Čechy jsou svatým grálem Evropy

Sešli jsme se v kavárně na Malé Straně. Nad půllitrem plzeňského se známý spisovatel rozpovídal o českém pivním mysticismu, tajemném Dračím řádu, krkonošském spiritismu, lucidním snění, kouzlu staré Prahy i o tom, proč zabil Odilla Stradického ze Strdic. „Češi mají v sobě něco, co jiné národy nemají. Spiritismus, husitství nebo lidové revoluce. To všechno ukazuje na hluboký smysl pro něco, co je skryté, neviditelné a prostupující naši realitu,“ říká Stančík v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Jsme nedaleko proslulé malostranské hospůdky U Kocoura, kde rád sedáváte a píšete. Naproti dlouhé roky sídlila i redakce Týdeníku Echo…

Malá Strana má zvláštní kouzlo. Obzvlášť tato hospoda, která vznikla na místě původní středověké lékárny U Černého orla. Kdysi to byl dům, kde se vyráběly léky například pro císaře Rudolfa II. podle receptu Edwarda Kelleyho. V 19. století přišel lékárník Benjamin Fragner a rozhodl se přestěhovat lékárnu do nové budovy přes ulici, která byla tehdy moderní. Dnes působí jako historická, ale v té době to byl moderní technický zázrak. Má v sobě nějakou dávnou, mystickou historii. K tomu se váže i příběh o pivním sýru, který tam vznikl. Je to opravdu unikátní místo. A věřte mi, že to místo má svou atmosféru, která se vám dostane pod kůži. A co je na tom nejzajímavější? Je to jediná hospoda na světě, kam se chodí do kopce, protože kopíruje stoupající Zámeckou ulici.

O pivním sýru píšete i v knize Praha ožralá…

Ten vznikl v hostinci U Zlatého tygra někdy za první republiky. Byl to vynález jednoho štamgasta, který byl zároveň sýrař. Vynalezl pomazánku, kterou si každý sám namíchal ze sýra s pěnou z plzeňského, másla, papriky, pepře a cibule. Ale teprve neznámý výčepní u Kocoura k tomu přidal nakládanou ančovičku. Ta sedmá ingredience je právě klíčová. Pivní sýr se stal ikonou a už se nedá zdokonalit. Je to jako s dortem sachr – ten pravý si dáte jedině v hotelu Sacher ve Vídni. U Kocoura má pivní sýr domovskou příslušnost.

Česká pivní kultura se uchází o zápis do seznamu UNESCO. Pivo je v naší kotlině něčím víc než jenom nápojem, že?

Rozhodně. Pivo není jen obyčejný nápoj pro lid, jak si někteří mohou myslet. Pivo je součástí tisícileté ezoterní tradice. Byl to nápoj zasvěcenců, pivo pili stavitelé katedrál a pyramid, a dokonce i účastníci mystických rituálů. Obzvláště v Čechách je pivo spojené s něčím magickým. Něčím, co sahá až do pohanských dob. Takové věci máme zakódované v naší kultuře, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Každé pivo, které vypijeme, je pokračováním pradávného rituálu.

Takže pivo u nás má i svou mystickou stránku?

Určitě. A není to jen o pití piva, ale i o kultuře, která je kolem něj. Myslím, že to má hlubší, mystické a tajemné kořeny. Čechy jsou jakýmsi „svatým grálem“ Evropy. Víte, když se podíváte na mapu, tak tvar naší země skutečně připomíná svatý grál. A pivo? Je to nápoj, který má v sobě hluboký duchovní náboj. Píšu o tom třeba ve své poslední knize Zasvěcení temnotou.

Mysticismus a ezoterika jsou vaše velká témata. Slyšel jsem, že se zabýváte i lidovým spiritismem…

Už několik let se zabývám východočeským spiritismem. Je to fascinující téma. Češi mají v sobě něco, co jiné národy nemají – hluboký smysl pro folklorní mystiku. Vždycky mě zajímalo, jak tyto tradice a víry ovlivňovaly naše dějiny. Myslím, že to souvisí s naší národní povahou. Spiritismus u nás propojuje lidovou kulturu s vyššími, ezoterickými tradicemi. Jasný mystický podtext mělo třeba taky husitství. Není to pouze politické nebo náboženské hnutí, jak je obvykle vykládáno, ale také velmi silný duchovní fenomén. V podstatě se jedná o jakousi spirituální revoluci. Husitský kalich, to je vlastně taky svatý grál. A to je právě naše specialita – ta mystika, která tady vždycky bublala pod povrchem. V jiných národech to není tak silně zakódováno.

K tomu se možná váže i váš pseudonym. Na začátku své kariéry jste publikoval jako Odillo Stradický ze Strdic…

Tehdy mně bylo asi čtrnáct let, chodil jsem na gymnázium a chtěl jsem se stát dekadentním básníkem. Miloval jsem Jiřího Karáska ze Lvovic. Hledal jsem nějakou identitu, a tak jsem si vymyslel tento pseudonym. Všechno kolem mě bylo tak šedé a nudné, že jsem si chtěl vymyslet něco zcela odlišného. Ten aristokrat, kterého jsem si stvořil, mi pomohl uniknout všudypřítomné normalizační šedi.

Proč jste ho nakonec „zabil“?

V té době jsem se hodně zajímal o astrologii. Je to způsob, jakým se člověk může pokusit porozumět nějakým větším silám ve vesmíru. Vypočítal jsem si, kdy podle hvězd a planet měl přijít můj konec. Vycházelo mi to na rok 2006. V té době jsem si opravdu myslel, že to bude nějaký závazek. Něco, co se prostě stane. Ale jak to tak bývá, život měl pro mě jiný plán. Nakonec jsem opravdu málem umřel na nějakou záhadnou nemoc. Strávil jsem nějaký čas na jipce, a když jsem se z toho dostal, měl jsem pocit, že to bylo znamení. Přijal jsem, že ta moje dekadentní, melancholická část života, ta postava, která měla umřít, umřela doopravdy. A já jsem mohl pokračovat jinak. Změnil jsem pohled na sebe, na život, na psaní a od té doby už žiju a tvořím opravdu podle svých vlastních pravidel. A tak jsem tu postavu nechal umřít.

Už jsem si nepřipadal jako nějaký imaginární aristokrat, který žije v nějaké dekadentní bublině. Ten pseudonym byl součástí mého hledání a rebelie proti šedi doby. Byla to velká změna. Od té doby jsem začal psát věci, které jsou mnohem více osobní, opravdové a prožité. Nechtěl jsem už psát podle nějakých dekadentních představ, které mi byly cizí, ale spíše to, co mě opravdu oslovovalo – historické příběhy, tajemství, ale i osobní reflexe, které se vztahují k současnosti. Od té doby jsem žil jenom sám za sebe. Jako Petr Stančík.

Pocházíte z Rychnova nad Kněžnou na Královéhradecku. Takže se jako krkonošský rodák musím zeptat, necháváte se inspirovat svojí rodnou hroudou?

Můj rodný kraj mě vždycky ovlivňoval. I když už nežiji přímo v Rychnově nad Kněžnou, mám kousek odsud chalupu, tak příběhy z Orlických hor nebo z Krkonoš mě při psaní vždy inspirovaly. Krkonoše jsou pro mě zvláštní místo. Je to oblast, která je spojena s mnoha tajemstvími a pověstmi. Tyto hory mají své kořeny hluboko v historii, od keltských tradic až po středověké pověsti. A právě v Krkonoších se mísí různé kultury a příběhy, což je pro mě neuvěřitelně inspirující. Už Jaroslav Hašek psal v Osudech dobrého vojáka Švejka o tom, že Krkonoše jsou kolébkou cikánů. Stále se zde dějí podivné a tajemné věci. Vezměte si takového Krakonoše, který je českou obdobou německého Rýbrcoula (Rübezahl – pozn. red.). Každý má to, co si zaslouží. Němcům vyhovuje strašidelný až démonický Rýbrcoul, kdežto naši předkové potřebovali někoho vlídnějšího a lidštějšího, kdo by více odpovídal naší národní povaze. A tak dodnes v Krkonoších žijí Rýbrcoul s Krakonošem vedle sebe a navzájem se doplňují. Na horách se prostě dějí věci, které si lidé z rovin nedovedou vysvětlit.

Několik posledních let žijete na Malé Straně. Jste spoluautorem historického průvodce Praha ožralá, Praha kafkovská čiPraha mordýřská a zlodějská…

Praha je pro mě nekonečnou inspirací. To město má něco zvláštního. Něco, co je víc než jen soubor historických budov. Každá ulice, každá kaple, každý dům má svůj příběh. Když se podíváte do historie, zjistíte, že Praha byla vždycky místem, kde se míchaly různé duchovní tradice, od alchymie po mystiku. A mě fascinují nejen ty viditelné příběhy, ale hlavně ty skryté. Například ta tajemství, která ukrývají místa jako Karlovo náměstí a zbořená kaple Božího Těla a Krve. Když o tom mluvím, cítím, že město má nějakou duchovní sílu, která prostupuje vše, co v něm bylo postaveno.

Tyto knihy jste napsal v tandemu s Radimem Kopáčem. Jak se píše ve dvou?

S Radimem se spolupracuje výborně. Zaprvé jsme přátelé a zadruhé máme jasně rozdělené role. Každý z nás píše o tom, co ho zajímá, a nakonec to spojíme dohromady, takže to jde hladce. Já se spíš zabývám historií, kdežto Radim se zaměřuje na literární aspekty. A oba ctíme imaginaci. Ale vždy se snažíme najít něco nového, co ještě nebylo stokrát přežvýkáno. Víte, že Franz Kafka měl továrnu na azbestové zboží?

To je pro mě novinka. Jak jste na to přišel?

Psal o tom ve svých denících. Továrnu na Žižkově mu koupil jeho otec Hermann. Kafka ji nenáviděl. Navíc v té době se ještě nevědělo, že azbest je nebezpečný. Přišlo mi fascinující, že geniální spisovatel Kafka, který zemřel na tuberkulózu, musel místo psaní řídit továrnu a tam každý den vdechovat škodlivé látky. Navíc jsem objevil, že tu továrnu postavili přesně na místě, kde se kdysi rozkládal novoměstský morový hřbitov.

Takže jste vlastně přidal do faktografické literatury i trochu té mystické atmosféry?

Ano, i v takto seriózní práci, jakou je knižní průvodce, je prostor pro imaginaci. Poetický popis se s historickými fakty neruší, ale vzájemně doplňují. Takže jsem kapitolu o Kafkově továrně na azbest zakončil tak, jak to místo vnímám já: „Za nocí tady Kafkův duch ve vzduchu tančí s azbestovými vlákny, přitom vykašlává krev, v měsíčním světle stříbrnou, umrlci z morových jam vystrkují hnáty a chňapají mu po kotnících.“ Metafora dokáže temnou atmosféru místa přiblížit mnohem líp než strohý popis reality.

Vraťme se ještě ke kapli Božího Těla a Krve. Můžete přiblížit příběh tohoto zbořeného gotického chrámu a tajemného Bratrstva obruče s kladivem?

Zajímá mě propojení mystiky, historie a filozofie. V knize Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem se zabývám tím, jak tajné společnosti mohou ovlivňovat velké dějinné události. Takové knihy mi umožňují volně se pohybovat mezi realitou a fantazií – a to je pro mě jako autora klíčové. Bratrstvo obruče s kladivem bylo záhadné společenství, o němž víme jen to, že jej zřejmě založil Václav IV. a že dostalo za úkol postavit kapli Božího Těla a Krve uprostřed nynějšího Karlova náměstí. Kaple měla půdorys osmicípé hvězdy, což bylo ve středoevropské gotice unikátní. Karel IV. založil Nové Město jako pozemský otisk nebeského Jeruzaléma a ta kaple měla být jeho středem, architektonickou metaforou biblického Šalamounova chrámu. Navíc byla propojená i s legendou o svatém grálu, která byla vyobrazená na iluminaci takzvané Bible Václava IV. a grál nesla i na špičce centrální věže. Bohužel kaple byla zbořena na konci 18. století a dnes už se z ní nezachovalo nic kromě základů. Nad místem, kde stávala, dnes vedou tramvajové koleje, takže nebylo nikdy možné provést pořádný archeologický výzkum. Mě zajímá právě její duchovní a historický význam, jsem přesvědčený o tom, že Karel IV. chtěl, aby se stala spirituálním centrem Svaté říše římské. Zajímavé je, že poté, co Bratrstvo obruče s kladivem kapli dostavělo, jeho stopa v dějinách mizí.

Ve stejné době vznikl i méně známý Dračí řád. Toto uskupení nechal založit bratr Václava IV., uherský král Zikmund Lucemburský.

Mám teorii, že to jsou vlastně komplementární řády a každý měl své specifické poslání. U Bratrstva obruče s kladivem to byla duchovní mise, zatímco Dračí řád byl spíše politický a vojenský. Ve znaku měl draka škrtícího se na vlastním ocasu a mnoho členů Dračího řádu mělo přinejmenším pochybný morální profil. Třeba valašský vojvoda Vlad III. zvaný Naražeč, předobraz literárního hraběte Draculy, dále masová vražedkyně Alžběta Báthoryová (Čachtická paní – pozn. red.), francouzský maršál Gilles de Rais řečený Modrovous, který umučil k smrti stovky dětí, a další temné postavy dějin. To asi nebude náhoda.

Ve svých románech často vycházíte z historie (Pérák, Mlýn na mumie, Nulorožec, Pravomil aneb Ohlušující promlčení, apod.). Kde se ještě inspirujete?

Velmi často se inspiruji sny. Mám zálibu v lucidním snění, kdy si člověk může sám „řídit“ svůj sen. Je to úžasný nástroj, který mi pomáhá při tvorbě postav, příběhů a scén. Při psaní si tak danou scénu nebo postavu doslova prožiju, jako by to byla virtuální realita. Když potřebuji vymyslet nějaký důležitý moment v příběhu, projdu si ho ve snu a to mi pomáhá to lépe uchopit. Možná to není jen psychologický proces, ale i něco víc – můj soukromý magický rituál. Lucidní snění ale můžete provozovat, jenom když víte, jak na to. Všechny své sny si musíte zapsat hned po probuzení, jinak vše zapomenete. Mám dokonce dva soubory – jeden pro erotické sny a druhý pro ty ostatní.

Která vaše kniha je nejvíce „snová“?

Tím je určitě můj poslední román Zasvěcení temnotou. To je kniha, která se opravdu z velké části odehrává ve snech. Zároveň je to postapokalyptický příběh z blízké budoucnosti, odehrává se v ruinách Prahy a jednou z jeho postav je i umělé myšlení.

Jedním z vašich nejpopulárnějších románů je Pérák. Proč zrovna tento první český superhrdina?

Pérák je pro mě zvláštní postava. Městské legendy jsou zásadní součástí naší národní identity. Já ale věřím, že Pérák nebyl jen legenda, ale skutečná historická postava. Vlastně rodinný přítel. Dověděl jsem se o něm od svého pradědečka Leopolda Stančíka, který o něm hodně vyprávěl. Můj pradědeček se totiž během druhé světové války zapojil do odboje tím, že tajně pálil alkohol a dodával ho partyzánům. Právě kvůli němu jsem se začal zabývat touto postavou, jež v sobě skrývá historickou i mytologickou hloubku. Je to pro mě nejen jediný český superhrdina, ale součást naší historie a morální vzor.

Vidíte někoho, kdo by mohl na tuto legendu navázat?

Poté, co nejdříve nacisté a pak komunisté zlikvidovali naše elity, je česká mentalita trošku jiná. Jsme národ, který se snaží nevyčnívat. Podívejte se třeba na Švejka, který je superhrdina v tom smyslu, že se nebrání, dává přednost přežití, jak to jen jde. Přitom byly chvíle, kdy český národ opravdu dokázal předvést sílu, duchovní i vojenskou. To známe z příběhů o kališnících ve středověku nebo československých legionářích v Rusku. Tam naši vojáci nejenom bojovali, ale na celé Sibiři nastolili funkční stát. Provozovali tam poštu, vydávali noviny, řídili továrny a hráli divadlo. Dokázali čelit mnohem silnějším armádám bolševiků a jejich schopnost přežít a zvítězit byla úžasná. Pro mě jsou vzorem superhrdinů, a přitom to byli obyčejní lidé. Věřili ve správnou věc a drželi pohromadě. Když se totiž my Češi jednou za čas přestaneme hašteřit a táhneme za jednu páku, tak pohneme zeměkoulí.

Nebyli na tom podobně i parašutisté v rámci operace Anthropoid?

No, jejich příběh je trochu komplikovanější. Samotný čin atentátu byl hrdinský a nejspíš nás všechny zachránil, protože Reinhard Heydrich plánoval celý český národ buď vyhladit, nebo poněmčit. Na druhou stranu, jeho příprava a provedení nebyly zdaleka tak precizní, jak si představujeme. Parašutisté se věnovali víc slečnám než konspiraci. Měli obrovské štěstí, že je gestapo neodhalilo dřív. Místo aby trénovali střelbu a vrh bombou, flámovali a chodili do kina. Samotný atentát na Reinharda Heydricha zpackali, neměli připravený plán útěku. A kdyby nakonec nezasáhl Hitlerův osobní lékař Morell, byl by se Heydrich ze svého zranění možná i zotavil.

Zmiňoval jste, že český národ má někdy tendenci vyčnívat, ale zároveň se nebrání…

Často máme tendenci se příliš přizpůsobovat, přežívat za každou cenu. Na druhou stranu, už mnohokrát jsme ukázali, že dokážeme být silní, odvážní a bojovat za správnou věc. Pro mne je typickým českým hrdinou generál Alois Eliáš, který byl ve stejné době předsedou vlády protektorátu Böhmen und Mähren a zároveň hlavou českého odboje proti nacistům. Podobnou personu u jiných národů nenajdete...

Nakonec obligátní otázka. Co chystáte do budoucna?

Momentálně pracuji na dvou velkých projektech. Tím prvním je historický román ze středověku, který se vrací ke starým českým pověstem, konkrétně k báji o lucké válce. Tehdy mezi sebou bojovali Češi a Lučané (bájný český kmen z doby před vznikem přemyslovského knížectví – pozn. red.) se sídlem v Žatci. Je to román zasazený do temné doby kolem 7. a 8. století, kde se pokouším rekonstruovat minulost, ze které se nedochovaly žádné písemné zprávy, takže je dnes zahalena tajemstvím. A právě to mě láká. Druhým projektem je kniha o Bibli Václava IV., což je obrovský středověký iluminovaný rukopis, který je dnes uložený ve Vídni.

Petr Stančík (1968)

Spisovatel, dramatik, básník a historik. Pochází z Rychnova nad Kněžnou. Pracoval jako dělník, televizní režisér a reklamní textař, posledních devět let spisovatel z povolání. Do konce roku 2006 publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic.

Mezi jeho nejznámější díla patří Pérák, Mlýn na mumie, Andělí vejce, Nulorožec, Pravomil aneb Ohlušující promlčení, Zasvěcení temnotou nebo dětská série s Jezevcem Chrujdou. Společně s Radimem Kopáčem napsal historické průvodce Praha ožralá, Praha kafkovská nebo Praha mordýřská a zlodějská. V roce 2015 získal Cenu Magnesia Litera.