Stíny Franze Kafky nad kolonádou

„Kinematograf vnucuje pozorovaným věcem neklid pohybu, klid pohledu zdá se důležitější,“ napsal Franz Kafka v roce 1911. „Kafka se řadí mezi spisovatele, jejichž dílo už desítky let provokuje filmaře. Jako by potutelně popichoval k pokusu zachytit co nejautentičtějším a nejintenzivnějším způsobem unikavou podstatu vlastních formulací, příběhů a jím vykonstruovaných realit a úzkostlivých pocitů,“ domnívá se umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Karel Och.

Sto let od Kafkovy smrti připomene i festival, protože tísnivé, mysteriózní a tajuplné dílo Franze Kafky lákalo filmaře odjakživa. Nenadálá proměna mladého muže v odporný hmyz, poprava bez udání důvodů, soudní líčení na půdách činžáků či nedosažitelný zámek v neprostupné vánici a mlze. To jsou témata, motivy a obrazy, které si o filmovou podobu přímo říkají. Není proto divu, že o romány a povídky pojišťovacího úředníka z Prahy se zajímaly ty největší persony světové kinematografie. Orson Welles, David Lynch, Martin Scorsese, Steven Soderbergh, Michael Haneke a mnozí další se zamilovali do tvorby Franze Kafky.

Když Franz Kafka 3. června 1924 zemřel, Milena Jesenská měla na sepsání nekrologu pouze několik hodin, přesto mysteriem opředenou osobnost popsala znamenitě. „Kafka byl samotářem, takovým vědoucím, životem poděšeným člověkem. Byl plachý, úzkostlivý, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl jako plný neviditelných démonů, kteří mlčí a rvou člověka nechráněného.“ Dále připomněla, že psal knihy plné „suchého posměchu a citlivého zírání člověka, který uviděl svět tak jasně, že to neunesl a musil umřít nechtěje ustupovati a zachraňovati se jako druzí, do jakýchkoli třeba sebeušlechtilejších, intelektuálních, podvědomých omylů. Byl člověkem i umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni“.

Karlovarsko se odráží i ve spisovatelově životě, Kafka znal Karlovy Vary i Mariánské Lázně, se snoubenkou Felicí Bauerovou pobýval v „Mariánkách“ od 3. do 13. července 1916, tedy uprostřed první světové války, po Felicině odjezdu do Berlína tam zůstal sám dalších deset dní. Do lázeňského městečka ji v květnu 1916 lákal těmito slovy (v překladu Violy Fischerové): „Jenomže já nemohu do Německa, Ty však možná můžeš do Mariánských Lázní. Chtěla bys? V Čechách nejsou žádná dobrá sanatoria, to nejlepší v Rumburku je stále ještě dost špatné. Pokud jde o mne, chtěl jsem svou nešťastnou hlavu přenést do Mariánských Lázní už o Svatodušních svátcích, čekám však, pokud jde o dobu a místo, na Tvoje rozhodnutí.“

Kafka se zde cítil volný a svobodný, najednou bylo „všechno možné“ a i hádky mezi ním a Bauerovou zaznívaly v dopisech už „jen z dálky“, píše Judita Matyášová v knize S Kafkou na cestách (o ní podrobněji v č. 25/2024): „Ještě před pár týdny Kafka nedoufal, že by se s Felicí mohl znovu setkat. Natož se s ní procházet ranní promenádou v Mariánských Lázních. Objevovat Lesní pramen, zaskočit na sklenku do Dianina dvora a letmo zahlédnout slavného rabiho z Belcu. Zdálo se to jako sen, že Felice vůbec přistoupila na společný pobyt.“

Festival na počest autora románů Proces a Zámek uspořádal filmovou retrospektivu Touha stát se indiánem: Kafka a film. Přehlídka čítá přes dvě desítky krátkých i celovečerních filmů, dojde i na dokumenty a televizní seriál. Diváci budou moci zhlédnout filmy z Japonska, USA, Německa i ze Senegalu. Kromě klasických adaptací bude k vidění „kyberpunková verze Proměny“ Tetsuo (1989), jihokorejská politická agitka o metafyzickém boji hladovkáře Umělec v hladovění (2016) či méně známá snová absurdita z nočního New Yorku od Martina Scorseseho Po zavírací době (1985).

V čele sekce stojí oscarový režisér Steven Soderbergh, který přímo pro festival připravil filmový dvojprogram. Na přelomu 90. let se vydal do Prahy natočit noirové mysterium Kafka (1991) a o třicet let později původní filmový materiál radikálně přestříhal a podle vlastních slov dnes nabízí „němý film se zvukem a hudbou“ Mr. Kneff (2024). Samozřejmostí je kafkovská „klasika“ a jedna z nejdiskutovanějších filmových adaptací, Proces (1962) od Orsona Wellese. Chybět nebude ani vyznání lásky pražskému spisovateli od italského filmového básníka Federika Felliniho, který vycházel z nedokončeného románu Nezvěstný. Snímek Interview (1987) popisuje natáčení filmu, při němž režisér mezi pauzami dělá rozhovor s japonským televizním štábem. „Nakonec se objeví i indiáni, načež sloni a bouřka málem zničí filmový plac. Film, stejně jako předloha známá i pod názvem Amerika, pak zůstane nedokončený,“ upřesňují festivaloví dramaturgové.

Retrospektivu doplní exkluzivní program věnovaný celoživotní lásce Davida Lynche ke Kafkovu dílu. Režisér noirové detektivky Modrý samet (1986), Sloního muže (1980) či kultovní Mazacíhlavy (1977) je považován za nejvíc kafkovského filmaře, aniž cokoli z Kafkovy tvorby adaptoval. Festival uvede třetí epizodu třetí série seriálu Twin Peaks, kde se „obdivné napojení jednoho svérázného génia na druhého zrcadlí intenzivněji než jinde“.

Kromě slovutných autorů ze zahraničí dojde i na několik českých kousků. Mezi nimi je i výtvarně hravá postmoderní interpretace románu Amerika (1994) s Martinem Dejdarem, kterou se uvedl na filmovém poli Vladimír Michálek. Enfant terrible československé nové vlny Jan Němec natočil v roce 1975 během svého „vyhnanství“ v západním Německu experimentální snímek Proměna. I jeho blízký přítel a další čelný představitel zlatých šedesátých Pavel Juráček s Janem Schmidtem přispěli do kafkovského kánonu krátkometrážní absurditou Postava k podpírání (1963).

Dramaturgové retrospektivní sekce v čele s Karlem Ochem a Lorenzem Espositem říkají, že kratičká povídka Touha stát se indiánem z roku 1912 patří k těm nejpodivnějším a nejobtížněji uchopitelným. „Realita magického souvětí je výsostně kinetická, jsme fascinováni pohyblivým obrazem, jehož obsahová stránka prochází zásadní transformací. Z textu doslova vyzařuje druh představivosti, jejž lze definovat jako kinematografický,“ uvádějí. Povídka se zabývá svobodou, divokostí a odvahou bezbřehých a zákony nespoutaných lidí, podobně jako autor sám. Celá zní (v překladu Vladimíra Kafky) takto: „Kdyby tak člověk byl indiánem, vždy pohotový, a předkloněn ve vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otřesy země, až by nechal ostruhy ostruhami, neboť ostruh nebylo, až by odhodil uzdu, neboť uzdy nebylo, a sotva před sebou spatřil zemi jak hladce vysečenou step, už i bez koňské šíje a hlavy.“