Manažerský ideál

Všechny předchozí generace Audi A6 mají pověst ideálního manažerského vozu. Jejich design nikterak nepobuřuje a stárne opravdu výjimečně pomalu, přitom z hlediska jízdních vlastností a výbavy nabízí tato modelová řada vše, co si zhýčkaný řidič žádá. Výrazně zvýšená užitná hodnota karoserie kombi si také našla početné příznivce, a tak není divu, že se ingolstadtská automobilka snaží všechny tyto atributy zachovat i u nejnovější generace. Nemá to však úplně snadné, protože do hry zásadním způsobem vstoupil faktor flotilových emisí, a tak se tomuto vlivu musí leccos podřídit.

Tím mám na mysli hlavně design. Téměř pětimetrové kombi má totiž hodně splývavou zadní část karoserie, takže praktická využitelnost kufru není kdovíjaká, jakkoli základní objem 503 litrů (mezigeneračně minus 62 l) samozřejmě dostačuje ve většině případů. Celkově ale auto zvenku působí větším dojmem, než jak prostorné je ve skutečnosti vevnitř. To mají ostatně prémiové vozy vyšší střední třídy vesměs společné, protože je u nich použita spousta tlumicích materiálů či masivní konstrukce předních sedaček. Nerad bych ale vzbudil dojem, že v Audi A6 budete nějak strádat, co se místa týká. Tak to není, jen nečekejte zázraky.

Naopak oblastmi, u nichž nelze objektivně najít žádné, byť jen marginální výtky, jsou jízdní komfort a jízdní vlastnosti. Testované auto mělo vzduchový podvozek a plavnost jízdy byla skutečně mimořádná. V kombinaci s tichostí interiéru a odhlučněním motoru se z interiéru Audi A6 stal prostor, který jen plul po silnici a posádka v něm byla diskrétně izolována od dění kolem – bez ohledu na rychlost či stav silnice. Stačilo však jízdní režim přepnout do dynamického modu a rozměrné kombi hned v první ostřeji projeté zatáčce ukázalo, že mu drsnější zacházení není vůbec proti srsti. K nečekané hbitosti přispívá i natáčení zadní nápravy, takže auto nejen pěkně „padá“ do zatáček, ale také se dobře parkuje. Podvozek přitom zůstává informativní a dává řidiči potřebnou zpětnou vazbu, není však tvrdý – zkrátka, velmi precizně odladěný. Paráda!

Také spojení výkonného šestiválcového benzinového motoru, který dává k dispozici pěkných 270 kW, se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou je perfektní. Změna převodů dokáže být stejně tak rychlá jako plynulá a kombík jde pořád krásně za plynem. Agregát 3.0 TFSI s mildhybridní technikou se podařilo v Ingolstadtu hodně dobře poladit i z hlediska spotřeby. Jasně, moc mu nejsou po chuti studené starty a krátké jízdy, ale jinak umí při klidné jízdě v Eco režimu či ve městě jezdit do 9 l / 100 km. Svižnější tempo a jízdní styl, při němž už si přece jen užijete dynamiku, znamená spotřebu mezi 10 a 11 l / 100 km. Pokud pak budete auto ždímat a valit si to po dálnici hlava nehlava, tak bude spotřeba benzinu kolem 14 l / 100 km nebo i vyšší. Vzhledem k potenciálu a charakteru auta to vlastně nejsou kdovíjak šílené hodnoty. Elektromotor opravdu účinně pomáhá v akceleraci, při popojíždění v omezenější míře stačí k pohonu celého vozu a při jízdě umí Audi A6 krásně plachtit. Jedinou výtkou k pohonné jednotce je pískání elektromotoru, které je v interiéru tu a tam slyšet.

Řidič si ale jinak uvnitř užívá luxusu „vyňuňané“ vyšší střední třídy – kvalitní materiály, příkladné zpracování a moderní architektura palubní desky, která měla v případě testovaného vozu dokonce tři displeje. Kromě přístrojového štítu a velké obrazovky uprostřed si lze totiž připlatit ještě za samostatný displej určený spolujezdci. Kromě identických dat s centrálním infotainmentem na něm lze spárovat vlastní telefon a třeba si pustit za jízdy filmy z YouTube. Vypadá to „mastňácky“, ale popravdě se bez toho dá asi v pohodě žít, po většinu času měla manželka displej stejně vypnutý a já byl rád, že mi nehlídá aktuální rychlost. Co se ovládání funkcí vozu týká, je samozřejmě nutné se nejprve detailněji seznámit s logikou systému a vrstvením nabídek, ale následně už je přístup k funkcím docela intuitivní.

Plusy: jízdní komfort, dynamika, spotřeba

Minusy: využitelnost kufru, pískání elektromotoru, dražší příplatky