Film je šamanské umění

Do klání o Křišťálový glóbus se zapojí i Ondřej Provazník se svým psychologickým dramatem Sbormistr. Jedná se o osobitou studii křehkého vztahu mezi třináctiletou Karolínou, která se dostane do prestižního dívčího sboru s charismatickým vedoucím. Film zavede diváky do zasněžených Krkonoš, ale i do New Yorku v 90. letech.

Sbormistr je volně inspirovaný nechvalně proslulou kauzou kolem dívčího sboru Bambini di Praga. Bohumil Kulínský ml. tehdy zneužil 49 sboristek a šel na 5,5 roku do vězení. Co bylo prvním impulzem k natočení Sbormistra?

Měl jsem takový zvláštní zážitek – psal se rok 2004, krátce poté, co zatkli sbormistra Bambini di Praga. Seděl jsem v nočním baru a vedle mě skupina mladých žen začala zpívat do telefonu. Nádherný, čistý vícehlas. Pak jsem pochopil, že volají Bohumilu Kulínskému ml. do vězení. Bylo to neuvěřitelně zvláštní – trochu perverzně magické. Kontrast mezi krásou zpěvu a realitou situace mě tehdy hluboce zasáhl.

Ta myšlenka se vám v hlavě držela celá léta?

Přesně tak. Vrátila se naplno v roce 2017, když vypukla kauza #MeToo. Uvědomil jsem si, že ten český případ byl vlastně jakýmsi předvojem celé té celosvětové vlny, kterou naplno nakopl případ Harveyho Weinsteina. Samozřejmě v menším měřítku, ale tuzemskou společností to otřáslo. Zaujala mě ta morální dvojlomnost – rozdělení na dva tábory, jedna část sboristek ho hájila, druhá ho obviňovala. To ve mně rezonovalo.

Natočil jste oceňovaný dokument Poustevna, das ist Paradies! Neuvažoval jste o filmovém dokumentu?

Vůbec ne. Cítil jsem, že tenhle příběh si žádá hraný film. Nešlo mi o popis konkrétní kauzy, ale o obecnější pocit, který se lépe sděluje filmem než třeba novinovým komentářem. Všechno – postavy, prostředí, sbor – jsem vytvořil jako fikci. Film není o Kulínském, i když se jím volně inspiroval. Navíc on sám byl v době, když jsem na snímku začal pracovat, už po smrti. Ten film není o něm. Většina lidí pod třicet už o té kauze ani neslyšela. Sledují ten příběh úplně jinou optikou. Toužil jsem vyprávět něco, co má širší platnost.

Mluvil jste s bývalými sboristkami z Bambini di Praga?

S některými ano. Mluvil jsem s několika ženami z obou pomyslných táborů. Dělal jsem rešerše, zajímaly mě jejich vzpomínky. A právě to bylo nejsilnější – pro mnoho z nich to byla nádherná, formativní léta. Ale jak se vyrovnat s tím, že mohla být i zraňující? To je těžké. Chtěl jsem pochopit, co se tehdy dělo. A spíš než fakta mě zajímaly emoce, které s tím měly spojené. Když někomu sáhnete na vzpomínky, které tvoří jeho identitu – ať už jste oběť, nebo svědek –, je těžké se s tím vnitřně vypořádat. Vždycky je to křehká věc.

Titulního sbormistra ztvárnil Juraj Loj. Jinak se diváci mohou těšit na neokoukané tváře…

Z velké části se jedná o sboristky. Chtěl jsem, aby dívky zpívaly naživo, bez playbacku. I proto jsme udělali celorepublikový casting mezi dětskými sbory, který trval dost dlouho. Spolupracoval jsem už delší dobu s Kühnovým dětským sborem, kde jsme oslovili asi 180 dívek. Tam jsem našel Kačku (Kateřina Falbrová – pozn. red.) – od začátku bylo jasné, že je výjimečná. A díky castingu jsem pak našel i její „sestru“ Mayu Kinteru (hrála ve filmu Buko – pozn. redakce). Obě měly přesně tu přirozenost, kterou jsem hledal, a navíc tolik let, kolik měly mít jejich postavy – třináct a patnáct.

Na druhou stranu pro Juraje byla jeho role dvojnásobná výzva. Hrál postavu, která rozhodně není sympatická a diváci znalí inspirační kauzy filmu k ní prakticky od začátku mají odpor. A ještě se k tomu musel naučit dirigovat. Trénoval půl roku. Na place s námi byl i skutečný sbormistr Petr Louženský, který mu pomáhal. I když máte skvělý sbor a stoupne si před něj někdo, kdo to neumí, celé se vám to do dvou taktů rozpadne. Takže to bylo klíčové. Naštěstí Juraj rád zkouší nové věci, nerad se ve svém herectví opakuje. Skrze masku, kostým i práci s hlasem jsme ho dovedli do postavy, která se od něj silně odlišuje. Chtěli jsme, aby všechno působilo co nejautentičtěji.

Jaký máte vztah ke sborovému zpěvu vy osobně? Zpíval jste v dětství?

To úplně ne. Když jsem byl malý, hrál jsem na klarinet, jezdil s orchestrem, mám celkem silný vztah k hudbě. Se sborovým prostředím jsem se důkladně seznámil před psaním scénáře – chodil jsem na zkoušky, koncerty. Takže jsem se do toho ponořil dost hluboko. A hudba je ve Sbormistrovi klíčová. Je to motor filmu – střetává se tam vysoké a nízké, krása s něčím znepokojivým. O to jsem se snažil i v natáčení zpěvu. Díky základu ve skutečném sboru jsme mohli natáčet hudební scény bez playbacku. Všechno je zpívané naživo. Playback podle mě kazí autenticitu – ztrácí se sugesce. Film musí být přesvědčivý. Jinak přestanete věřit. My jsme měli dva zvukové štáby – jeden na hudbu, druhý na dialogy. Byla to ohromně intenzivní práce…

Film vypráví o traumatu, sexuálním zneužívání a kultu osobnosti. Natáčení s dětmi asi vyžaduje jiný přístup…

To rozhodně. Člověk musí být citlivější, ohleduplnější. Byli jsme extrémně opatrní. Mluvil jsem předem se všemi rodiči, trval jsem na tom, aby si přečetli celý scénář. Museli vědět, do čeho jdou. A museli být připravení i na to, že až film vyjde, může přijít určitá vlna reakcí. Důležité pro mě bylo, aby všechno probíhalo bezpečně – pro herce i pro film.

Jak takto citlivé téma vnímala představitelka hlavní role?

Kateřina je nesmírně talentovaná. Jako kdyby se narodila před kamerou. Samozřejmě jsme museli brát ohledy na věk – co se týče délky natáčení, psychické zátěže… Ale zvládla to skvěle. A měla vedle sebe výbornou partnerku Mayu. Měli jsme navíc koordinátorku intimních scén a dětskou hereckou koučku – Martinu Čurdovou. Pomáhala nejen s choulostivými scénami, ale i s přípravou hlavních dětských hereček.

Sbormistr se z velké části odehrává v zasněžených Krkonoších…

Hlavní část se natáčela v horské chatě nedaleko Výrovky, kde sbor zkouší. Bylo to logisticky velmi náročné – přístup jen pomocí skútrů, sníh, mráz, parta dětských hereček a venku -15 °C… Ale měli jsme štěstí, zima tehdy byla opravdu silná, všechno vyšlo perfektně a holky to zvládly výborně. Byly statečné, disciplinované, a přestože podmínky byly tvrdé, ta autentická atmosféra zasněžených hor stojí za to.

Film končí v devadesátkovém New Yorku. Jak se točilo ve Spojených státech?

To bylo extrémně náročné. Šílené, ale krásné! Původně jsme zvažovali, že New York v 90. letech natočíme v ateliérech v Sofii nebo v Torontu. Nakonec jsme si ale řekli, že to zkusíme přímo tam. Čtyři natáčecí dny jsme připravovali půl roku. Bylo to jako akce za nepřátelskou linií – 60 lidí, 80 příručních zavazadel plných rekvizit a kostýmů. Ale zvládli jsme to. I díky místní produkci jsme dostali zábor třeba v Greenwich Village – paradoxně za stejné peníze, jako bychom zabrali ulici ve Vršovicích. Byl to krok do neznáma.

Sbormistr vychází z reálných událostí, má dokumentárně laděnou kameru i specifický střih. Jak se do filmu otiskla vaše dokumentaristická minulost?

Neoznačil bych to jako dokumentární styl, kamera je naopak dost komponovaná. Dokument mě každopádně naučil rozlišovat, co je pravdivé a co ne. Hlavně v práci s herci. Často se snažím docílit takové civilnosti, která je blízká skutečnosti – protože život bývá absurdní. Lidé se smějí ve chvílích, kdy by neměli, a mračí se, když je všechno v pořádku. Snažím se tohle všechno do filmu dostat. Přimět diváka absolutně věřit tomu, co se děje na plátně, vtáhnout ho, udržet tu sugesci. Vždyť film je svým způsobem šamanské umění.

V roce 2019 jste napsal a režíroval spolu s Martinem Duškem oceňované drama Staříci. Proč jste se tentokrát rozdělili?

S Martinem jsme měli vždy i vlastní projekty vedle těch společných. Podporovali jsme se, točili dokumenty, Staříky – a byla to skvělá spolupráce. Sbormistr byl ale od začátku můj osobní, autorský projekt. A hraná režie vyžaduje stovky rozhodnutí, zvlášť v přípravné fázi. Když jste dva, občas se brzdíte. Tady jsem potřeboval mít věci pod kontrolou a chtěl jsem si tenhle proces projít sám. Staříci pro mě byli velkou, dlouhou školou. Vždyť to bylo devět let mého života. To mě naučilo, jak pracovat s omezeními a jak vést tým. Film je sice umění, ale i organizace, plánování, strategie.

Nedávno došlo k restrukturalizaci Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize. Jak vnímáte současný český film?

Věřím, že to může být změna k lepšímu – pokud se fond odváží podpořit výrazné autorské projekty. Méně filmů, ale pořádně. Problém u nás je ale hlavně v tom, že kultura je obecně hrozně podfinancovaná, u nás se pořád bere jako „nadstavba, něco navíc“. A přitom je to investice. Co jiného máme jako malá země? Nejsme průmyslová velmoc, nemáme sílu jako Německo nebo USA. Ale máme silnou kulturní tradici – hudbu, architekturu, literaturu. Jenže to je běh na dlouhou trať. Nejen pro politiku, ale i pro tvůrce. Vždyť jeden film jsem dělal devět let, druhý sedm. Když to půjde tímhle tempem dál, zvládnu za život tři filmy. Teď dělám ten třetí. A pak už půjdu do důchodu (smích)…

To znamená, že už sháníte peníze na svůj třetí film? Tak alespoň prozraďte, o čem to bude.

Připravuju film s pracovním názvem Eneolit. Je to příběh vysokoškolského pedagoga – antropologa, který odjíždí se skupinou studentů do Alp a vydává se na cestu po stopách Ötziho, slavného zmrzlého muže z doby kamenné. Čím výš stoupají, tím víc se začínají objevovat paralely mezi tajemstvím smrti Ötziho a nevyřešenými věcmi z pedagogovy minulosti. Měla by to být taková existenciální tragikomedie. Žádný Indiana Jones, spíš pomalé dobrodružství mezi sněhem a dávnými otázkami.

To zní jako ambiciózní dobrodružná podívaná…

… dobrodružství možná, ale spíš vnitřní. Jde o paralely, které ukazují, že se lidé za pět a půl tisíce let až tak nezměnili.

Ondřej Provazník (1978)

Režisér, scenárista a dokumentarista. Narodil se v Praze a vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Spolu s Martinem Duškem natočil oceňované dokumenty, jako je Poustevna, das ist Paradies (2007) a Ženy SHR (2010). Podílel se také na scénářích televizních seriálů, jako je Mamon (2015) nebo Dáma a Král (2017). V roce 2019 debutoval spolu s Duškem v hraném filmu snímkem Staříci. Film získal Cenu české filmové kritiky za nejlepší film i režii a dva České lvy za herecké výkony. Jeho nejnovější film Sbormistr, uvedený v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary 2025, se inspiroval skutečnými událostmi a otevřeně zkoumá morálně citlivá témata.