Vzácné věci jsou v každé době jiné

Co dělalo radost kdysi, je dnes běžná věc. Vánoce v nás vyvolávají nostalgickou náladu a toužíme je mít jako tenkrát. Svíčka s knotem je vždycky víc než elektrická, nejlepší recepty na cukroví a vánočky jsou ty po babičkách, ale s dárky by se návrat do minulosti nemusel vyplatit. Někdejší luxus se s roky proměnil v každodenní samozřejmost a některé dárky dnes působí už úsměvně.

Viděno našima očima, stačilo v devatenáctém století na štědrovečerní nadílku opravdu málo. Tradice vánočního obdarovávaní se teprve rodila a dárkem bylo to, co se přineslo na společný stůl, hlavně domácí pečivo a cukroví. Ovoce v míse už bylo známkou dobrého společenského postavení rodiny, stejně jako knížka pod stromečkem. Hodně věcí bylo praktických, které by se časem musely beztak koupit pro běžný provoz domácnosti.

Vhled do Vánoc na konci devatenáctého století nabízí povídka Vánoční stromek od Václava Kosmáka, která vyšla v roce 1883. Porovnává se v ní Štědrý večer v rodinách učitele a bohatého továrníka. V učitelově rodině mají děti pouze jablka a ořechy. Továrníkovy děti obdrží mnoho hraček a cukrovinek a nadílka není odepřena dokonce ani psům. Dospělí si rozbalí špičky na doutníky, peněženky, zlaté knoflíky a jehlice. Kosmákův vzkaz čtenářům je ale jasný: Víc než bohatství je dobré srdce, a aby to každý pochopil, ilustruje to autor scénou, kdy učitelova rodina pozve ke společnému stolu chudého chlapce z ulice a podělí se s ním, i když sami hojností neoplývají.

Netradiční dárek, který by možná obstál i v dnešní ekonomicky nejisté době, dostal v povídce Hvězda betlémská Ignáta Herrmanna nezaměstnaný suplent Vratislav Náhoda. Slečna Julie, která symbolizuje hvězdu nad Betlémem, podaruje pana Náhodu novým zaměstnáním u svého otce.

Kamna pro dceru

Ač Vánoce na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly výrazně chudší než ty naše, už tehdy se s nadsázkou psalo o zklamání z toho, že ne každý dar opravdu potěší. Takhle si v Herrmannově povídce zanaříkal pan Lukášek nad dárky, které dostal od své ženy a dcer: „Vyšívané kšandy, vyšívané trepky, vyšívanou domácí čepičku, vyšívanou podušku na pohovku – ďas ví, co vše ještě vyšívaného.“ A v povídce Ježíšek je zase zklamána dcera, která si přála najít pod stromečkem vytoužený obraz, ale místo něho dostala kamna, neboť v očích jejího otce byla praktičtější. „Nová kamna! Za sto padesát zlatých! To je ozdoba, co? A praktické! Všechny známé ti to budou závidět. Kdyby ses nám za rok – za dva vdala, od nás odešla, s těmahle kamny za to dostanu pak o stovku více než s tím starým.“ Jenže dcera to cítila úplně jinak. „Zdrcena, pro slzy nevidouc, stála tu ubohá slečna Liduška. Hořkou bolestí ani promluviti nemohla, ale těmto dceřiným slzám a jejímu mlčení rozuměl milý pan Balšán asi tolik, jako by byl rozuměl mlok ve špirituse.“ A ještě jedno hudrování manžela z Herrmannovy povídky nazvané příznačně Štědrovečerní dárky stojí za připomenutí: „Čert ví, když pro mne vybírávala štědrovečerní dárky, že náhodou zapadla do krámů, kde se prodávaly jen pantofle, šedivé palcové rukavice, červená hančlata a čepice s ušima.“ Na vysvětlenou: hančlata znamenala v podkrkonošském nářečí nátepníky, singulár hančlik či hančle vznikl z německého Handschuh, rukavice.

Až ve dvacátém století bylo možné díky ekonomickému rozmachu začít si dopřávat dárky nejen užitečné, ale i jen tak pro radost. I tak to ale byly věci, které dnes spíš zpříjemňují cestu z práce domů nebo víkendové lenošení. Když v roce 1928 vyšla v nakladatelství Odeon básnická sbírka Konstantina Biebla S lodí, jež dováží čaj a kávu, bylo stále považováno za vzácnost zpříjemnit si čtení o Cejlonu, Sumatře a Jávě přikusováním tropického ovoce nebo odlamovat si kousky skutečné čokolády.

Proměnu vánočních dárků podrobně zpracovala historička Valburga Vavřinová, autorka Malé encyklopedie Vánoc. Popisuje v ní například, jak vypadaly Vánoce bezprostředně po vzniku Československa. Roky 1918 a 1919 byly mnohem skromnější, než jak si dnes celou éru první republiky představujeme. Místo kávy a čaje se často pily jen náhražky, v obchodech bylo obtížné sehnat kvasnice na vánočku, a tak stejnou radost jako knížka nebo malá hračka udělalo i jablko, konzerva, mýdlo či třeba pasta na zuby. Místo skutečných panenek se chudší dívky musely spokojit s papírovými vystřihovánkami.

Další prvorepublikové roky by se už dnes napodobit daly, bylo by to milé retro. Hitem se tehdy stala ta nejjednodušší společenská hra, klasické člověče, nezlob se. A v Polici nad Metují se začala vyrábět legendární kovová stavebnice Merkur. Na vánočních stromcích už svítily první elektrické svíčky a k nim se zavěšovaly čokoládové figurky zabalené v pestrobarevném staniolu. Prodávaly se v kolekcích čokoládovny Orion, pro kterou tehdy výtvarník Zdeněk Rykr navrhl jako logo dodnes používanou čtyřcípou hvězdu.

Oslík vzácnější než kocour

Vánoce, které se slavily o čtyřicet let později, tedy v šedesátých letech, nabízejí pro dnešní dobu několik kuriozit. Například dárek ceněný dnes víc než tehdy: plastové a nafukovací hračky designérky a výtvarnice Libuše Niklové, která je navrhovala v podniku Fatra Napajedla. Její harmonikový plastový kocour, pokud ho někdo uchoval doma bez poškození, má dnes mezi sběrateli designu násobně vyšší cenu než tenkrát, kdy byl běžnou lidovou hračkou. „Originální kocour, když ho seženete v krásném stavu, stojí kolem pěti tisíc. Dá se sehnat třeba i za dva, za tři tisíce, ale to má většinou třeba okousaný ocas,“ popisoval sběratelskou hodnotu letos v létě ve vysílání Českého rozhlasu sběratel Lukáš Toman. Zároveň upozornil na to, jak se slavný kocour rozšířil po celém světě. „Nakonec se ukázalo, že se vyráběl ještě v dalších dvaceti zemích. A nejzajímavější na tom je, že se vyráběl na Východě i na Západě – ta hračka byla tak unikátní, že stála i západním zemím za to, aby ji okopírovaly. Je to něco hodně unikátního, co Libuše Niklová dokázala.“ Ještě cennější je její harmonikový oslík, který se vyráběl v mnohem menších sériích, za toho dnes sběratelé platí i čtyřicet tisíc korun.

Knížky na poslední chvíli

Také v 60. letech si lidé dávali k Ježíšku často knížky, vzácné byly v pozdějších letech ty, které už se nedaly koupit, ale ani vypůjčit ve veřejných knihovnách, protože odtamtud byly vyřazeny, třeba romány Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka či Jaroslava Foglara.

Kuriózní byl také okamžik, který nebyl sice zabalený jako vánoční dárek, ale potěšil přesně na Štědrý večer roku 1968. Bylo to poprvé, kdy člověk obletěl ve vesmírné lodi Měsíc. „Dárek k Vánocům připravila posádka Apolla 8 celému světu svými záběry měsíční krabatiny. První let tří Američanů k nejbližšímu vesmírnému tělesu bude zapsán do dějin lidského vzepětí tak, jak byl zaznamenán čin Gagarinův,“ oznamoval dobový tisk.