Barťák. Prezident navždy…

Málokdo byl tak uznávaný, oblíbený a milovaný. Málokdo byl takovým symbolem elegance, úspěchu a respektu. Prostě Barťák. Prezident karlovarského festivalu, který letos proběhne už bez něj...

Kdo vlastně byl Jiří Bartoška? Narodil se 24. března 1947 v Děčíně, dětství prožil v Pardubicích. Studoval v Brně. Hrál nejdřív v Ústí nad Labem, poté přesídlil do Prahy. Přesto už bude navždy spojen hlavně s Karlovými Vary. Nikdy nebyl mužem jediného výrazu. Hrál zbožňované milovníky i stárnoucí donchuány, partyzány i bohy, hrál srdcem i chraplavým hlasem, civilně i ikonicky. Málokdo jako on vystihoval českou schopnost být frajerem, a přitom pochybovat. Po desetiletí byl stabilním majákem české kultury – na jevišti, na plátně i na červeném koberci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, jemuž věnoval víc než třicet let života. Kultivovaný, navenek neochvějný, uvnitř plný rozporů. Takový byl Jiří Bartoška.

Již v devíti letech se objevil na jevišti v inscenaci Anna Karenina a hned zaujal přirozeným hereckým projevem. Přesto se v mládí herectví věnovat nechtěl – toužil studovat dějiny umění. Tam se ale nedostal a musel nastoupit na vojnu v Brně, kde se potkal s Boleslavem Polívkou. Ten mu navrhl, aby se přihlásil na JAMU. Byl přijat.

Tehdy v moravské metropoli vyrostla silná herecká generace: Jiří Bartoška, Bolek Polívka, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Miroslav Donutil, Eliška Balzerová a další… Opravdu nadějný ročník. Už na škole vytvořil Bartoška výrazné herecké duo s Karlem Heřmánkem. Začínali v brněnském Divadle Husa na provázku, později spolu odešli do ústeckého Činoherního studia. Pod vedením Evalda Schorma tam Bartoška zažil tři sezony, na které vzpomínal jako na „nejšťastnější divadelní roky“. Divadlo pro něj nebylo jen řemeslo, ale také způsob, jak být přítomen – fyzicky, myšlenkově i společensky.

Pak přišla práce ve filmu a v televizi. V 70. a 80. letech se stal jedním z nejobsazovanějších herců. Debutoval ve filmu Hřiště (1975) po boku Karla Högera. Ten se stal jeho hereckým mentorem. Následovaly snímky jako Na veliké řece, Osada Havranů, Volání rodu – tzv. „pravěký triptych“, který ho proslavil a přinesl mu přezdívku „Tarzan chudých“. Ve Stínech horkého léta (1977) Františka Vláčila ztvárnil zápornou postavu bělovlasého banderovce, jinde se uplatnil jako postava noblesního svůdce, hrobníka či psychiatra.

Vždy upřednostňoval divadlo před filmem. „Natáčení je jako focení na občanku,“ říkával – nudné čekání pro jeden záběr. Zato divadlo pro něj bylo živou laboratoří emocí. V Divadle Na zábradlí vytvořil s Heřmánkem nezapomenutelný tandem v Jakubovi a jeho pánu podle Milana Kundery – inscenaci hráli čtrnáct let. Přesto divadlo opustil v roce 1991, ač bez trvalého angažmá zůstal dál herecky aktivní.

Bartoška se ale za úspěchem nikdy nehnal. „Měl jsem vždycky podezření, že popularita je druh nemoci,“ řekl kdysi. Přesto přišla: Je třeba zabít Sekala, Anděl Páně, Teorie tygra, Zbožňovaný atd. V divadle i ve filmu ho přitahovali introverti – muži s temnější linkou pod povrchem. Jeho přirozená elegance mu často přisuzovala role důstojníků, lékařů, dobrodruhů i svůdců. Ale Bartoška do každé takové postavy vnesl neklid – jako by i za učesanou fasádou bylo něco, co nespí.

Neměli bychom zapomínat ani na Bartoškovu občanskou biografii, která je skoro stejně bohatá jako ta umělecká. V roce 1977 podepsal Antichartu – a přesto patřil k těm, kdo v roce 1989 podpořili petici Několik vět. A právě on stál na balkoně Melantrichu při vyhlášení nominace Václava Havla na prezidenta. Byl to symbolický čin: herec, který se za normalizace těšil oblibě oficiálních médií, veřejně podpořil zvoleného disidenta. Byl také u zrodu Občanského fóra a celý svůj život zůstával věrný demokratickému přesvědčení.

Jeho život byl zároveň plný pragmatismu. Politické sympatie přesunul k pravici, udržoval vztahy s Václavem Klausem a podporoval ODS. Podnikal, zajišťoval rodinu, věděl, že vedle ideálů je potřeba i praktičnost – ale když šlo o zásadní hodnoty, stál pevně. Zůstal konzistentní ve své skepsi vůči pokrytectví, šedi i kýči. Proruský obrat prezidenta Zemana ho pobuřoval, stejně jako moralizující přístup některých současných kulturních proudů.

Symbolickou tečkou v jeho herecké kariéře nebylo nic jiného než role Boha ve filmu Jiřího Stracha Anděl Páně (2005). V tu chvíli už byl hercem, který má právo zpodobnit Nejvyššího. A to nejen na plátně – od roku 1994 byl také prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, do jehož čela ho přizvalo ministerstvo kultury, když festivalu hrozil zánik.

Když převzal s Evou Zaoralovou vedení karlovarského festivalu, šlo o podnik s nejistou budoucností a nechvalnou reputací. Československo se právě rozpadlo, festival byl na pokraji přežití, s minimálním mezinárodním renomé. Navíc čelil konkurenčnímu pražskému Golemovi, který chtěl karlovarskou přehlídku pohřbít. Bartoška ale přinesl dvě věci: důvěru lidí z kulturní sféry a vkus. „Dali jsme si s Evou Zaoralovou závazek, že z festivalu neuděláme estrádu,“ vzpomínal.

To se jim podařilo. Vlastně toho udělali mnohem, mnohem víc – vtiskli přehlídce styl, renomé a mezinárodní prestiž. Dá se říct, že je to klasický příklad porevolučního podnikatelského úspěchu. Festival se stal místem, kde se setkávají Morgan Freeman, Johnny Depp, Robert Redford, Uma Thurmanová – a kde se promítají filmy Stevena Soderbergha či Mela Gibsona vedle českých začínajících režisérů. Každý účastník festivalu si jistě vzpomene na Bartoškovu tradiční větu, kterou letos už neuslyšíme: „Tímto považuji festival za zahájený.“

Když Jiří Bartoška v roce 1978 přijel do Karlových Varů jako člen herecké delegace s již zmiňovaným Vláčilovým dramatem Stíny horkého léta, které tehdy získalo Křišťálový glóbus, zřejmě ho ani nenapadlo, že se právě dívá na festival, který jednou zásadně ovlivní a spojí s vlastním jménem. Letos se přehlídka poprvé odehraje bez něj. Pozice prezidenta mu zůstane in memoriam.

Za čtyřicet let na obrazovce nikdy nevznikl z Bartošky bulvární artefakt. Nepotřeboval to. Jeho život se odehrával mimo záři kamer. Se svou ženou, uznávanou archeoložkou Andreou, byl přes padesát let – bez skandálů, bez okázalosti. „Manželství je něco jako filmový festival. Každý rok musíte znovu přesvědčit, že to má smysl,“ řekl kdysi v rozhovoru pro Respekt. „Člověk je plný rozporů. Jedna půlka něco chce a druhá chce pravý opak. Někdy je to opravdu těžké, aby člověk vydržel sám se sebou,“ říkával mistr.