Anketa

Petra Klabouchová, spisovatelka a novinářka

Na letošní Svět knihy se těším právě kvůli portugalské literatuře, o které vím zatím jen málo. Mým oblíbeným portugalským autorem je nositel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago s knihou Slepota. Realita smíchaná s fikcí, která se na první pohled může zdát jako apokalyptický příběh o náhlé epidemii slepoty a s ní spojeném rozkladu společnosti, ve skutečnosti jde o nadčasovou kritiku fungování světa, kdy až slepota otvírá lidem oči. Anebo José Rodrigues dos Santos a kniha Šifra samotného Boha. Takový portugalský Dan Brown, čtení plné záhad, vědy, cest a odhalení.

A co bych doporučila? Já budu na Světě knihy 2025 v sobotu dopoledne spolu s celou řadou známých autorů představovat sbírku Sudety: Ztracený ráj. Velmi zajímavý projekt nakladatelství Host, kdy se v povídkách vracíme do doby dávno předtím, než se všechno pokazilo. Provedeme vás starými Sudety, kde slovo válka nebo národnost ještě neexistovalo. Takže kdo by chtěl vidět na stejném pódiu mluvit o svém rodném kraji společně autory jako Kateřina Tučková, Leoš Kyša, David Jan Žák, Petra Dvořáková a další, má možnost.

Šárka Grauová, překladatelka a portugalistka

Portugalská literatura má dlouhé a pestré dějiny, které nám překlady teprve postupně zpřístupňují. Dlouho se totiž zdálo, že země na okraji Evropy mají okrajový význam. Tuhle perspektivu ale postmoderní doba zpochybnila. Proto bych čtenářům, kteří mají rádi starší literaturu, doporučila dvě pozdní knížky, jejichž autorem je klasik Eça de Queirós: Kráčej a čti a Korespondenci Fradika Mendese. V obou si užijete vtip a ironii, kterou právě perspektiva okraje nabízí.

Milovníkům modernistické literatury jistě neunikl velikán portugalské, ale i světové literatury Fernando Pessoa, tvůrce plejády fiktivních autorů, kterým říkal heteronymové. Kniha neklidu by měla být povinná četba. A těm, kteří rádi čtou literaturu současnou, bych doporučila dva velké autory současnosti: Antónia Loba Antunese a Lídii Jorge, která Svět knihy 2025 poctí svou přítomností. Škoda že nám jejich největší díla pro svůj rozsah zůstávají nepřístupná.

Michal Stehlík, ředitel Památníku národního písemnictví a historik

Nejsem nijak velkým znalcem portugalské literatury, možná proto se můj pohled na ni koncentruje do dvou postav. Jednak je to José Saramago, autor, na kterém mě zaujalo propojení dějin s literárními příběhy. A druhé jméno bude asi nepřekvapivě česko-portugalské – a tím je básník František Listopad. Jeho verše mám léta v knihovně a musím zároveň připomenout, že množství jeho materiálů je uloženo u nás v Literárním archivu Památníku národního písemnictví.

Martin Krafl, ředitel Českého literárního centra a publicista

Můj tip je spojen s veletržním rozhovorem české bestsellerové autorky Kateřiny Tučkové a uznávané portugalské spisovatelky Lídie Jorge o psaní o svobodě a o tom, zda a jak literatura dokáže zachytit dějiny a společenské změny. Inspirací k němu je portugalský román Nezapomenutelní (2024, Protimluv, do češtiny přeložila Lucie Luz). Jorge se v něm soustředí na karafiátovou revoluci v Portugalsku v roce 1974 a nabízí literární rekonstrukci vojenského převratu, který během jednoho jediného dne nenásilným způsobem ukončil jednu z nejdéle trvajících diktatur v Evropě. Rozhovor obou autorek proběhne 17. května od 18 hodin v Sále Franze Kafky.

Martin Baxa, ministr kultury

Můj vztah k portugalské literatuře se trochu paradoxně formoval přes italského spisovatele Antonia Tabucchiho a jeho knihu Jak tvrdí Pereira. V příběhu zestárlého ovdovělého novináře z kulturní rubriky, který v dusnu salazarovské diktatury roku 1938 hledá a najde důstojnost, odvahu a sílu ke vzdoru, mě okouzlil mimo jiné obraz Lisabonu a jeho trochu mdlobné krásy. Zásadním čtenářským zážitkem pro mě byla Kniha neklidu Fernanda Pessoy. Je věrná svému názvu: podivné zneklidňující zápisky plné poetických obrazů, teskného sarkasmu a znepokojivých výletů do lidského nitra. Kdybych uměl psát, moc rád bych napsal třeba tohle: „Na ústraní padl soumrak, poslední beznaděj odráží v modrých očích jezírek zánik slunce. Tolik podob jsme měli v dávných parcích, tak rozkošně jsme se vtělovali do přítomnosti soch, do anglicky zastřižených alejí. Oděvy, rapíry, paruky, nakrucování a dvornost patřily přímo k podstatě našeho ducha. Zbývá jen vodotrysk v opuštěné zahradě. Okřídlená voda, vlna již pokleslá v truchlivé touze létat.“

Opravdu srdeční záležitostí je ale pro mě jako pro milovníka středověku knížka z edice Květy poezie Písně portugalských trobadorů ve vynikajícím překladu Vladimíra Mikeše. Vtipné, teskné, melancholické, milostné i posměvačné básně o lásce, moři a lidské slabosti si čtu už léta pořád dokola. Třeba tuhle od Pera da Ponteho: „Umřel Don Martin Marcos? Odešel na věčnost? / To s ním natáhla brka i všecka špinavost. / Je mrtvo prázdné tupství, je mrtva pitomost, / je mrtva krutá zloba, je mrtva zbabělost. // Tak nám Don Martík umřel a neměl jednu ctnost, / největších hanebností byl s to ten vrtichvost, / větší lump mezi námi a Římem nevyrost, / jen u nás hledej, chceš-li najít ten pravý skvost…“