Chorvati nezapomněli, že je Češi zachránili

Blanka Čechová vystudovala práva, tvůrčí psaní v Oxfordu, s Ladislavem Smoljakem napsala knižní rozhovor, poté se provdala za rybáře z Dalmácie a zůstala žít v Chorvatsku. Oblíbenou letní destinaci Čechů zná jako své boty – a to doslova, jelikož spolu se svými dětmi zemi projela dodávkou a prošla, k několika svým románům o Jadranu loni přidala netradičního průvodce. Jak se na dalmatském venkově cítí pražská intelektuálka?

Pozorujete za roky, co se díváte na letní hemžení Čechů na Jadranu, nějaký vývoj vztahu Čechů k Chorvatům či Chorvatů k Čechům?

Věnuji se tomu v trilogii o jadranské snoubence a snažím se o humoristické podání – mám tam seznam ilustrující, jak nás Chorvati vnímají. V období první Československé republiky jsme byli bohatý bratr průmyslník, potom za raného komunismu chudý bratr, následně za normalizace bratr na útěku, počátkem devadesátých let jsme se stali nemajetným bratrem, který nedává spropitné a živí se gulášem z konzervy, nakonec těsně po válce z nás byl milovaný věrný bratr dobrodruh a Vinnetouův přítel, který se jako jediný nebál projet rozstřílenými kaňony Bosny, aby spasil chorvatský turistický průmysl. Gulášové konzervy buďtež bratrovi odpuštěny.

To je vtipný rychlý průlet historií. Jaký je však náš vzájemný vztah dnes?

Současnost se setrvačností opírá o poslední bod. Chorvati nám nezapomněli, že jsme je po válce zachránili, protože jsme za nimi znovu přijeli. Nynější gardu českých turistů dělím na ty, jež místní nazývají „stari gosti“ – to jsou ti, kteří do Chorvatska jezdí léta, často na totéž místo –, a na ty, kteří mají peníze a chtějí si užít luxusní dovolenou nedaleko od domova. To jim chorvatská nabídka poskytuje, jelikož je pestrá mimo jiné právě pro náročné turisty. Chorvatsko v posledních letech ovšem neplatí za lacinou destinaci. Ale proč by mělo? Vždyť jen cesta k Jadranu je nákladná. Kdo touží na dovolené ušetřit, letí do Egypta nebo Turecka.

Proč vlastně historicky Češi mají takovou zálibu právě v Chorvatsku? Čedok na Jadran úspěšně jezdil už za první republiky.

To je dobrá otázka, ale za uplynulé čtvrtstoletí, dokonce ani napříč třemi prozaickými příběhy Jadranské snoubenky, se mi nepodařilo najít uspokojivou odpověď. Můj chorvatský muž tvrdí, že my Češi to prostě máme v sobě: na jedné straně lásku k moři a k poznávání, na straně druhé neklid, který dovede ukonejšit jen všeobjímající a nekonečná mořská hladina. Fakt je, že patrně žádní jiní turisté v Chorvatsku nejsou tak vynalézaví jako Češi. My si během dovolené opravdu dovedeme dát do těla, jelikož chceme využít všech příležitostí, které Chorvatsko nabízí. Zároveň chceme absorbovat každou sekundu pobytu u moře. Možná je to syndrom malého národa z nitra Evropy – vidět moře znamená spatřit možnosti, horizont, svobodu…

Říkáte: „Češi jsou přemoženi balkánským způsobem života, který člověka ošarmí.“ Proč nás láká Chorvatsko, když máme Slovácko a Valašsko s jejich kulturou pohostinnosti?

To se nedá srovnat. Na Balkáně zažijete jinou dimenzi pohostinnosti, bezprostřednosti, života. Jak radost, tak rozhořčení jsou vždycky absolutní – a vždycky se utápí v alkoholu, který teče balkánským životem jako řeka. My jsme přece jen seveřané, takže svým životům chceme vetknout řád. Jsme ukáznění a disciplinovaní, máme vizi a vůli. Na jihu Chorvatska, v Bosně, Srbsku, Kosovu, Makedonii či v Černé Hoře většinou nezaznamenáte bůhvíjaké ambice či snahy být dokonalejší na úkor vlastního okamžitého pohodlí a pohody. Pohoda… to je asi jádro pudla. My Češi milujeme uvolněnost a schopnost nestresovat se zítřkem, což je ovzduší, které v Chorvatsku panuje všude. Je to praktické provedení římského carpe diem. Jediné, co tě má trápit, je, jakou rybu si vybereš k večeři. Ale jinak prostě: Bože, zdravlja! Zdraví, brate, toť jediné, na čem sejde, tak se hlavně nenervuj, protože i psychika je nedílnou součástí zdraví člověka.

Vydala jste průvodce po Chorvatsku, osobního a nezvyklého, přičemž přiznáváte, že kniha je reakcí na zájem Čechů dovědět se o své oblíbené dovolenkové destinaci něco nového.

Průvodce po Chorvatsku byl můj sen, který jsem si ovšem dlouho nemohla dovolit. Ale pak jsem se rozhodla, že si ho splním. Na začátku covidu jsem z různých důvodů prodala svůj pražský byt, čímž jsem sice rodinu uvrhla do svízelné situace, nicméně nakonec se to ukázalo jako správná volba. Z pohledu českého standardu jsme dobrodruzi, protože děti se mnou v obytné dodávce procestovaly nejen Chorvatsko, ale celý Balkán. Část cest jsme navíc podnikli s Robertem Rambouskem, který ke knížce pořizoval fotografie a kterého děti aspoň mohly vidět při práci.

Pokud mohu soudit, v knize je tato atmosféra radosti ze života a objevování znát.

To jsem ráda, jelikož všechny doporučované destinace jsme opravdu navštívili, všechny doporučované restaurace a aktivity osobně vyzkoušeli. Našli jsme spoustu zajímavých lidí a příběhů, v nichž je často přítomna překvapivá česká stopa. Kniha je vlastně protipólem klišé „V srpnu odjeď na čtrnáct dní na Makarskou a smaž se na slunci“, nabádá totiž k mimosezonnímu turismu, poskytuje návod, jak zažít Chorvatsko jinak, ve vnitrozemí, daleko od davů a běžných atrakcí. Ukáže vám, kde v Pule malovat akvarel, kde poblíž Plitvických jezer jezdit na koni, jak se vyrábí domácí kořalka, nebo ostrovní trek, kde se budete cítit jako na povrchu Měsíce. Pestrost, jakou Chorvatsko nabízí, překvapila mě samou.

Jaké máte na knihu ohlasy?

Mohu se pochlubit, že moje knihy jsou opravdu výborně přijímány a hodnoceny. Ale reakce na průvodce mě odzbrojují vlastně dnes a denně: je dojemné, když zjistíte, že jste odkryli nový svět někomu, kdo třeba v Chorvatsku žije nebo tam několikrát za rok jezdí. „Paní Čechová! Vždyť já se díky vám konečně podíval na to vinnetouovské Rio Pecos! Zítra tam jedeme na kajaky, díky!“ Tohle je standardní reakce. Pár desítek čtenářů se už vydalo přímo po stopách průvodce, hlásili se mi z cesty a sdělovali dojmy. Přitom kniha v Česku není v běžné distribuci, prodávám ji sama přes svůj web a dva tři spřátelené e-shopy.

Jako expertka na Chorvatsko jste vyhledávaná. Neobtěžuje vás to? Nebo to je součást vaší práce? Jste ještě spisovatelka? Anebo v podstatě už stálá česká delegátka?

V žádném případě si nepřipadám vyhledávaná. Až je mi to vlastně líto, protože si troufám tvrdit, že mám unikátní soubor znalostí a zkušeností z Chorvatska a okolí a že mám kontext a snad i schopnost je poutavě předat. Jenže zájem je vlastně malý. Pravda, jsem v kontaktu se čtenáři a mnozí trvají na tom, že mě navštíví přímo ve vsi u Dubrovníku, kde trávíme léto, načež jsou překvapeni, protože čekají něco jiného, než co najdou: očekávají atraktivní přímořské dějiště Jadranské snoubenky. Ale moje knihy jsou samozřejmě fikce.

Až na pár výjimek je věnujete Balkánu. Je to velké téma, ale dá se s ním vydržet celý život?

Balkán si mě našel, třebaže tematické těžiště mám jinde. Jako právnička neustále řeším pojem spravedlnosti a její praktické provedení, a tak mám už skoro dvacet let v šuplíku velké justiční drama. Se zárodkem jedné takové story jsem se dostala na Oxford. Poslala jsem jim úryvek a oni mě pozvali k pohovoru – prý je zajímalo, jak to bylo dál. Kromě toho mám velké množství dalších námětů, skic, poznámek, veršů. Stovky stran. Je nádherné se v nich rochnit, jenže máme malé děti a málo peněz, takže musím upřednostnit žánry a texty s ekonomickým potenciálem.

To asi měly být také anglický a srbský překlad vašeho románu Totál Balkán, který pojednává o mezinárodní misi v Kosovu.

Ráda říkám, že zatím se naštěstí nepřišlo na to, že je to časovaná nadčasová bomba. Protože kdyby se to vědělo, mohla bych leckomu být trnem v oku, zatímco takhle mi osud dopřává čas, abych dozrála do podoby, kdy se úspěchu budu umět postavit. Příběh, jejž román zpracovává, odhaluje humoristickým způsobem bolesti Balkánu, mírotvorných činitelů, kteří tam dosud působili, i témata, jež léta visí ve vzduchu, ale je těžké je pojmenovat. Přitom jsou pořád aktuální, v kontextu války na Ukrajině možná víc, než když jsem román psala. Za každou cenu jsem chtěla, aby v něm byla sranda – aby těžké téma bylo čtivé a přístupné. Snad se mi to povedlo, vždyť Totál Balkán je jednou z nejoblíbenějších knih Zdeňka Svěráka.

Knížky vydáváte vlastním nákladem. Pod vydavatelským křídlem byste se přitom snáz dostala k čtenářům i grantům.

Vydávala jsem i ve spolupráci s nakladateli, ale když vidím české poměry, upřímně nechápu, jak do toho někdo může jít. Je to stejné jako mít boží nápad, toužit po vlastní firmě, ale stejně jít radši pracovat do korporátu. Jsem dobrodruh. Znáte spisovatele Otakara Batličku?

Samozřejmě, dokonce bydlím v ulici po něm pojmenované.

Vážně? No vidíte, a on na prahu 20. století utekl jako patnáctiletý z domova a pak poslal domů telegram z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se báječně. Ota.“ Tak to jsem já.

To znám, ale bohužel to bylo složitější… Žijete střídavě v Chorvatsku a Česku, vaše děti jsou dvojjazyčné a máte je v domácím vzdělávání. Co obnáší pro dítě dvojjazyčnost ve dvou slovanských jazycích?

Děti jsou skoro trojjazyčné, velmi obstojně zvládly i angličtinu. Domácí vzdělávání má samozřejmě svá pro i proti, ale fakt je, že bez něj by se mnou děti stěží mohly strávit několik měsíců na cestách po Chorvatsku. Dcery dělají dvakrát ročně zkoušky z hlavních předmětů v české škole. Paradox je, že v Chorvatsku, kde by domácí vzdělávání uvítala spousta rodin – ostrovanů nebo rodin námořníků –, něco takového zatím není možné. No a pokud jde o vztah mezi češtinou a chorvatštinou, je to pro děti občas výzva. Třeba „slovo“ znamená v chorvatštině „písmeno“, takže není úplně snadné vysvětlit prvňačce, že má nějaké slovo vyhláskovat.

Žijete na dohled od Dubrovníku, přesto tvrdíte, že identita v této části Dalmácie se počítá vesnice od vesnice, ne od většího regionu. To už se, myslím, u nás ztratilo, vesnická příslušnost tak striktní jako dřív není. Jak se v tom rodilé Pražance žije?

Sice jsem vyrostla v Praze, ale duší jsem asi vesničanka. Proto potřebuju kontext nejbližšího okolí, chci znát příběhy lidí z mé ulice. Možná je to i profesionální deformace. Kupodivu, ačkoli většina mladých je i u nás ve vsi na mobilu, pořád je tu pár těch, kteří stojí o zachování tradic. Patronkou naší vesnice je svatá Anna. Rok co rok je to obří slavnost, v kostele, v kulturáku, na každém dvorku; příbuzní a přátelé z širokého okolí přijíždějí na celé odpoledne a večer. Dorazí klidně čtyřicet hostů a slaví pospolu s nejlepším jídlem a pitím, které kdo dovede nabídnout. Všude samozřejmě neustále hraje muzika, tam jsem doma. Zpívám a hraju na housle folklorní a popové hity, manžel hraje na harmoniku. Na podobné oslavě jsme se jako muzikanti potkali.

A co vaše intelektuální já? Právnička a literátka z Oxfordu přece na takové vsi musí být nápadná, podezřelá, možná se dokonce cítí… intelektuálně neuspokojená?

Jsem spíš antinápadná. Lidi tu ze mě od počátku byli v rozpacích: „Ona píše knihy! To mi řekni, co si tady počne? Dovede vůbec vykuchat kýbl olihní? Vyčistit loveckou pušku? Starat se o slepice?“ Zpočátku to byl permanentní inspirační atak, nestíhala jsem si ani všechno zapisovat. Časem ale i největší exotika zevšední. Napíšete tři čtyři knihy a chcete jiná témata, jiné horizonty. Naštěstí si umím poradit. Přesněji řečeno, dovedu si věci zkomplikovat. Když jsme v Česku, pobýváme v sociálně vyloučené lokalitě v Karlovarském kraji. Tam mám inspirace a intelektuálních podnětů možná víc než v Chorvatsku.

Co nabízí samota na Karlovarsku oproti tradičnímu dalmatskému venkovu?

Hlubší pochopení poměrů v Česku, kontext a prožitek regionálních problémů – a tím i poznání politické reality. Bydlíme ve staré bytovce v Doupově, která má vlastní studnu a topení na tuhá paliva. Víte, pocházím ze vzdělané a úspěšné pražské rodiny, sama mám dvě vysoké školy, mluvím několika jazyky a napsala jsem sedm knih, ale snad právě proto se neopovažuji dívat na kohokoli ze Sudet spatra. Snažím se tam zapojit a mám ráda sousedy, i když jsem pro ně zřejmě ještě větší exot než pro ty v Dalmácii. V Chorvatsku dovedou pochopit, proč jsem odešla z luxusních profesních sfér mezinárodních organizací. V Česku to chápe málokdo.