Je to jen o změně myšlení

Se změnami to v českém školství nebývá lehké a týká se to i snah o digitalizaci výuky. Tu v určitém ohledu popostrčila pro školy jinak děsivá zkušenost s pandemií covidu-19, otázkou ovšem zůstává, jak se skutečně promítla do dnešní praxe. A také, co se školstvím provede nástup umělé inteligence. O digitalizaci ve výuce diskutují ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia Radko Sáblík, odbornice na vzdělávání Blanka Hrudková a Zdeněk Kvasnica, vedoucí projektu Ylands EDU ve společnosti Bohemia Interactive.

Budeme se bavit o digitalizaci školství a zejména výuky, co si pod tím vlastně představit v praxi? Jak by se podle vás měla výuka lišit od toho, jak fungovala donedávna?

Hrudková: Když si představíme dítě v běžné škole, začne výuka, většina rodičů nebo veřejnosti si představí, že učitel je u katedry, děti sedí v lavicích, kantor je tedy u tabule a začíná standardní frontální výuka. Učitel přednáší dětem ve stylu Tady se podíváme na tento problém a výuka je postavená na memorování a učení se znalostí. Co chceme, aby digitalizace přinesla, je úplně rozbít tuto tradiční strukturu, a pokud možno odstranit tabuli s křídou. A chceme děti zapojit tak, aby se vedle znalostí začaly zapojovat i jejich dovednosti. A to třeba i pomocí nějakých nástrojů, které jim pomohou. Je to otázka vybavení škol, softwaru, otázka, na co ta škola má, jak je to ze strany zřizovatelů podporované a jak je to realizované učiteli. Protože ti jsou nejdůležitější v tom, jak se nám digitalizace povede.

Sáblík: Učitel má mít úplně jinou roli, než měl doposud. Má mít roli mentora, který pomáhá studentům na vzdělávací cestě. Studenti nebo žáci by neměli být objekty vzdělávání, ale partneři. Když máte plnou třídu dětí a budete s nimi něco dělat, i když se to bude učitel snažit dělat interaktivně, skončí to dialogem mezi ním a několika jedinci, kterým ti další buď nerozumějí, nebo rozumět nechtějí. Jde o to, najít způsob, jak děti zapojit. Nástroje samozřejmě máme, nemyslím si, že je to o nich či o financích, ale nechceme nebo je neumíme používat. I v mladším věku máte už nějaké zaběhlé návyky, stereotypy, a když je porušujete, někdy z toho máte i fyzickou nevolnost. A teď po těch lidech chcete, aby to, co se dělalo třicet nebo čtyřicet let, změnili. Není to o ničem jiném než o změně myšlení, o nastavení učitele, ale také žáků a na základní škole i rodičů. Problém také je, že dovednosti neumíme zkoušet, nejde furt psát písemky, musíte to udělat tím, že pro ně máte nějaký úkol, kde je předvedou. To jsou věci, které brání většímu rozšíření digitalizace, a tady může významným způsobem pomoci právě gamifikace vzdělávacího procesu.

To jste přihrál panu Kvasnicovi, zeptám se na to samé, jak si to v praxi představit?

Kvasnica: U mě jsou tam dva pohledy. Prošel jsem si výtvarnou vysokou školou, která byla postavena přesně na těchto věcech, o kterých se bavíme: experiment, zkoušení, hledání cest, které jsou možná slepé, ale je důležité, aby si je člověk prošel. Žiju v tom už strašně dlouho. A díky projektu Ylands EDU, který v rámci Bohemia Interactive vytváříme, se znovu vracím na střední a základní školy, kde narážíme na tu rigidnost výuky. Plný souhlas, je třeba přijít s nějakým novým mentálním rozpoložením, jak výuku vést a jak se zbavit stereotypů, které tu máme zavedené desítky, ne-li stovky let.

S pandemií covidu se trochu z donucení digitalizace ve školství pohnula, minimálně v nějaké otázce výbavy škol. Máte pocit, že by se od té doby něco změnilo i na tom přístupu, že zkrátka nezůstalo jen u nákupu počítačů, ale digitalizace výuky se posunula dopředu?

Hrudková: Je to hrozně závislé od ředitelů a jednotlivých týmů. Na školách, kde jsou vedení a týmy agilní, si sami hledají cesty, jak udělat výuku zábavnou a používat takové nástroje, aby to všechny bavilo. Pak jsou samozřejmě oblasti, kde se to nedaří. To může být spojeno s regiony, může to souviset s tím, jak starý máte pedagogický sbor, může to souviset i s tím, jak zřizovatel financuje školu a podporuje ji. Druhá věc je, co v tomto dělá ministerstvo. Udělalo strategii 2030+, kde je digitalizace zmíněna, navazují na to rámcové vzdělávací programy (RVP), tam vstupuje povinně nový vzdělávací obor informatiky jak pro ZŠ, tak pro SŠ. V úrovni kompetencí či dovedností je to už poměrně složité, žáci devátých tříd už budou muset programovat, na gymnáziích si budou muset umět programy i vyhodnocovat, umět algoritmizovat. To jsou pro studenty velmi složité věci, natož pro pedagogy. Otázka je, jestli jsme schopni sehnat a zaplatit profesionály na zavádění takto náročné výuky. A pak v neposlední řadě je to i otázka toho, jak bude ministerstvo přistupovat k hodnocení nástrojů vhodných pro výuku. V současné době nic takového nemáme, co se týká doložek – představme si to jako garance nějakého obsahu – dávají se jen tištěným učebnicím, nikoliv softwaru. Pokud MŠMT chce digitalizovat, proč nepracuje i na tom, jaké nástroje mají být státem uznatelné? Proč případně úplně nezruší doložky?

Pane Sáblíku, vy jste spolupracoval na strategii 2030+, co na to říkáte?

Sáblík: Musíme si nalít čistého vína. Český ředitel ZŠ či SŠ má největší autonomii na světě. Systém je roztříštěný. Máme 14 krajů, asi 2000 zřizovatelů. To se nedá řídit. Ministerstvo nemá žádný vliv na to, jak vypadá výuka na jednotlivé škole, to má výhradně ředitel a jeho sbor. Je to skvělé třeba pro mě, protože mám obrovské možnosti rozvoje. Na druhé straně tu jsou školy, které se brání čemukoli, a ty nůžky se stále rozvírají. Ředitelé, kteří chtějí něco měnit, narážejí do dvou bariér. První je ta, že jim učitelé řeknou: Takhle se to u nás nedělá. Druhá, že děti už jsou proti aktivizaci imunní. Aby ne, když je roky někdo umrtvuje. Práce s chybou – my za ni trestáme. Když dítě vstoupí do školského systému, začne umírat jeho touha se vzdělávat i kreativita. Dítě je vedeno, že má sedět, hlásit se, nesmí nic udělat, jen opakovat a memorovat a je hloupé, protože nic neumí. Vytváříme outsidery, vytváříme proti sobě určitou nenávist, a přitom, jak tady padlo, dobrý učitel není ten, jehož děti vyhrávají soutěže v kvízech, ale ten, který podnítí děti, když přijdou domů, jeho předmět si opakují, protože je něco zajímá, baví a začnou se tomu věnovat. Najde jejich talent a tam zaměří pozornost.

Pane Kvasnico, jak už zaznělo, řada škol je tradičně poměrně rezervovaná ke změnám, i v digitalizaci. Vy jste se rozhodli jít na trh vzdělávání s moderní vzdělávací platformou. Co vás k tomu vlastně vedlo, ještě když slyšíme, že to možná není úplně otevřené prostředí?

Kvasnica: Nám chyběla pro nás samé platforma, kterou bychom rádi používali, kdybychom byli ve školních letech. Viděli jsme, jak nám samým trvalo dostat se nějakým samostudiem tam, kam chceme. Herní průmysl, ve kterém se pohybujeme, je postavený z bandy lidí, která to natolik miluje, že byla ochotna obětovat svůj veškerý volný čas a nad rámec školní instituce se učila, ať už výtvarné umění, programování, nebo celkově herní design, hudbu, cokoli. Říkali jsme si, jak to můžeme podpořit. To, co umíme udělat nejkvalitněji, jak můžeme, je vytvořit software, kterým pomůžeme dětem od základní, střední po vysokou školu ten obor otevřít, zbavit je strachu – cítíme, že teď je největší strašák to technično, lidé se bojí, že se musejí učit programovat, pochopit nějakou logiku toho jazyka. Řešili jsme, jak tohle odstraníme, aby zůstal prostor pro čistou kreativitu. Náš software otvírá ty brány, a jestli tě baví dělat film, dělej film, pokud tě baví programovat, programuj, pokud tě baví dělat hudbu, skládej. A je super, že vidíme při testech společně se studenty, že to dokáže obsáhnout celé spektrum a každé dítě tam přijde s tím, že si chce něco vyrobit, chce si něco zkusit a okamžitě je schopné provést svou myšlenku, nápad a má ještě větší radost, že si to instantně může pustit a ukázat svým kamarádům. Herní průmysl je teď největší zábavní průmysl, hry jsou součástí každého života už od raného věku a děti se dostávají do polohy, že už nejsou jen konzumenti, ale chtějí být i autoři – a to chceme extrémně podpořit. Naše generace „amatérů“, která to tady dává do kupy, čeká na první profesionální generaci, která náš průmysl může posunout o neskutečné kilometry dopředu. Postupně jsme náš vzdělávací nástroj Ylands EDU rozšířili do celé oblasti vzdělávání a nejen pro herní vývoj. Žák se tak může v naší platformě učit matematiku, dějepis nebo biologii.

Sáblík: Ještě se vrátím k těm odborníkům. Jasně že je tam nedostaneme. Ale to by byl také nesmysl. Nepotřebujeme, aby děti učili špičkoví ajťáci. Potřebujeme někoho, kdo je nadšený pro tu věc. Tady může pomoci tzv. vrstevnické učení, protože lidé, kteří v tuto chvíli vědí o něco víc než ostatní, pomáhají dalším. Může to být, že i student nižšího ročníku pomáhá tomu vyššímu. Ještě jedna věc. Je tu formální, neformální a informální vzdělávání. Formální znamená školy, neformální jsou různé kroužky. A informální je zkrátka samostudium. U nových technologií už formální vzdělávání není dominantní. Jestli bude někdo dobrý, třeba v herním průmyslu, nenaučí se to ve škole. Škola má dát směr a prostor. To je její poslání.

Když na to navážeme tím, že jste, pane Kvasnico, prováděli pilotní testování vaší platformy na školách, jakou jste tam získali zkušenost? Naráželi jste na semknutější pravidla, odpor?

Kvasnica: Odpor tam byl, a to pěkný. Největší v tom, dělat něco nového. Jakákoli změna je vždy vnímána negativně, je pár lidí, kteří z toho vybočují, jsme šťastni, že takoví jsou, protože nám to pomáhají posouvat dál. Naše trochu naivní představa byla, že si kantoři se svými studenty budou lekce vytvářet sami, prožívat ten svět a díky tomu se posouvat v nějaké debatě a tvorbě dál. To se vůbec nestalo. Na základě toho jsme svolili k tomu, že vytváříme obsah, menší hry, které si studenti s učiteli mohou zahrát. Ale naše snaha je pořád: pojďme tvořit, dělat si to svoje. Nejhorší je stát se jen konzumentem nějakého obsahu. Když mi dojde, nemám už s tím programem co dělat, ať už je to film, hudba, software, hra, stávám se tak trochu mentálně otupělým. To se snažíme v aktivní komunikaci se školami zlomit, ukázat jim, že se nemusejí bát. I proto sami přednášíme na školách, pořádáme vlastní webináře a budujeme pro žáky komunitu skrze hackathony.

Zkusme přiblížit, jak si to v praxi představit, jak s tím kantoři a žáci pracují?

Kvasnica: Software Ylands EDU funguje na principu editoru, v němž máte možnost od výtvarna přes herní design až po programování vytvářet, cokoli chcete. Prvotní část je mít myšlenku, nějaký nápad, který chci zrealizovat. Většinou to ukazujeme na jednoduché ideji, že chceme vytvořit chaloupku, která je u nějaké sopky, co chce za chvíli vybouchnout. Ve hře tedy třeba řeším, že se chci rychle přemístit – a ta edukace je v tom, jak fungují vulkány, co to znamená, co se děje v zemi. Se studenty a kantory tedy postupně stavíme celou scénu, ve chvíli, kdy ji máme výtvarně postavenou, ukazujeme si principy herního designu, což je ta zábava pod tím – co by měl hráč dělat, kam se jít podívat, kde na něho vyskočí text, který mu něco představí nebo poradí, kam dál se vydat. Až k tomu, že je hra dohratelná, dá mu třeba na konci závěrečnou zprávu typu Zachránil jsi svou rodinu a ještě ses naučil něco o tom, jak fungují tektonické desky a vulkány. Tím otvíráme to téma, aby učitelé a žáci začali házet na stůl své nápady a co chtějí předat. Tu platformu držíme jako nenásilnou, nechceme, aby nám tam studenti vytvářeli nějaké násilí. Hry, které nyní tvoříme, jsou z celého spektra, od historie přes přírodopis po finanční gramotnost, práci na sociálních sítích, ale i čistou informatiku. Snažíme se ukázat, že jakékoli téma je realizovatelné a na jakékoli téma lze vymyslet tento zábavný, gamifikovaný výstup, který může studentovi dát nejen zábavu, ale třeba ho donutí se o tématu víc dovědět. Místo toho, aby si pustil doma jinou hru, řekne si, že si najde něco o rodu Pernštejnů, když se v dějepise procházel po jejich hradu.

Paní Hrudková, vidíte to také jako způsob, jak k pedagogům dostat modernější způsob výuky?

Hrudková: Když je pedagog zvyklý používat interaktivní tabuli, software, který k tomu náleží, vidí, jak krásně vtáhne děti prostřednictvím hry do výuky a děti se opravdu rády učí. Neřeknou, že se učily vyjmenovaná slova, řeknou: Hráli jsme výbornou hru, hráli jsme si na piráty. Dítě má z toho skutečně nějaký zážitek a učení pak plyne jakoby mimochodem, tedy tím nejefektivnějším způsobem.

Sáblík: Říká se, že ideální stav je: hraju si, hraju si, učím se, učím se, nevím o tom. Efektivita výuky je dnes strašidelná, krátce po opuštění nějakého stupně si pamatujete pět až patnáct procent informací. To, co se učíte v prvním ročníku, se pak musíte ještě jednou naučit před maturitou a pak už to zapomenete definitivně. Jde o to, aby se ta efektivita zvyšovala. Samozřejmě že zážitek se provazuje, je to ukotvené na víc úrovních. Asi si do dneška budete pamatovat, z čeho jste maturoval, protože tam je zážitek, že jste byl před komisí, ale už si nebudete pamatovat ani jednu z dalších dvaceti otázek, které tam byly.

Jsou i nějaké další důvody, kterými přesvědčujete pedagogy, aby podobný software k výuce používali? Třeba úspora času?

Hrudková: Nástroje umělé inteligence či nějaké podpůrné programy jsou něco, čeho se učitelé vůbec nemusejí bát. Může jim to dát možnost vylepšit třeba strukturu hodin, mohou to využívat jako didaktický nástroj, který dokáže vnitřně strukturovat učivo, dokáže zadat jedné skupině jen úkoly v základním učivu, druhé skupině volitelné, pokročilejší úkoly a pak ještě další pro ty, kteří jsou hodně napřed. Myslím si, že to je pro učitele výzva, které by se neměli bát, ale naopak se s tím naučit pracovat.

Sáblík: Může to ušetřit i čas. Můžete dětem v krátké době zadat úkoly, zatímco na nich dělají, vy můžete pracovat jak s těmi nejvíc talentovanými, tak s těmi, kterým to v tomto předmětu třeba nejde. Nesnáším pojem nadané děti, každé dítě má na něco nadání, jen to třeba nestihlo objevit. Blbé je, když to nestihne objevit do konce života, protože jsme ho někam zaškatulkovali, dělá něco, co ho nebaví, přitom mělo talent, který se vůbec nerozvinul kvůli našemu školskému systému. Ten ho uvrhl do toho, že je k ničemu. Zajímavé je, že se říká: Když se nebudeš dobře učit, skončíš pod mostem nebo u popelářů. Proč se neříká: Když se nebudeš učit, nezaložíš si firmu, nebudeš třeba vyvíjet hry atd.? To už je v tom nastavení, je to budoucí vykořisťovaný člověk, který nenese odpovědnost za sebe, jenom ho někam strčíme a on tam bude dělat. To je o celém nastavení myšlení, aktivizaci toho člověka.

Měla by mít digitalizace ve výuce nějakou míru, tedy nějak se doplňovat s tradiční výukou? Nebo je za vás v pořádku, aby úplně zmizely „tužka a papír“?

Kvasnica: Bohužel se mi teď zdá, že když se nahlas řekne slovo digitalizace výuky, je pod tím myšleno, že jsem koupil nový počítač, tablet a interaktivní tabuli. To je ale přesný opak. Protože jsem dlouho působil na vysoké škole výtvarné, vnímám i to, že nám třeba uchazeči absolutně nedokázali držet tužku a papír. Nemyslím si, že je to správné, že najednou dokážou něco vytvořit, jenom když mají v ruce počítač. Má to být synergie a horko těžko definovat nějaký balanc, každý to vnímá úplně jinak.

Hrudková: Digitalizaci bychom měli skutečně vnímat jako nástroj, který nám může něco ulehčit, zjednodušit, aby učitelé nemuseli tolik papírovat, aby se nemuseli tolik připravovat. Pro děti je to zas kreativní nástroj, který má rozvíjet jejich tvořivost.

Bavíme se teprve o opatrném nástupu modernějších technologií do škol, zatímco do nich už poměrně rázně vstupuje umělá inteligence. Děti ji využívají pro dělání úkolů, školy ruší tradiční práce. Ze škol zní, že už to tady zkrátka je a trochu se čeká, jak to v praxi dopadne. Jak tohle podle vás ovlivní vstup technologií do výuky?

Sáblík: To je přesně ono. Zase jsme ve vleku. Když chcete, tak musíte tvořit a využívat. Ta doporučení k AI, které do škol poslal Národní pedagogický institut, dělali moji studenti prvního a druhého ročníku. První, co ti studenti řekli, bylo kritické myšlení. Uvědomovali si, jaká jsou rizika a výhody. Až půjdu do života, budu to potřebovat využívat, ale musím být nad tím, vědět, jak to použít tam, kde je potřeba, a mít schopnost kritického myšlení.

Paní Hrudková, žáci na to možná už budou připraveni lépe, ale jak jsou na to připraveny školy?

Hrudková: Úkol učitele bude si uvědomit, že nemusí děti drtit na znalostech, ale chce, aby děti AI používaly, ale ty úkoly a studium je potřeba zaměřit tak, aby student nebo žák něco dovedl, předvedl. Je to nástroj podpory tvořivosti.

Sáblík: To je další důležitá věc, přenášet určitou míru odpovědnosti za vzdělávání na mladé lidi. Vysvětlit jim, proč se vzdělávají, že mohou mít díky tomu daleko větší svobodu. Škola bude mít do budoucna víc socializační vliv než výukový. Škola už dávno není hlavním zdrojem informací pro mladou generaci.

Kvasnica: To slovo tu už padlo několikrát, je to nástroj, který se nesmí ignorovat. Vnímám kolem sebe dva velmi hlasité pohledy, jeden to podporuje – bohužel v té celé kladné i záporné stránce, druhý to absolutně neguje. Strašně důležité je se toho nástroje nebát, ale také pro něj najít uplatnění. Člověk se s tím chtě nechtě setká, ať už ve škole, nebo pak v práci, a je problém, když se to používá špatně. Proto pro pedagogy připravujeme vlastní certifikované kurzy od osmi do 64 hodin, které si může zaplatit celý pedagogický sbor a vzdělat se v digitální gramotnosti i AI a jako bonus škole nabídneme náš vzdělávací nástroj Ylands EDU na celý rok zdarma. Na všechny naše kurzy lze čerpat dotace z šablon OP JAK. Věřím, že je naučíme nástroje AI efektivně používat ve výuce.

Sáblík: Lidé, kteří ten nástroj budou umět používat, nahradí ty, kteří ho používat umět nebudou. To je jednoduché.