Musíme se naučit žít v době nestability

Klíčem k dlouhodobé prosperitě není zvyšování výdajů, ale zodpovědné hospodaření státu a kultivace společnosti založená na vzdělání, hodnotách a schopnosti reagovat na změny. Přesvědčen je o tom Petr Dvořák, rektor Vysoké školy ekonomické v Praze. Ten také upozorňuje, že Česká republika si zvykla financovat běžný provoz z dluhů a ztrácí tím prostor pro budoucnost. „Čím déle budeme čekat na zázrak, tím bolestnější bude náprava,“ říká.

Aktuálně se formuje nová vláda. Jaké priority by si podle vás měla stanovit v oblasti ekonomiky?

V obecné rovině panuje asi shoda na tom, že prioritami by měl být ekonomický růst a stabilizace veřejných financí. Co je mnohem těžší a kde už shoda nepanuje, jakými kroky a pomocí jakých nástrojů by měla vláda těchto cílů dosahovat. Aniž bych šel do větších detailů – a uvědomuji si, že v těch je ukryt pověstný ďábel a jsou nejtěžší –, tak by vláda měla jasně stanovit kroky přímo směřující k podpoře ekonomického růstu a ty i realizovat. Na druhé straně odložit opatření, která měla spíše přilákat voliče, ale zatěžují státní rozpočet a nejsou z hlediska podpory ekonomického růstu významná.

V kampani zaznívaly i hlasy, že je vlastně v pořádku zvyšovat schodek státního rozpočtu. Jaký na to máte názor?

Základem musí být dlouhodobě udržitelný rozpočet. To znamená rozpočet, který na jedné straně umožňuje financovat potřeby, které by stát měl zajišťovat, na straně druhé k tomu musí mít dostatečné zdroje. Neznamená to, že státní rozpočet musí být nutně každoročně vyrovnaný, ale nesmí se dostat do spirály, kdy si stát musí každoročně na pokrytí svých běžných výdajů půjčovat. Problém České republiky je nyní v tom, že máme tzv. strukturální deficit, to znamená, že nejsme schopni hradit běžné výdaje z vybraných příjmů. A přestože ještě v této chvíli není situace nikterak kritická, ve srovnání s řadou vyspělých zemí je naše zadlužení v relaci k HDP únosné, nesmí nás to uklidnit. Čím více budeme řešení odkládat a čekat na zázrak, tím složitější a dražší potom bude náprava. Jen si uvědomme, kolik ročně stát vydá pouze na úroky. A čím více dluh poroste, tím více budeme vynakládat peněz na jeho obsluhu, které nám budou chybět jinde. Proto bychom určitě neměli schodek zvyšovat.

Končící vláda slibovala konsolidaci veřejných financí, což se však příliš nepodařilo. Jedním z důvodů bylo i zvýšení výdajů na obranu. Měla by tuto prioritu převzít i vláda nová?

Zajistit bezpečnost musí být jedním ze základních úkolů státu. V současné době nelze naši bezpečnost budovat bez těsné spolupráce v rámci EU a NATO. Musíme být důvěryhodným partnerem, který plní své dohodnuté závazky. Nemůžeme se spoléhat na to, že se o naši bezpečnost postará někdo bez našeho přičinění. Jen tak se potom můžeme spolehnout, že i naši partneři budou důvěryhodní pro nás. Je samozřejmostí, že je třeba důsledně hlídat, aby peníze na zbrojení byly vynakládány účelně. Měli bychom se však vyhýbat tomu, že na základě povrchních soudů budeme zpochybňovat potřebu investic na zajištění naší bezpečnosti jako celku.

Lze souhlasit, že za vysokými schodky jsou i vysoké výdaje za obranu?

Rostoucí výdaje na obranu samozřejmě zatěžují veřejné finance, ale neviděl bych v nich základní příčinu, že se nepodařila ve větší míře konsolidace veřejných financí. Problém je spíše, jak jsem již zmiňoval, ve strukturálním deficitu, který se nepodařilo snížit ve větší míře. Nebylo to však vůbec snadné, protože by to znamenalo snižovat výdaje a/nebo zvyšovat daně. Pokud se ohlédneme zpět, tak kombinace vysoké inflace, energetické krize a dalších dopadů války na Ukrajině se podepsala na stagnující ekonomice. Za takové situace je konsolidace velmi obtížná a nelze ji dělat jen pouhými škrty, potřebné jsou hlubší reformy. Musíme si uvědomit, že prakticky všechny klíčové oblasti z hlediska výdajů státního rozpočtu – zdravotnictví, školství a penzijní systém – jsou spíše podfinancované, a tedy by potřebovaly peněz více, významnější škrty by byly politicky neprůchodné.

Pokud bychom vycházeli z vašeho doporučení, že je třeba snižovat státní dluh, jakými konkrétními kroky bychom toho mohli dosáhnout?

Nejprve je třeba přesvědčit většinovou společnost o tom, že udržitelné veřejné finance, tedy snižování či přinejmenším nezvyšování státního dluhu, jsou z dlouhodobého hlediska nutnou podmínkou prosperity. Bez toho totiž bude obtížné najít politicky průchodné řešení. Pokud se toto podaří, bude snad možné i prosadit úspory či spíše nižší nárůsty v rozpočtově největších kapitolách.

Nikterak neopomíjím, že nejlepší cestou by bylo vyrovnat státní finance přes vyšší ekonomický růst, kdy porostou i příjmy státního rozpočtu. Hledat se dají i příjmy v šedé ekonomice, ve zvýšené efektivitě státu a podobně, ale obávám se, že to nebude stačit. Musíme brát v úvahu ekonomickou situaci v Evropě, pro nás zejména v sousedním Německu, demografický vývoj a rovněž vývoj geopolitický. Všechny tyto faktory nejsou či nebudou úplně příznivé. Proto bude asi třeba sáhnout i jinam.

Proces ozdravení státních financí lze samozřejmě rozložit na kratší, či delší čas, zásadní je mít jasnou trajektorii, získat pro ni podporu. Pokud by se našel společenský konsenzus zvládnout to v čase kratším, bude to těžší, ale finálně levnější.

Svět je dnes kvůli geopolitickým změnám značně nestabilní. Kde bychom měli hledat ekonomickou stabilitu?

Spíše než hledat stabilitu bych doporučoval naučit se žít v podmínkách nestability neboli zvyšovat schopnost reagovat na měnící se podmínky. To se nepodaří jedním opatřením ani v krátké době, je však třeba začít systematicky realizovat dílčí kroky. V lecčem jsme již určitý pokrok zaznamenali, je však třeba bez otálení pokračovat. Co je třeba učinit, víme, měli bychom mnohem rychleji nacházet i způsob jak. A hlavně potom být schopni i potřebná opatření realizovat a vyhodnocovat. Politické reprezentace by měly přestat vést nesmyslné žabomyší války, přestat si opakovaně vyčítat, kdo za co může, a přehnaně dehonestovat jeden druhého.

Co by tedy pomohlo?

Opak, tedy hledat řešení klíčových problémů a alespoň elementární shodu na věcech, které jsou pro naši zemi zásadní. Jsme relativně malá a otevřená průmyslová ekonomika, stát nezajistí sám o sobě nikomu prosperitu, avšak musí vytvářet prostředí, ve kterém firmy budou schopny reagovat na změny v poptávce, na pracovním trhu bude dostupná kvalifikovaná pracovní síla, musí mít efektivní státní správu a moderní infrastrukturu, musí být po všech stránkách atraktivní pro zahraniční investory.

Potřebná je však ještě jedna změna – v myšlení a přístupu lidí. Každý si musí uvědomit, že místo planého nadávání je třeba spíše přemýšlet o tom, co každý může udělat sám, aby se měl lépe. Čas věnovaný psaní rádoby odvážných komentářů na sociálních sítích by bylo užitečnější věnovat rozvoji vlastního vzdělání. Prudký nástup umělé inteligence otevírá obrovské možnosti ve všech oblastech a může se týkat každého bez ohledu na věk či zaměstnání, chce to jen odhodlání učit se nové věci a umět je promítnout do každodenní práce. Co pro to udělat? Ukazujme více pozitivních příkladů, které budou inspirovat, soustřeďme se více na to, co chceme, a méně na to, co nechceme.

Jaké hlavní výzvy podle vás v současnosti stojí před finančním světem, potažmo i před českou ekonomikou?

Začnu-li u bankovního systému, tak jak v rámci EU, tak i v ČR máme stabilní banky, což je velmi důležitý pilíř v celém ekonomickém systému. Určitě existuje prostor pro snížení regulatorní zátěže, ale i v existujícím prostředí banky spolehlivě plní svou roli a přicházejí i s řadou inovací. Jako příklad u nás lze uvést bankovní identitu, která otevřela cestu k digitalizaci služeb pro obyvatelstvo, nebo zavedení okamžitých plateb.

Inflační vlna, která se v nedávném období prohnala Evropou, rozvířila široké diskuse o měnové politice a roli centrální banky. Na jedné straně je třeba hledat nástroje, které by umožňovaly centrální bance úspěšněji naplňovat měnově politické cíle, na straně druhé bychom se měli učit více rozumět tomu, že i když hlavní úkol centrální banky je cenová stabilita, není úplně v její moci za všech okolností cenovou stabilitu udržet. Je to důležité proto, aby obava z neuhlídání inflace a následné kritiky nevedla k přílišné opatrnosti v nastavení měnové politiky.

Kde spatřujete z pohledu těch výzev zásadní problémy?

V té již zmiňované oblasti fiskální politiky. Problémy s rostoucím státním zadlužením neřešíme zdaleka jen u nás, v mnoha zemích je situace ještě mnohem horší, protože jejich zadlužení vzhledem k HDP je mnohem vyšší, než je tomu u nás. Mají tak na řešení méně času, než máme my. Tyto země bychom si neměli brát za příklad, že problém je před námi daleko, ale měly by pro nás být výstrahou, že otálení situaci jen zhoršuje. Neřešení fiskálních nerovnováh bude zatěžovat ekonomiku, brzdit její růst a negativně působit na měnovou stabilitu. Proto je nezbytné slaďovat fiskální a měnovou politiku, protože jen tak lze dosáhnout dlouhodobějšího neinflačního hospodářského růstu. V opačném případě spíše skončíme v neplodných diskusích, kdo může za vysokou inflaci či kdo brzdí ekonomický růst, ale negativní dopady již na nás budou doléhat.

Při výčtu výzev ve finanční oblasti nesmíme zapomenout na jednotný kapitálový trh v Evropě, který stále zůstává nenaplněným cílem v rámci EU a je jednou z příčin evropského ekonomického zaostávání. Nejsem si však jist, jestli se podaří v tomto směru dosáhnout pokroku bez hlubších reforem ve fungování EU.

Jakou roli by podle vás měly hrát vzdělávání a inovace v posílení ekonomiky?

Asi nepřekvapí, že jako představitel vysoké školy řeknu, že zcela zásadní. Neříkám to však jen z toho důvodu, abych účelově zdůrazňoval roli vysokých škol a školství obecně. Stačí se totiž podívat, co dnes táhne ekonomiku nahoru, a vidíme, že ať se jedná o kterýkoli obor, tak bez vzdělaných lidí žádného pokroku nedosáhneme. Jen vzdělaní lidé dokážou inovace vymýšlet a uvádět je do praxe, sledovat trendy a pohotově na ně reagovat. A právě rychlost je dnes mnohdy předpokladem pro úspěch.

Zdůraznil bych ale ještě jeden aspekt vzdělání, a tím je schopnost posuzovat věci v potřebných souvislostech a dívat se více dopředu, možná i zdravé sebevědomí. Jen tak se bude vytvářet tlak na kultivaci veřejného prostředí, které potom bude lákavé pro skutečné a důvěryhodné lídry, kteří budou schopni nabídnout věrohodné recepty na řešení aktuálních problémů. A společnost je bude nejen schopna odlišit od těžko splnitelných slibů, ale i je podpořit, a to i za cenu, že jejich naplňování nemusí být zdaleka vůbec bezbolestné.

Takže stačí zkvalitnit vzdělávání?

Jen samotné vzdělání nestačí, musíme ve školách, v rodinách, ve společnosti jako takové klást mnohem větší důraz na hodnoty, které se nám postupně nějak vytrácejí: slušnost, zodpovědnost za své konání, respekt k názorům ostatních, ale třeba i schopnost každého postarat se sám o sebe. A jen když to objektivně není možné, tak teprve potom se obracet na stát.

A možná ještě jednu důležitou poznámku ke školství. Nepodléhejme paušalizujícím soudům o nízké kvalitě českého školství. Na českých školách působí celá řada kvalitních učitelů a ze škol stále vychází řada absolventů, kteří jsou na mezinárodně srovnatelné úrovni. Nepotřebujeme překopat školství od základu, potřebujeme rychleji zavádět dílčí změny, dát jim potřebnou podporu a nadchnout pro ně jak učitele, tak i studenty.

Mladá generace je naší budoucností. Mnozí studenti ale musí při studiu pracovat, aby se uživili, a pak se cítí přetížení. Jak mohou najít rovnováhu mezi vzděláváním a prací?

Pokud mohu posuzovat z hlediska studentů naší vysoké školy, tak podíl studentů, kteří při studiu souběžně pracují, je vysoký. Motivací pro studenty není jen finanční zajištění, ale rovněž snaha získat potřebnou praxi, která jim dává konkurenční výhodu a zvyšuje možnosti uplatnění po škole. Pokud se jim podaří pracovní zátěž udržet v mezích, která nebrání v řádném plnění studijních povinností, tak může být propojení studia a práce prospěšné. Náš flexibilní studijní systém k tomu vytváří i podmínky.

Samozřejmě se však stává, že pracovní vytížení může jít na úkor studia, které pak studenti prodlužují, v horším případě nedokončují. Recept je jednoduchý: Jakmile začne student pociťovat, že se mu nedostává čas na studium, v takové situaci je třeba hned v zárodku pracovní angažmá omezit. Vím, že se to lehce řekne, ale nemusí to být vůbec snadné rozhodnutí. Snažíme se i v tomto směru studenty vzdělávat, ale optimálně nastavit si to již musí každý sám.

Určitě by bylo užitečné dotáhnout do funkční podoby i systém studentských půjček, které by umožnily řešit případy, kdy finanční situace studenta neumožňuje pokrýt všechny náklady spojené se studiem. Byla by škoda, a to nejen pro ně samotné, pokud by si mladí lidé s předpoklady úspěšně vystudovat vysokou školu nemohli dovolit studovat z finančních důvodů.

Mladým lidem se čím dál více vzdaluje vlastní bydlení, rostou i nájmy, na což si stěžují i studenti. Co by podle vás měli mladí lidé dělat, aby se nemuseli obávat budoucnosti, měli chuť se usazovat a zakládat rodiny?

Rozdělil bych to na dvě části. Studentům by vysoké školy měly nabízet cenově dostupné ubytování na kolejích, protože ceny za pronájem bytu jsou dnes v mnohých městech dost vysoké a mohou být právě jedním z faktorů rostoucích nákladů na studium. A vzhledem k demografickému vývoji a s tím souvisejícímu očekávanému nárůstu počtu vysokoškoláků bude poptávka po ubytování v univerzitních městech dále růst. Pokud chceme udržet dostupnost vysokoškolského vzdělání i pro studenty z horších sociálního podmínek, bude zapotřebí zajistit finanční zdroje nejen na rekonstrukce stávajících vysokoškolských kolejí, z nichž řada již neodpovídá současným standardům bydlení, ale i na jejich rozšíření. Nemusí se přitom jednat jen o prostředky ze státního rozpočtu, jak už bylo řečeno, tam je situace napjatá, nabízí se i možnost zapojení soukromých peněz.

A to vlastní bydlení?

Především je třeba zdůraznit, že odpovědnost za bydlení leží primárně na každém jednotlivci. A každý musí zvážit, jak se o své bydlení postará, a podle svých preferencí i příjmových možností zvolit variantu, která je v jeho možnostech. Stát může pomoci, ale nemůže na sebe v plné míře vzít odpovědnost, že každý bude mít nárok na bydlení podle svých představ.

Co se týče dostupného bydlení pro mladé lidi včetně čerstvých absolventů vysokých škol, tak tam se situace v poslední době skutečně spíše zhoršuje a nelze čekat, že se rychle změní. Hlavní příčinou je nedostatečná nabídka bytů. Zde je třeba začít a konečně zrychlit a zjednodušit stavební řízení, rovněž i motivovat vlastníky nemovitostí, aby vrátili na trh v současnosti neobývané byty, stát i obce by mohly zvýhodnit přístup k pozemkům pro mladé rodiny, které z vlastních prostředků budou chtít budovat první vlastnické bydlení. Bez rostoucí nabídky nelze účinně pomáhat přes zvýhodněné financování, protože jakákoli podpora na straně poptávky, která nepůjde ruku v ruce s rostoucí nabídkou, se spíše přelije do cen nemovitostí a situace se nezmění.

Petr Dvořák (1960)

Rektor Vysoké školy ekonomické, docent v oboru Finance na Fakultě financí a účetnictví. Pedagogicky a vědecky se zaměřuje především na oblast komerčního bankovnictví, její podskupiny, bankovní produkty, řízení bankovních rizik a také na oblast finančních derivátů – obchodování derivátů, ohodnocování a využití při řízení rizik.