Karel Čapek jako hlas svobody

V době, kdy se mnozí přizpůsobovali a mlčeli, on psal. Když se dnes řekne Karel Čapek, většina lidí si vybaví slovo „robot“. Jenže jeho skutečný přínos spočívá v něčem mnohem hlubším – ve schopnosti pojmenovávat nebezpečí nesvobody a bránit humanistické hodnoty uprostřed chaotického 20. století. Nebyl jen spisovatelem, ale svědomím své doby. Hlasem svobody, který neztratil platnost ani dnes.

Na začátku ledna uplynulo 135 let od narození tohoto velikána československé literatury. Byla by škoda si ho nepřipomenout, protože i Svět knihy 2025 disponuje programovou sekcí Literatura jako hlas svobody. Ta vychází z odkazu disidentských autorů a klade si za cíl představit je světu. A Karel Čapek by na tomto seznamu rozhodně neměl chybět.

Tento dramatik, romanopisec, esejista, novinář, filozof a publicista byl především člověkem hlubokého morálního přesvědčení. Jeho přístup k literatuře byl vždy spojen s odpovědností. Odmítal ideologii jako nástroj ovládání, varoval před totalitními režimy, nekritickým uctíváním pokroku i manipulací s jazykem. Nepsal proto, aby bavil, ale aby varoval. Vyzýval k přemýšlení nad tím, co dělá člověka člověkem, co znamená být svobodný a jaká je cena pravdy. „Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí,“ říkával.

Například jeho slavná divadelní hra R.U.R. (1920) dala světu slovo „robot“, ale především přinesla varování před ztrátou lidskosti v technokratickém světě. Není pouze technologickou fantazií, ale varováním před odlidštěním společnosti. Roboti, kteří nakonec zničí své tvůrce, jsou metaforou člověka zbaveného citů, svědomí a vztahu k druhému.

Za zmínku také stojí román Válka s mloky (1935),jenž mistrně rozkrývá mechanismy rasismu, kolonialismu i fašismu. Vědeckofantastická alegorie o vzpouře umělých bytostí odráží hrůzy tehdejší Evropy, která se blížila ke zkáze. Ne náhodou ukazuje, jak se civilizace rozpadá, když začne obětovat pravdu a svědomí kvůli pohodlí a zisku. V knize je velké množství narážek na nacistickou rozpínavost třetí říše. Válku s mloky lze vnímat i jako kritiku kapitalismu a Západu, který se kvůli vlastní chamtivosti, hlouposti a vykořisťování není schopný spojit proti společnému nepříteli. Vrcholem je finální scéna na pražské náplavce, kde se vynoří první mlok z Vltavy: „Tak už jsou i tady v Praze.“ Na hladinu se tak vynořuje beznadějná situace lidského druhu.

Podobné tematice se věnuje i Krakatit (1924). Ten zase zkoumá zneužití vědy a techniky bez jakéhokoli morálního kompasu. Čapek nebyl technofob, ale moralista – věřil, že technický pokrok musí být doprovázen duchovním vývojem lidstva. Paralela ke zneužití atomové bomby a varování před jadernou válkou už nemůže být lepší.

Boj za svobodu a spravedlnost se prolíná celým Čapkovým dílem. Věřil, že skutečná svoboda je úzce spojena s odpovědností. V románu Hordubal (1933) zkoumá tragédii nedorozumění a osamění, Bílá nemoc (1931) zase ukazuje, jak strach a touha po moci mohou zničit celé národy.

Politicky byl Čapek hluboce zakořeněn v humanismu a demokracii. Podporoval Masarykovu vizi státu založeného na pravdě, vzdělání a toleranci. Svými sloupky a eseji v Lidových novinách se snažil kultivovat veřejný prostor a bránil svobodu slova proti fašismu i komunismu. Odmítal ideologii zleva i zprava, bojoval proti lži a šíření nenávisti. Ve 30. letech, kdy se Evropa radikalizovala, byl jedním z mála, kdo se nebál otevřeně postavit nastupujícímu fašismu. Jeho hlas měl morální váhu, což se mu stalo osudným.

Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938, krátce po podepsání Mnichovské dohody, zlomen politickým vývojem, ale s vědomím, že zůstal věrný svému přesvědčení. V době, kdy se mnozí přizpůsobovali nebo mlčeli, on psal. Potvrdil, že svoboda nepadá z nebe. Je třeba ji chránit – slovy, činy i odvahou myslet jinak. To ostatně dokládá i jeho výrok: „Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu.“