Energetická soběstačnost naráží na byrokracii

Obec Kněžice v okrese Nymburk, kde žije přes 500 obyvatel, se téměř před dvěma dekádami rozhodla stát energeticky soběstačnou. Mimo jiné díky bioplynové stanici, kotelně na biomasu a fotovoltaice dnes zajišťuje většině domácností teplo a elektřinu, zpracovává bioodpady a snižuje emise CO₂. Obyvatelé a obec tak šetří na energiích. Podle starosty Milana Kazdy se však podobné projekty potýkají s omezenou podporou a legislativními překážkami, které komplikují efektivní využití vyrobené energie.

O energetickou soběstačnost jste se začali zajímat už při tvorbě územního plánu v roce 2000. Co bylo hlavní motivací pro tento krok?

Přemýšleli jsme, co udělat pro naše obyvatele a životní prostředí. Původně jsme plánovali kotel na biomasu se slámou, protože zemědělské slámy bylo hodně. Projekt jsme dostali až do stavebního povolení, ale změnily se podmínky dotace a limit na jedno přípojné místo nebylo možné splnit. Stáli jsme před rozhodnutím, zda projekt dál tlačit, nebo jej vzdát.

Nakonec nás napadla myšlenka bioplynové stanice, která dokázala zpracovat nejen slámu, ale i žumpy a bioodpady z obce i okolí. Náklady rostly z původních 65 milionů až na 138 milionů korun. Jeden člověk nám tehdy „přes palec“ spočítal, že by to mohlo fungovat, a trefil se. Když jsme pak dali projekt do ekonomických čísel, vyšlo, že skutečně zajistí teplo, elektřinu a zpracování odpadů. Energetická nezávislost pak vyšla z projektu téměř sama. Hlavní výzvou v začátcích bylo přesvědčit obyvatele, že má smysl do něčeho takového investovat.

Jak se vám to podařilo?

Nejdřív jsme realizovali menší dotované projekty, které byly finančně návratné a posílily obecní rozpočet i důvěru bank. To nám pomohlo získat potřebné úvěry a zároveň přesvědčit obyvatele, že má smysl do energetické soběstačnosti investovat.

Projekt bioplynové stanice měl významné investiční náklady. Jak byste zhodnotil jeho ekonomickou návratnost a dopad na rozpočet obce?

Určitě pozitivně. Šel přesně podle spočítaného cash flow a úvěr jsme splatili za patnáct let, jak plánoval náš ekonom. Dnes už nesplácíme, technologie však vyžadují průběžné investice a možnosti rozšíření stále existují. Za dvacet let jsme připojili dalších 22 domácností, včetně dvanácti domů v nové lokalitě, kde jsme vybudovali posilovací kotelnu a nové rozvody. Projekt má velký potenciál a investice je možné neustále rozšiřovat, takže spíš řešíme, kam peníze cílit, protože možností je mnoho.

Kombinace bioplynu, biomasy a fotovoltaiky poskytuje domácnostem stabilní dodávku energie. Jaké konkrétní úspory z toho plynou?

Za 20 let se situace samozřejmě vyvíjela. Zpočátku bylo teplo z bioplynové stanice trochu dražší než uhlí, ale komfortem se srovnalo s plynem. Předávací stanice se stará o vše, takže odpadly starosti s revizemi kotlů a komínů. Dnes domácnosti platí za teplo kolem 1,45 Kč za kWh včetně DPH, což je zhruba čtvrtinová cena oproti elektřině a přibližně poloviční oproti plynu.

Co se týče přebytků, samozřejmě přinášejí určité dodatečné příjmy. Jaká je jejich reálná finanční hodnota pro obec?

Situace se v průběhu let měnila. Bioplynová stanice potřebuje provozní podporu. Prodáváme část elektřiny do sítě, cena se pohybovala většinou mezi 2,50 až 3,50 Kč/kWh, při energetické krizi až kolem devíti korun. K tomu přidáváme zelené bonusy od ERÚ. Celkové příjmy pokrývají náklady a přinášejí mírný zisk, který investujeme zpět do technologie a teplovodů.

Využití bioplynu a biomasy snižuje emise CO₂ a zpracovává odpadní suroviny. Jak hodnotíte ekologický přínos projektu?

Ročně ušetříme asi 119 tun CO₂. Zpracováváme také odpady, které by jinak skončily na skládce a uvolňoval by se z nich metan do ovzduší. Další přínos je digestát, tekuté hnojivo z bioplynové stanice. Zemědělci ho od nás rádi berou a využívají místo průmyslových hnojiv. Navíc proces je tekutý, na vstupu do bioplynové stanice je asi 10 procent organické sušiny a na výstupu jen pět procent, takže 95 procent tvoří voda, která se vrací do krajiny.

Obec plánuje další rozšíření energetických zdrojů. Co pro nejbližší budoucnost připravujete?

Po dvaceti letech přicházíme o stávající provozní podporu, nová bude nižší. S přechodem na čtvrthodinové zelené bonusy by měla bioplynová stanice běžet jen při kladné ceně elektřiny, což komplikuje provoz. Nelze ji jednoduše vypínat a znovu spouštět. Řešíme tak různé možnosti. Buď najdeme obchodníka, který od nás elektřinu převezme i v době záporných cen, aniž by nám to ekonomicky zlomilo vaz, případně zvažujeme bateriové úložiště.

Plánujeme také elektronabíječku, aby se vyrobená elektřina efektivně využila. I přesto, že máme jednu z menších bioplynových stanic v Česku, vyrábíme tolik elektřiny, že je její prodej v rámci komunitní energetiky složitý a cena není konkurenceschopná vůči fotovoltaice.

Lze model Kněžic přenést do jiných obcí v Česku, nebo jsou unikátní?

Musíte začít surovinami. Za těch dvacet let jsme zažívali výkyvy. Někdy máte přetlak, někdy nedostatek. My jsme byli třináctá bioplynová stanice v republice, dnes jich je přes 550. Ačkoli nejsou všechny odpadářské, těch je třeba dvacet, tak už si konkurujeme a o odpady se přetahujeme. Například gastroodpady by mohly uživit mnohem víc zařízení, asi 45 bioplynových stanic, ale nedostatečně se třídí a chybí efektivní logistika. Takže v každé obci to prostě nejde.

Důležitá je i podpora. Když jsme stavěli my, šla získat investiční i provozní dotace. Dnes už ne, podpora je jen přes spotřebu tepla, což pro bioplynové stanice není efektivní, protože teplo využijete jen zhruba sedm měsíců v roce. Chybí legislativa, která by podporovala taková zařízení, finanční podpora a politická vůle je prosazovat.

Co mě trápí, je, že spousta surovin se teď nevyužívá naplno. Například tráva z příkopů by šla sklízet a zpracovávat buď mokrou cestou, jako my, nebo suchou kontejnerovou technologií. Tyto technologie nejsou úplně ideální, ale už fungují. Každá obec je ale jiná. Záleží na technických možnostech, množství odpadů, lesích a podobně. Náš projekt se teoreticky dá zopakovat, ale dnes ho nikdo nezainvestuje.

Komunitní energetika může hrát významnou roli v lokální energetice. Jak vidíte její současnou roli a potenciál do budoucna?

Potenciál tu je, ale současné nastavení je nešťastné. Největší problém jsou alokační klíče. Výrobce musí dopředu rozdělit procenta elektřiny mezi odběratele, což se v praxi prakticky nedá přesně nastavit, a část energie tak končí jako přetok v síti. Na burze se pak stává, že do sítě dodáte energii i v době záporných cen. A to, co od lidí dostanete, musíte na druhé straně zaplatit, vlastně jako pokutu za dodání v záporné ceně. To je poměrně velký problém. Omezený je i počet iterací alokace, což nestačí.

Současné nastavení komunitní energetiky tedy přináší některé problémy v praxi. Jaká opatření by tyto problémy vyřešila?

Komunitní energetika je obrovskou šancí. Klíčové je zavést slevy na distribučních poplatcích pro odběr na jednom trafu, zrušit alokační klíče a dodávat vyrobenou elektřinu přímo členům společenství, což by u větších komunit umožnilo efektivnější obchodování. Důležité je také masivně podporovat vznik energetických společenství, která se dnes potýkají s legislativními překážkami. Rizika zahrnují záporné ceny, omezenou ochotu obchodníků řešit odchylky a složitou administrativu. Zásah do distribučních poplatků je složitý kvůli státním podílům v ČEZu, ale umožnil by, aby elektřina byla dostupnější a komunitní energetika mohla skutečně růst.