z Brna a překládá i českou literaturu do němčiny.

Prozraďte ještě, co chystáte. Na co se od vás můžeme těšit?

Teď píšu takovou cestopisnou beletrii, jakousi road movie, která začíná na hřbitově v Benátkách a končí také v Benátkách, ale v těch polských. Určitě tam velkou roli bude hrát mlha a opět střední Evropa. Bude to román o trojici lidí na útěku, kteří cestují oprýskaným starým autem a schovávají se na hřbitovech napříč Evropou. Rád se toulám po hřbitovech, vyprávějí nám hodně o naší historii. Podobně to má ta moje trojice, která je ztracená v čase i místě. Ale nechávají k sobě promlouvat právě mrtvé, kteří na těch hřbitovech leží. Kromě toho vzniká německo-česká seriálová adaptace Winterbergovy poslední cesty, na které se jako scenárista podílím společně se svým německým kamarádem Martinem Behnkem, který se mnou psal televizní kriminálku Der Prag-Krimi. V červnu bude mít v Národním divadle v Brně premiéru divadelní hra Krvavý měsíc, ta vznikla z takových monologů a situací, které jsem zachytil různě po cestách. Je to melancholická, smutná, atmosférická komedie odehrávající se na okraji Brna. Vše se protne za takového zvláštního úplňku na břehu řeky Svratky.