Strojírenství v časech krize

Strojírenství je odvětví, které je pro českou ekonomiku naprosto zásadní. Jeho podíl na HDP se liší podle toho, zda do něj zahrneme výrobu aut, i bez toho je ale jeho vliv obrovský. Je to ale právě strojírenství, které v posledních letech čelí hned několika krizím. Některé z nich jsou vnější, jako třeba pandemie nemoci covid-19, jiné jsou systémové. Třeba nedostatek kvalifikovaných pracovníků či slabá poptávka. Do toho všeho vstupuje i Green Deal.

České strojírenství má dlouholetou tradici, kterou dokazuje i již 65. ročník Mezinárodního strojírenského veletrhu, o kterém píšeme na předchozích stranách. Nicméně poslední léta nebyla pro toto zcela zásadní odvětví pro tuzemskou ekonomiku přívětivá. To dokazují i data z průmyslové výroby, která meziročně klesá. V červenci – tedy měsíci, za který jsou dostupná poslední data – průmyslová produkce v Česku sice zpomalila meziroční pokles na 1,9 procenta z červnových 3,3 procenta, je to však pátý pokles za sebou. Za celý letošní rok se zřejmě vykáže pokles okolo jednoho procenta.

Na tomto poklesu se podílí zejména nižší produkce v energetice a v hutnictví (velké problémy má například Liberty Ostrava) a slévárenství. A také právě strojírenství. Podle analytika společnosti Cyrrus Víta Hradila se strojírenský průmysl na celkovém výkonu české ekonomiky podílí přibližně z dvaceti procent, a lze jej tedy označit za významné odvětví.

„Jeho váha přitom v celé moderní historii narůstala a je poblíž svého maxima. Bohužel, momentálně se nachází v poněkud nezáviděníhodné pozici a jeho vyhlídky do budoucna jsou nejisté. V těsném závěsu se na tom podepsala soustava několika událostí od nucených pandemických uzavírek přes následné přetížení globálních dodavatelských řetězců, přerušení obchodní spolupráce mezi Evropou a Ruskem, zdražení energií, pokles koupěschopnosti evropských domácností, vysoké úrokové sazby odrazující od investiční aktivity až po hospodářský útlum Číny jakožto důležitého odběratele,“ uvádí Hradil.

Hlavní ekonom banky Creditas Petr Dufek pro Echo24 poukázal, že ačkoli jde na první pohled o jednoduchou otázku, nelze jednoznačně odpovědět, jaký vliv strojírenství vlastně má. „Už proto, že si musíme vyjasnit, co je to strojírenství. Může to být obor 28 – výroba strojů a zařízení jinde neuvedených, může to být v širším pojetí i výroba automobilů. Pokud se na to budeme dívat podle úzké definice, tak strojírenství představuje zhruba 9 % celého zpracovatelského průmyslu, respektive 2 % HDP. Zahrnuje výrobu strojů, zařízení, včetně zemědělských, kovoobráběcích a speciálních,“ vysvětluje Dufek.

„Pokud zahrneme i automotive a ostatní dopravní prostředky, jde už téměř o třetinu průmyslu, respektive 7 % HDP bez zahrnutí dodavatelů. A pořád to vlastně nebude ještě všechno,“ dodává Dufek s tím, že v každém případě jde o velmi silnou oblast, která představuje výrazný kus české ekonomiky i know-how, které zde po celá desetiletí vznikalo. „A současně je to i segment, kde panuje velmi silná mezinárodní konkurence,“ doplňuje.

To potvrzují i představitelé samotného strojírenského odvětví. Člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy Tomáš Tóth pro Týdeník Echo řekl, že situace se liší mezi firmami, záleží například na tom, jakému segmentu firma dodává či jak specifický produkt vyrábí. „Najdeme sice i firmy s rostoucími zakázkami, ale celková kondice tuzemského strojírenství bohužel příliš příznivá není. Produkce, ale i nové zakázky v tomto odvětví klesají od loňského července,“ říká Tóth.

Podle něho to odráží celkově pomalejší oživení domácí i zahraniční ekonomiky včetně investic. „Firmy se potýkají s vysokými cenami energií, s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, ale také s výpadkem některých exportních trhů, které nedokážou v blízké době plnohodnotně nahradit. Na světovém trhu je také stále složitější se vypořádat s konkurencí z asijských zemí,“ vysvětluje pro Echo člen představenstva SP ČR.

V reakci na dotaz, jaké dopady měly na strojírenství nedávné krize, jako třeba ta covidová, ale především ta energetická, Tóth uvádí, že v posledních letech přišly strojírenské firmy o některé exportní trhy a také se potýkají s vysokými cenami energií v mezinárodním porovnání, které snižují jejich konkurenceschopnost. „Poslední krizové roky sice ukázaly na flexibilitu a schopnosti našich firem, ale spolu s aktuálními výzvami a regulatorními povinnostmi to firmám rozhodně dobrou výchozí pozici nepřináší,“ vysvětluje dále Tóth s tím, že navíc aktuálně na trhu vidíme stále poměrně slabou poptávku a nižší tempo investic, což právě strojírenství, odvětví navázanému na investice řady sektorů, rovněž neprospívá.

Co se týče dlouhodobějších faktorů, firmám ztěžuje situaci i nedostatek kvalifikovaných pracovníků a soustavný nárůst regulační zátěže ze strany Evropské komise. Obdobně pro Echo hovořil také tajemník Asociace strojních inženýrů (ASI) Ernest Ištvánfy: „Asociace strojních inženýrů není ve své činnosti zaměřena přímo na výrobu, s ní má pouze zprostředkovaný styk. Obecně však lze říci, že současná situace není dobrá. A to zejména z důvodu prudkého nárůstu cen energií a nedostatku vhodných pracovníků, s čímž souvisí mimo jiné trvale klesající zájem o studium technických oborů. Dalším vážným problémem je přetrvávající nízká přidaná hodnota a vysoká energetická náročnost výroby,“ říká Ištvánfy a připomíná, že covid měl ve strojírenství přibližně stejný dopad jako v celé společnosti. Naopak srovnání současné situace s ekonomickou krizí z roku 2008 by bylo z důvodu příčin krize podle něho pouze spekulativní.

Část zmíněných problémů je podle Víta Hradila z Cyrrusu ze své podstaty cyklického charakteru, lze tudíž očekávat částečné oživení, ovšem některé jsou strukturální a nikam nezmizí. „Ceny energií se patrně na předchozí normál už nevrátí, evropské i národní regulace patrně budou neustále přibývat a problémem bude i pracovní síla, která vlivem nepříznivého demografického vývoje ubývá a stává se čím dál dražší,“ uvádí Hradil.

Na globálním trhu, kde není problém obsluhovat odběratele na druhém konci planety, bude v blízké budoucnosti zřejmě docházet ke stěhování průmyslových podniků za nižšími náklady, tedy do zemí s menším množstvím regulací, levnějšími energiemi a pracovní silou. „To nutně neznamená, že v Česku strojírenství zkolabuje, nicméně bude se muset transformovat tak, aby si udrželo globální konkurenceschopnost. Bude muset vyrábět menší objem zboží, s menší energetickou náročností, menšími nároky na pracovní sílu, ovšem naopak s vyšší přidanou hodnotou. Lze tedy předpokládat, že například za deset let v něm bude pracovat výrazně méně lidí, ovšem kvalifikovanějších; a velká část špinavé práce bude automatizována,“ dodává Hradil.

Kritický vliv Green Dealu

Útlum poptávky navíc v čase vysokých cen energií staví strojírenství podle ekonoma Petra Dufka do velmi těžké situace, která si vyžádá přizpůsobení. „V některých případech třeba investice, v jiných odchod do zahraničí. Bylo by to logické s ohledem na to, že energie už levnější v našem regionu nejspíš nebudou, takže rozdíly v nákladech u nás a třeba v USA nebo Asii přetrvají,“ předpovídá.

Sektor tuzemského strojírenství se bude muset i podle Tomáše Tótha z AP ČR vypořádat s ostrou konkurencí na světových trzích především pomocí investic do nových technologií, inovací či zvyšování produktivity výroby. „České produkty musejí zůstat synonymem vyšší kvality a funkčnosti. Jedině tak obstojíme,“ je přesvědčen Tóth; další výzvou bude zelená tranzice, včetně zajištění dodávek základních vstupů pro výrobu ze sektorů, na které ekologické předpisy a cíle dopadají velmi silně, nebo dopadat teprve začnou.

Kapitola sama pro sebe v souvislosti s tzv. Green Dealem je navíc zmíněný sektor automotive, který se ještě bude muset vyrovnat s již schválenými „zelenými“ plány. „V každém případě, vývoj prostředí – nákladů i regulací – část firem bude motivovat k odchodu. Nelze jim to mít za zlé,“ soudí Dufek.

Právě odchod firem a ztráta konkurenceschopnosti je nejčastějším argumentem odpůrců původního znění Green Dealu z dílny Franse Timmermanse a celé bývalé Evropské komise. Kromě těch velkých opatření, jako jsou třeba emisní povolenky a zákaz spalovacích motorů, se hovoří v souvislosti se zelenou dohodou také o extrémním nárůstu zbytečné byrokracie. Příkladem může být ESG reporting nebo nařízení proti odlesňování (firmy musejí hlásit, zda jejich výrobky přispěly k odlesňování; k tomu přitom třeba v ČR vůbec nedochází, naopak dřevní hmoty přibývá).

Evropa jako skanzen

Dopady některých opatření na evropský průmysl by mohly být fatální, z Evropy by se podle odpůrců zelené tranzice mohl stát skanzen, který sice chrání přírodu, ale ekonomicky je válcován třeba Čínou, která na životní prostředí nebere tolik ohledů.

Letos na jaře, tedy před evropskými volbami, se zdálo, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se „chytila za nos“ a uvědomila si, že současné nastavení Green Dealu je pro evropský průmysl devastující. Účastnila se dokonce vyjednávání takzvané Antverpské deklarace.

Ta žádá vytvořit Evropskou průmyslovou dohodu (European Industrial Deal) jako doplněk Green Dealu. Deklarace má pomoci zvýšit konkurenceschopnost evropského průmyslu a podpořit využití energeticky udržitelných a inovativních technologií. Prosazuje také podpory a záruky pro energeticky náročná odvětví, jako je chemický průmysl. EU se má podle stovek signatářů v novém období EK začínajícím od ledna 2025 strategicky zaměřit na vybudování potřebné infrastruktury, podporu vnitřního trhu, zajištění surovinové bezpečnosti a podporu průmyslových inovací.

Podle europoslance Alexandra Vondry (ODS) byla průmyslová dohoda namístě. „Zatím se probouzeli pouze farmáři na Západě a teď se konečně probudili i byznysmeni a průmyslníci. Každý krok k tomu, aby se v oblastech spojených s Green Dealem nepoužíval jenom plyn, ale také brzda a volant, je dobrý, protože jinak se vybouráme. Konečně jim to začíná docházet,“ řekl Echu v dubnu Vondra s tím, že jde o součást tlaku spojeného s evropskými volbami. Po nich by se podle něho mělo „začít šlapat na brzdu“.

„Jinak nás úplně odrovná Čína, která zahltí náš trh, byznys odejde do USA a evropský průmysl zkrachuje, což si určitě nikdo nepřeje. A už vůbec ne Česko, které má jeden z nejvýznamnějších podílů průmyslu na HDP v Evropě,“ dodal Vondra s tím, že doufá, že tlak průmyslníků bude mít větší dopad než tlak zemědělců, kteří takový podíl na HDP nemají.

Jenže k tomu nyní, zdá se, nedojde. Aspoň to ukazuje nové složení Evropské komise, kde dostala „plnění vytyčených cílů Green Dealu“ na starost španělská socialistická politička Teresa Riberaová. Ta je známá především svým odporem k jádru, což pro českou energetiku, tedy i průmysl včetně strojírenství, které má už tak dost zmíněných problémů s energiemi, znamená velký zásek. Riberaová má být druhou nejsilnější političkou v EK po von der Leyenové a kromě zelené dohody má do její kompetence spadat také právě tolikrát opakovaná konkurenceschopnost.

Jestliže řada politiků od Pirátů přes ODS po hnutí ANO kandidovala do europarlamentu s tím, že Green Deal je potřeba změnit, dostali teď od von der Leyenové políček v podobě „Timmermanse v sukních“, jak Riberaovou trefně označuje citovaný Alexandr Vondra. Ani další eurokomisaři nebudí velké naděje, že by se mohly naplnit předvolební sliby von der Leyenové o zmírnění dopadů Green Dealu. Příkladem budiž dánský nominant na eurokomisaře Dan Jörgensen, který dostal na starost energetiku – k velkému zklamání českého nominanta Jozefa Síkely. Jörgensen je rovněž velkým odpůrcem jaderné energie. Všichni kandidáti však ještě musejí projít tzv. grilováním a hlasováním Evropského parlamentu. To bude ta správná příležitost ukázat, zda to noví čeští europoslanci mysleli vážně, anebo jestli podobně jako von der Leyenová jen před volbami slibovali hory doly.