Krize zkrátila návratnost solárů na polovinu

Solární elektrárny mohou při vhodných podmínkách vyrábět obrovské množství energie. Trh má ale řadu problémů, které ho destabilizují. V rozhovoru pro Týdeník Echo to řekl šéf Solární asociace Jan Krčmář. Mimo jiné kvůli změnám, které v rámci lex OZE III protlačil ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS), podle něj stát nepůsobí na investory jako spolehlivý partner.

Jakou roli má solární energie v současnosti na českém energetickém trhu?

Solární energie hraje zdánlivě malou roli, v přepočtu na procenta v průběhu celého roku, protože samozřejmě v noci nesvítí. Nemáme tu ještě tolik postavenou akumulaci energie, abychom solární energii mohli využívat více. A také je potřeba říci, že oproti zemím, jako je třeba Polsko, Maďarsko nebo Rumunsko, stavíme poměrně málo solárních elektráren. Klíčová je ale změna pohledu na dekarbonizaci ve smyslu jaderných a obnovitelných zdrojů, jak definovat či hodnotit, jaký podíl ty zdroje mají. Jsou dny, kdy je poměrně slunečno a jsou nízké teploty, a solární elektrárny tak mohou vyrábět třeba 25 procent spotřebované energie. Jde o přechod od tzv. baseload thinking, kdy říkáme, že jaderná či uhelná energie vyrábí tolik a tolik procent, k definici energetiky, kdy vyrábíme pro vlastní spotřebu a pro určitou poptávku. A tam solární energie hraje opravdu velkou roli.

Zmínil jste problém, že nemáme dostatek akumulačních kapacit. Čím to je?

Je to čistě dáno tím, že Česko donedávna nemělo zákon, který by definoval, co vlastně akumulace energie znamená. Máme akumulaci energií v domácnostech, kde je skoro každá nová elektrárna na rodinném domě instalována včetně baterie. V této oblasti jsme lídrem v Evropě. Oproti zemím, jako je třeba Nizozemsko, kde mají obrovský problém v tom, že nemají domácnosti baterie, takže nespotřebovaná energie jde rovnou do sítě a dochází k problémům v distribuční soustavě. Zatím ale nemáme baterie pro takzvanou agregaci flexibility a podpůrné služby, protože baterie umí dělat mnohem více. Umí poskytovat energii okamžitě, pokud to potřebuje síť, nikoli domácnost. To všechno upravuje tzv. lex OZE III, který byl nedávno schválen. Jsme, pokud vím, poslední zemí v Evropě, která tento zákon neměla, a máme obrovské zpoždění. I proto máme už několik let problém s instalací nových zdrojů a bude trvat ještě několik let, než se problémy třeba s kapacitou distribuční sítě vyřeší.

Snižuje se postupně pořizovací cena solárních panelů, respektive jaká je návratnost investice?

To nelze říci v absolutním čísle. Záleží, jak na tom ta která domácnost je. Solární energie se v případě střešních instalací spotřebovává ideálně na místě. Pokud je třeba rodina s dětmi a členové domácnosti jsou často doma, tak návratnost bude úplně jiná. Pokud ohříváte dům pomocí elektřiny, tak platí to samé. Jde o to, kolik peněz ušetříte tím, když si elektřinu vyrábíte sami. U dnešních cen včetně dotací ta návratnost vychází mezi osmi a patnácti lety, podle toho, o jakou domácnost či firmu jde. Solární energie je hlavně pojistka proti stoupajícím cenám energie. V roce 2020–21 ten, kdo si instaloval solární elektrárnu na střeše, tak měl vizi návratnosti třeba 10–12 let. Ale v energetické krizi se mu toto období zkrátilo třeba na polovinu. A hlavně v srpnu, kdy elektřina stála 1000 eur na lipské burze, tak člověk, který už ty soláry měl, spal lépe než jeho soused, který čekal půl roku, než se mu někdo věnoval, protože poptávka byla v té době obrovská. V Česku je mentalita v tom smyslu, že když to lidé nepotřebují, tak si preventivně ten zdroj nepostaví. A když je to pak potřeba, tak to ale chtějí všichni, ceny letí nahoru a trvá to dlouho. Takže moje rada je postavit si solární elektrárnu včas. Firmy mají možnost, která se v Česku zatím tolik nevyužívá, to jsou tzv. střešní PPA projekty, kdy investor přijde třeba za továrnou, nabídne jim, že jim elektrárnu postaví, ale bude ji vlastnit on. A té továrně bude jen prodávat za fixní ceny elektřinu. Nejsou tam žádné investiční náklady pro tu firmu a ví, za kolik kupuje elektřinu, a může lépe fungovat.

MPO na začátku dubna informovalo, že navýší dotace na firemní solární elektrárny o miliardu na tři miliardy korun. Zájem prý předčil veškerá očekávání. Co tomu říkáte?

Zájem nepředčil očekávání, je přesně takový, jak se dalo čekat. Doposud ale program rozhodně nefunguje, jak by měl, protože se sice navýšila celková alokace, ale Národní rozvojová banka (NRB), která program administruje a opakovaně slibovala, že má kapacity na správu těch dotací, absolutně nezvládá množství žádostí vyřizovat. Pokud se nepletu, tak od srpna schválili asi 120 projektů s celkovým výkonem ani ne pět megawattů (platí ke 3. dubnu – pozn. red.). Tohle zvládá Státní fond životního prostředí s programem Nová zelená úsporám asi tak za dva týdny. V tomto programu, administrovaném NRB, je masivní problém, protože firmy čekají od léta minulého roku na schválení žádostí. Bez toho jim klient nemůže zaplatit zálohu, má to v zásadě destruktivní dopad na instalační segment, protože firmy, které počítaly s tím, že budou mít postaveno a zaplaceno, tak nemají ani první platbu od zákazníků. Za nás je to velké selhání. Je to problém pro ty firmy, které se to snaží dělat kvalitně, jsou o něco dražší a mají problém konkurovat těm levným, ale třeba ne tak kvalitním firmám. Z těch tří miliard, které tam jsou slíbené, je možná schváleno ani ne pět procent. Bylo by třeba navýšit personální kapacity v NRB nebo se domluvit se SFŽP, aby byly žádosti mnohem rychleji vyřízené.

Ostře jste kritizovali také pozměňovací návrhy ministra Zbyňka Stanjury k lex OZE III…

Pan ministr financí loni řekl, že chce snížit objem částky, která se dává ze státního rozpočtu na tzv. podporované zdroje energie. Udělal to proti návrhu MPO, které navrhovalo výrazně vyšší částku. Dal do rozpočtu částku 8,5 miliardy korun, která se však před pár týdny musela navýšit z rozpočtové rezervy. Aby ale dosáhl svého záměru, pracovalo ministerstvo financí potají na pozměňovacích návrzích, které bohužel nebyly konzultovány se sektorem a neprošly standardním připomínkovým řízením. Ta částka, která v tom rozpočtu je, je opravdu velká, asi 30 miliard korun. To je ale způsobeno tím, že stát v roce 2008–2009 říkal firmám: Pojďte nám pomoci postavit ty solární zdroje. Tisíce a tisíce subjektů si vzaly poměrně drahé úvěry, protože úroky byly po finanční krizi vysoké. A postavily tady dva gigawatty solárních elektráren. Máme tady v segmentu nad 145 kilowattů asi 1500 firem, které vyrábí elektřinu, celkem je jich asi 15 tisíc, které pobírají velkou část těch dotací. A právě jejich příjmy jsou nyní z velké části ohrožené.

A v čem je tedy problém?

Výsledek je naprostá destabilizace sektoru, který teď vidí, že kdykoli může přijít jiný než gesční ministr, který potají připraví něco, co je masivně kontroverzní, kritizuje to i sněmovní hospodářský výbor, odmítne to Senát, senátní legislativní odbor to zkritizuje, že je to špatně připravené, a právníci varují, že je to možná protiústavní. A stejně se to na sílu prosadí. V této situaci stát od firem a bank chce, aby investovaly do nových solárních elektráren a investovaly do toho miliardy korun. Mnoho firem, které vlastní ty staré elektrárny a mají slíbenou podporu, má ještě pořád úvěry u bank v celkové hodnotě asi 25 miliard korun. Připravují přitom nové projekty velkých elektráren, bateriových úložišť či větrných elektráren. Stát dává investorům takto najevo, že není úplně důvěryhodným partnerem, že pravidla může vždycky změnit, podle nás naprosto netransparentně, a bankám dává stát najevo, že úvěry, které u nich lidé mají, jsou mu jedno. Už teď vidíme, že mnoho projektů je kvůli tomu pozastavených, případně jsou úplně u ledu. Mě mrzí asi nejvíc, že máme asi 1,5 gigawattu výkonu u starých fotovoltaik, kde se počítá, že postupně obmění panely. Ty nové mají totiž na plochu asi dvakrát větší výkon. Máme potenciál na stejné ploše instalovat dvakrát větší objem. Ve chvíli, kdy ale nevíte, zda ta elektrárna přežije, tak se vám do toho úplně investovat nechce.