Knihy. Závan socialistických časů, nebo první republiky?

Stohlavé fronty táhnoucí se podél výkladních skříní. Zákazníci čekající na pomeranče, říkáte si. Klasika šedé socialistické ekonomiky, ale ne ve čtvrtek. Za minulého režimu se každý čtvrtek prezentovaly nové knihy, které se údajně daly vyměnit i za půl kila svíčkové. Prší a desítky lidí trpělivě a mlčky čekají před zamčenými dveřmi knihkupců. Ti právě doplňují na své pulty ty nejčerstvější tituly z knižní produkce, které sotva opustily tiskárnu. V dnešní době se už nečeká na exotické ovoce z ciziny, ale u knížek to svým způsobem zůstalo v rámci podzimního a jarního Velkého knižního čtvrtka. Tento socialistický obyčej však není vynálezem komunistických plánovačů, sahá až do dob první republiky, konkrétně do domu č. 14 ve Spálené ulici v Praze.

Velký knižní čtvrtek se každý rok odehrává 17. října, přestože se už před výlohami knihkupců netáhnou takové fronty jako kdysi, stále si udržuje hojný počet podporovatelů. Svátek všech čtenářů, knihkupců, knihovníků, autorů už má pramálo společného s původním knižním čtvrtkem. Dnešní akce se totiž odehrává jednou za půl roku, zatímco tehdy šlo o týdenní periodicitu.

Historické kořeny sahají až do první republiky a následně do dob socialismu, centrálního plánování a cenzury. Zajímavé knihy bývaly nedostatkovým zbožím, čtenáři čekali dlouhé hodiny na ulicích jenom kvůli tomu, aby si měli večer co položit na své noční stolky. Pokud jste se nedostali včas k vytouženým novinkám, tak jste si před spaním nepřečetli ani stránku. Mezi žádanými autory byli v 80. letech třeba Bohumil Hrabal, Vladimír Páral či Jaroslav Seifert.

Jedna z prvních zmínek o knižním čtvrtku se datuje do roku 1918, když teprve třicetiletý nakladatel Alois Srdce ml. přebíral po svém otci rodinnou firmu Národní knihkupectví a nakladatelství Alois Srdce. Knihkupectví, které původně začínalo v někdejším domě První české vzájemné pojišťovny v Praze ve Spálené ulici č. 14, se posléze přestěhovalo do protějšího domu č. 19. Muž s poetickým příjmením převzal firmu poté, co ji krátký čas vedla jeho matka a vdova po zakladateli Marie Srdcová.

Ve Spálené ulici pokračoval ve vydávání klasických románů i knih současných autorů. Věnoval se básníkům i prozaikům, mezi jeho stálice patřili například Jiří Karásek ze Lvovic, Otokar Březina nebo Viktor Dyk. Z překladové literatury se zaměřil především na dílo Francouzů Gustava Flauberta či Stéphana Mallarmého, vydával i díla zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda nebo německého filozofa Friedricha Nietzscheho.

Alois Srdce se vyučil u plzeňského knihkupce Housera a vydával všechno možné od moderních románů a poezie přes eseje, povídky či literární studie až po filozofické spisy. Mezi jeho nejvýznamnější nakladatelské počiny patří Nietzschovo filozofické pojednání Tak pravil Zarathustra nebo Freudovy Tři úvahy o sexuální teorii. Oblíbená byla také humorná edice Srdcovy knihy dobré nálady, v níž se mezi víc než čtyřiceti tituly skvěly texty Jaroslava Žáka nebo Jeroma Klapky Jeroma.

Prapůvodní počátky Velkého knižního čtvrtka sahají právě k jmenovanému pražskému vydavateli. Tento průkopník knihkupeckého podnikání, člen nakladatelského klubu Kmen a předseda Svazu knihkupců a nakladatelů ČSR totiž každý čtvrtek vystavil ve své výloze veškerou knižní produkci uplynulého týdne. Zákazníci díky tomu měli týden co týden přehled o tom, co podnětného by se mohlo vyjímat v jejich knihovnách.

Další vydavatelské záměry narušila druhá světová válka a protektorát. Alois Srdce byl jedním z mála podnikatelů, kteří navzdory nacistickým uniformám v ulicích nechali české nápisy ve výlohách. On sám byl v roce 1949 jako vážně nemocný deportován do bývalého kláštera ve Svatém Janu pod Skalou a vydavatelství bylo „z důvodu jeho nepřítomnosti“ znárodněno. Tento pobyt si Alois Srdce musel dokonce sám zaplatit. Jeho synové Alois a Miroslav byli posláni na šest měsíců do kladenských hutí, druhý syn poté musel nastoupit do ostravských dolů.

Pravidelnou prezentaci knižních novinek převzal i poúnorový režim. „Knižní čtvrtky“ se staly jedním ze  symbolů socialistické knižní kultury. Žádané knihy se staly „korupčním“ zbožím a daly se vyměnit třeba za půl kila svíčkové, říkají pamětníci. K tomu jste ovšem museli mít známého řezníka, který vám atraktivní komoditu nechal pod pultem.

Počátky ale leží o desítky let dál, jelikož už v 90. letech 19. století si Svaz knihkupců a nakladatelů vynutil, aby se knížky zavážely a vydávaly v jeden stejný den. „Je paradox, že to přežilo až do roku 1990, ale přitom z úplně jiné funkce. Za první republiky to mělo hlídat konkurenci, neznevýhodňovat. Po roce 1948 o žádnou konkurenci nešlo, ale přesto se ten rituál udržel a pro čtenáře fungoval jako jakýsi každotýdenní festival,“ připomněl literární historik Jiří Trávníček ve vysílání České televize. Od té doby tento knižní svátek v trochu pokřivené podobě a s řadou přestávek pokračuje dodnes. Čtenářů těšících se na knižní novinky je stále dost. Většinou netuší, že pokračují v tradici budované pozapomenutým nakladatelem ze Spálené ulice.