Rytířský román ve Stromovce

Nasládlé portské, fotbal, Ronaldo, krásné pláže, Kryštof Kolumbus. To se asi většině lidí vybaví, když se řekne Portugalsko. Tato země na jihozápadním cípu Evropy ale nabízí mnohem více, například bohatou literární historii. Portugalci neformovali pouze dějiny Jižní Ameriky, ale také světovou literaturu. Říká vám něco magický realismus nebo pastýřské a rytířské romány? Nebo Gabriel García Márquez a jeho Sto roků samoty?

„Z mého jazyka je vidět moře.“ Tuto větu napsal významný portugalský spisovatel Vergílio Ferreira. Proč? Původ hledejte v Portugalské koloniální říši. Tam kromě části Pyrenejského ostrova spadala například i Brazílie, Mosambik, Angola, Cejlon a další země. Nebudeme se tudíž bavit pouze o literatuře portugalského státu, ale o literatuře portugalského národa, jejíž kořeny sahají až do 12. století. Tehdy se psalo v jazyce galicijsko-portugalském a nejoblíbenějším žánrem byly trubadúrské básně. Vedle toho byla populární i dějepisná a cestopisná literatura, byť je nutné dodat, že tehdejší autoři nakládali s fakty hodně volně a svá díla vylepšovali řadou fantaskních prvků.

Cestopisný žánr dotáhl k dokonalosti portugalský dobrodruh, cestovatel a spisovatel Fernão Mendes Pinto. A zřejmě i velký fabulátor. Popis jeho cest je známý díky posmrtnému vydání jeho monografie Objevné cesty do Afriky a Asie z roku 1614. Pinto se v roce 1535 vydal na cestu, která trvala neuvěřitelných 21 let. Navštívil Blízký i Dálný východ, Etiopii, Arabské moře, Indii, Barmu, Indočínu… Píše, že se účastnil jezuitských misí v Japonsku, pomáhal při stavbě a opravách Velké čínské zdi, třináctkrát se dostal do vězení a jako první Evropan stanul na ostrovech Rjúkjú ve Východočínském moři. Byl obchodníkem, kupcem i pirátem. Viděl toho opravdu mnoho, ale jeho cestopis je třeba brát s rezervou – kromě cenných zeměpisných údajů totiž zjevně obsahuje i mnoho smyšlených legend a už tehdy jeho čtenáři tvrdili, že si vymýšlí.

Na začátku 13. století přišla nová móda tzv. rytířských a pastýřských románů. Jedním z těch nejznámějších je pastorální román Diana. Tento román, který napsal Jorge de Montemayor v roce 1559 a je plný vášnivé lásky, zlomených srdcí, rytířských soubojů, krve i magie, odstartoval velkou popularitu podobných příběhů o pastevcích, pastýřkách a jejich tragických i komických zkušenostech s láskou. Není náhodou, že tato díla hltal i William Shakespeare. Tvrdí se, že se jimi alžbětinský dramatik inspiroval při psaní svého opus magnum Romeo a Julie.

Portugalská literatura se mezi české čtenáře dostala naplno až ve 20. století. Tehdy zdejší knihovny nabízely hrstku slavných autorů, jako byl například představitel realismu 19. století Eça de Queirós nebo renesanční básník Luís de Camões. Druhý jmenovaný se stal národním básníkem a jeho epickou báseň Os Lusíadas zná ze školy snad každý Portugalec. Není proto náhodou, že nejvýznamnějším oceněním pro portugalsky píšící autory je Camõesova cena, která se uděluje již od roku 1989.

Prvním a dosud jediným držitelem Nobelovy ceny za literaturu je portugalský autor José Saramago. Švédská akademie byla krátce poté, co mu předala ocenění, ostře kritizována. Oficiální vatikánský deník L’Osservatore Romano nazval spisovatele „komunistou ze staré školy“, Portugalsko stáhlo nominaci autora na Evropskou cenu za kulturu. Saramago se na protest odstěhoval na Kanárské ostrovy na ostrov Lanzarote, kde zemřel v roce 2010.

Tento výstřední spisovatel, ateista a kritik Izraele a globalizace se proslavil románem Slepota, kde se zaměřuje na apokalyptickou epidemii slepoty. Ta postihne celé město a Saramago zkoumá reakce společnosti na totální ztrátu zraku, jež vede k postupnému rozkladu civilizace. Mezi jeho další romány patří například biblické drama Kain, skandální Evangelium podle Ježíše Krista nebo román v románu Příběh o obléhání Lisabonu.

Saramago původně pracoval jako automechanik, poté jako překladatel francouzské literatury a literární kritik. Do vlastní literární tvorby se mu zprvu nechtělo, kvůli tvrdé cenzuře Salazarova autoritativního režimu, nakonec se na kariéru spisovatele dal v pozdějším věku. Většina jeho knih se odehrává na pozadí portugalských dějin. Vrací se do historie, kterou prolíná s fikcí. Nechává odpoutat Pyrenejský poloostrov od evropského kontinentu, vyžívá se v kafkovských a orwellovských motivech nebo nechává mluvit Boha v družném rozhovoru se Satanem. Ve středu děje jsou obvykle lidé pocházející z nižších společenských vrstev, což odkazuje k jeho chudinskému původu.

Výraznou tematickou linií moderního portugalského románu je koloniální válka a otroctví. Karafiátovou revolucí roku 1974 padá portugalský autoritativní režim Estado Novo, jenž byl nastolen v roce 1933. Představitelé tehdejších konzervativních autoritářů opustili zemi a přesunuli se do Brazílie. Ve stejné době končí i válečný konflikt v bývalých afrických koloniích, kde se bojovalo přes třináct let. Váleční veteráni a tisíce bývalých kolonistů se vracejí z Afriky do Portugalska, mnozí z nich se cítí vykořenění, ztracení a nedokážou si představit návrat do „normálního“ života. Černý kontinent se tak pro Portugalce stal ambivalentním prostorem, noční můrou, ale také jakousi nostalgickou vzpomínkou – ideální velké téma pro tehdejší portugalské autory. O traumatech koloniální války brilantně psal například psychiatr a vojenský lékař António Lobo Antunes, který působil v 70. letech na angolské frontě. V roce 1979 vydal dvě knihy. Sloní paměť popisuje krizi mladého psychiatra, který po návratu z války není schopný žít v manželském svazku, Jidášova díra se zase zaměřuje na válečné hrůzy z první ruky. Hrdinové se zde vyrovnávají s válečnými přízraky a běsy, které se jako noční můry vrací i v jeho dalších románech. O téměř deset let později vydává v roce 1988 expresivní, děsivou epopej Návrat karavel, kde se k traumatu válečných veteránů vrací. Tentokrát ale ve fantaskním hávu. V tomto románu se totiž do přímořského státu navrací národní hrdinové, kteří v 16. století okupovali břehy Jižní Ameriky. Tisíce vojáků a kolonistů přicházejí z bývalých latinskoamerických kolonií a hledají útočiště ve staré vlasti. Děsivé a přitom tolik působivé.

V lecčems podobné motivy se dají nalézt i v detektivních románech z poslední doby. Francisco José Viegas napsal v roce 2005 detektivku Muž bez minulosti, kde se kriminalista Jaime Ramos snaží rozlousknout vraždu muže s tajemnou minulostí. Případ ho přitom zavede jak na rodný severoportugalský venkov, tak do srdce amazonských pralesů. V tomto románu se mísí vliv portugalské detektivní školy s magickým realismem a tzv. románem džungle.

Ve výčtu portugalsky píšících autorů nemůžeme z hlediska postkoloniálního kontextu zapomenout ani na nejznámější postavu brazilské literatury – Paula Coelha. Jeho tvorba se soustředí na duchovní cestu, osud, víru a osobní přerod, což jsou témata, která najdeme i u portugalských autorů, jako jsou například Fernando Pessoa nebo José Saramaga. Coelho, rodák z Rio de Janeira, pocházel ze středostavovské rodiny katolíků. Kvůli jeho touze stát se spisovatelem ho rodiče poslali třikrát do psychiatrické léčebny, kde podstoupil léčbu elektrošoky. Nepomohlo to: stal se z něj novinář, televizní scenárista, hudební textař a jeden z největších spisovatelů na světě.

Coelho, který se v 60. letech přidal k hnutí hippies a koketoval s drogami, okultismem a magií, se ve svých knihách zabývá především duchovním rozvojem, změnou životního stereotypu a zodpovědným přístupem k životu. Brazilec se proslavil v roce 1987 románem Poutník – Mágův deník s podtitulem„Cesta je cíl“, jenž vychází ze zážitků z tisíc kilometrů dlouhé cesty do španělského Santiaga de Compostela. Jeho stěžejní román Alchymista se v roce 1988 stal největším brazilským bestsellerem všech dob. Příběh o pastýři, jenž si jde za svým snem, se odehrává v neurčité době na španělském, marockém i egyptském území. Pohádkové podobenství nabízí cestu za osobním štěstím, která má smysl, jenže málokdo ji může prožít. Lidé si raději volí pohodlí a jistotu namísto rizika.

A co vybrat ze současné portugalské tvorby? „Promiňte, že se nepotkáváme v ulicích. Narodíme se teprve zítra.“ Tento motiv se nacházel na jedné z lisabonských zdí krátce poté, co proběhla již zmiňovaná karafiátová revoluce. Zároveň je to nové motto románu Nezapomenutelní od Lídie Jorge, která přináší literární rekonstrukci krvavého vojenského převratu z roku 1974. Tehdy došlo během jediného dne k ukončení jedné z nejdéle působících diktatur na evropském kontinentu. Tuto knihu sama autorka představí i na blížícím se festivalu Svět knihy 2025 na holešovickém výstavišti.

Spisovatelka Lídia Jorge se zde zabývá tím, jak odlišně se můžeme dívat na historické okamžiky. Velmi decentně, ale přesto do hloubky píše o propasti mezi generacemi, které historickou bolest zažily, a těmi, které se o oné události pouze učí ve školních lavicích. Hlavní poselství je přímočaré, jasné a především nesmrtelné: Musíme lépe porozumět své minulosti, abychom byli připraveni na budoucnost.

A na závěr bychom určitě neměli opomenout jedno zásadní literární pojítko mezi Českem a Portugalskem. Není jím nikdo jiný než výrazná osobnost československého umění a disentu František Listopad. Tento básník, prozaik, novinář a televizní a divadelní režisér po únoru 1948 odešel z poválečného Československa. Několik let žil v bohémské Paříži, poté se vydal do portugalského exilu a natrvalo se usadil v Lisabonu. Naučil se jazyk, udělal závratnou kariéru a změnil si jméno. Už podruhé. Od té doby se mu říká Jorge Listopad.

V Lisabonu žil více než třicet let, po roce 1989 se střídavě vracel do Prahy, ale své kořeny už nenávratně zapustil v Portugalsku. Zatímco v české kotlině se zapsal především jako básník a literát, v Portugalsku se prosadil jako divadelní a televizní režisér. Nakonec se stal ředitelem Studia lisabonského Národního divadla a spoluzaložil zde i filmovou a divadelní školu. Zemřel v roce 2017. „Umění musí nabízet odpočinek,“ říkával. Jak poetické a lidské…