Dokud nenarazíte, nic se nezmění

Školství prochází v posledních letech mnoha změnami. Tedy zatím aspoň na papíře. A mezi ústředními z nich stojí otázka digitalizace vzdělávání. Ať už z hlediska využívání moderních technologií, či získávání vědomostí o digitálním světě. Ty začínají být s postupujícími lety čím dál důležitější jak v osobním, tak pracovním životě, očekávají se další velké dopady informačních technologií na trh práce a české školství se snaží se zpožděním dohnat zběsilé tempo, kterým se digitální technologie posouvají dopředu.

Ministerstvo školství dlouhodobě deklaruje snahu o digitalizaci školství i vzdělávání. Na to se zaměřila před lety už tzv. „malá“ revize rámcových vzdělávacích programů (náhrady dřívějších školních osnov), pokračovat v tom má i současná „velká“ revize, schopnosti rozumět digitálnímu světu se tak dostávají mezi vzdělávací cíle a strategie vzdělávací politiky 2030+ zdůrazňuje důležitost digitálního vzdělávání pro osobní i pracovní život a s tím související potřeby trhu práce.

„V proměně hospodářství a společnosti ovlivněné rozvojem digitálních technologií hraje vzdělávání klíčovou roli. Významným faktorem vzdělávacího procesu je vztah žáků i učitelů k digitálním technologiím. Žáci dnes sice hojně využívají digitální technologie, ale cílem je, aby svoje znalosti a dovednosti uměli zodpovědně, samostatně a vhodným způsobem používat i v kontextu vzdělávání, práce či zábavy,“ popisuje český strategický dokument plány na nynější dekádu s tím, že je třeba, aby digitalizace prostupovala vzdělávacím procesem napříč předměty.

Systém českého školství je ovšem synonymem pro obtížnou cestu k realizování změn. Zdaleka se to netýká pouze digitalizace, jde zkrátka o to, že je velmi výrazně decentralizovaný. Vzdělávací systém je rozdrobený mezi tisíce ředitelů, tisíce zřizovatelů, decentralizovaná povaha sice dává školám i zřizovatelům značnou svobodu, na druhé straně však neumožňuje ministerstvu školství v řadě případů nic jiného než apelovat na změny. A na těch bývá jen velmi výjimečně shoda mezi všemi aktéry, kteří ve vzdělávání figurují, nevyjímaje rodiče dětí ani odborníky.

K nějakým změnám však přece jen došlo. Za výraznější pohyb na úrovni základních a středních škol lze v posledních letech vnímat jejich výrazně lepší vybavenost modernější technikou. K tomu došlo víceméně z donucení poté, co v roce 2020 propukla pandemie covidu-19 a Česko přistoupilo ke značně dlouhému uzavírání škol. Tehdejší situace vedla k masivnímu zavádění distanční výuky na školách, to s sebou neslo potřebu nákupu počítačů i získávání zkušeností jak ze strany pedagogických sborů i vedení škol, tak žáků.

„V roce 2023 bylo v českých školách k dispozici 24 počítačů na 100 žáků. Všechny školy byly připojeny k internetu a školní agenda se zpracovávala z velké části v elektronické podobě. Mnoho škol také provozovalo vlastní bezdrátovou síť či informační systém,“ popisuje situaci Český statistický úřad. Od roku 2019 do konce pandemie covidu-19 se počet počítačů na školách rozrostl o polovinu, výrazně roste také praxe využívání vlastních technologií žáky při výuce a přibývá flexibilnějších přenosných počítačů či tabletů na úkor tradičních stolních počítačů.

Další změnou je, že začíná být k dispozici víc moderních technologií a také zmíněných prostředků, které do výuky mohou digitalizaci přenést značně interaktivním způsobem. Praxe pak velmi stojí na zmiňované roztříštěnosti školského systému, tedy jednoduše řečeno, ačkoli se mění technické vybavení škol, neznamená to, že lze mluvit automaticky o proměně výuky. Nehledě na strategie či revize vzdělávacích programů zůstávají v přístupu ke vzdělávání mezi školami značné rozdíly.

S tím souvisí také potřeba dalšího vzdělávání pedagogů i ředitelů škol. Před školstvím stojí podobně jako před řadou dalších oborů a oblastí realita stárnutí pedagogické populace a problémy s nedostatkem kvalifikovaných pedagogů, který se projevuje už v současnosti.

Otázkou pak je, zda změny nepřicházejí trochu s křížkem po funuse. Už nyní se totiž do škol řítí poměrně silná vlna využívání moderních jazykových AI modelů. Pro děti už jde dnes prakticky o běžnou záležitost a české školy, zejména základní a střední, spíš čekají, jak to vlastně dopadne.

Jak ukazuje už několik průzkumů, od dětí na základních školách po pokročilé středoškoláky se lze setkat s pravidelným využíváním AI nástrojů k vypracovávání domácích úkolů, řešení příkladů, psaní školních referátů či k dovysvětlování učiva. Vysoké školy přistupují k rušení dosavadních základních pilířů, jako jsou závěrečné práce, řeší etické využívání AI ve školních pracích a na základních a středních školách začínají postrádat smysl tradiční domácí úkoly.

V souvislosti s českým školstvím někdy zaznívá, že ke změnám dojde, až když v některé oblasti – obrazně řečeno – narazí do zdi. Tak jako ve zmiňovaném případu pandemie covidu-19 či v případě nepříjemných záběrů rodičů stojících v hodinových frontách před budovami škol, který donutil vládu k nečekaně akční digitalizaci přijímacího řízení na střední školy. I v tomto případě se tak nabízí, že zatímco se ministerstvo školství a školy budou pomalu snažit o modernizaci vzdělávání, změní se nakonec ve chvíli, kdy do něj moderní technologie nezadržitelně vtrhnou samy.

Jak ovšem zaznívá nejen v debatě odborníků, kterou přinášíme na následujících stránkách, i tento „náraz“ může mít potenciál přinést pozitivní změny do českého vzdělávacího systému.