Speciál Školství: Vzdělávací systém má nový směr. Míří k lepšímu?

České školství je na prahu zásadní transformace, lépe řečeno: dalšího pokusu, který má během několika příštích let proměnit nejen výuku na školách, ale zásadně i ráz oborového středního školství, povinnou docházku, řešit financování či lépe specifikovat, co stát, potažmo společnost, po školách vlastně chce.

Od vzletných představ je však ještě velmi daleko k realizaci. Přesvědčeni nejsou zcela zásadní aktéři jako pedagogové, ředitelé škol či jejich zřizovatelé v krajích a obcích, není jasné, jakou podporu mají změny mezi rodiči či zda se podaří udržet kontinuitu nastavenou strategickými dokumenty, které sice udávají jasné směry, ale nejsou žádnou zárukou toho, jak se je podaří uskutečnit v realitě českého školství.

To trápí dlouhodobě velmi obtížná cesta k realizování změn, vzdělávací systém je rozdrobený mezi tisíce ředitelů, tisíce zřizovatelů, decentralizovaná povaha sice dává školám i zřizovatelům značnou svobodu, na druhé straně však neumožňuje ministerstvu školství v řadě případů nic jiného než apelovat na změny.

Linie zamýšlené transformace vytyčuje Strategie 2030+, strategický dokument formulující představu o zásadních směrech, kterými se má po současném desetiletí školství vydat. Hlavní strategické cíle, jež si od naplnění strategie aktéři slibují, jsou dva. Zaprvé zaměřit vzdělávání víc na kompetenčně pojatý model výuky, což znamená, že děti mají získávat kompetence potřebné „pro aktivní občanský, profesní i osobní život“. Druhý cíl je neméně ambiciózní. Odborníci dlouhodobě upozorňují na to, co potvrzují i data napříč republikou, že český vzdělávací systém neumí pracovat s dopady socioekonomického prostředí na vzdělávání dětí. Strategie 2030+ slibuje snížení nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnění maximálního rozvoje potenciálu dětí.

Prvním výrazným krokem, který je nyní zkompletovaný do formy prvního návrhu k veřejným připomínkám, je velká revize Rámcových vzdělávacích programů pro základní školy. Pod tím si lze představit především nastavení určitých cílů vzdělávání, kterých mají děti dosahovat. V konečném důsledku pak proměnu toho, jak jich dosahují.

Původní vzdělávací programy sice už nyní umožňují ve výuce i jejích metodách značnou svobodu, v realitě škol se to však příliš neodrazilo. Co nepříliš povedený přechod ze školních osnov na vzdělávací programy naopak pravděpodobně způsobil, je spíš prohloubení nedůvěry ke změnám. U tohoto prvního velkého kroku tedy bude zásadní, zda se tentokrát podaří modernější metody výuky školám a pedagogům skutečně „prodat“. Jsou to totiž školy, které si musejí následně převést nové vzdělávací programy do svých verzí vzdělávacích programů.

Argumentem pro změny jsou mimo jiné i nepříznivé výsledky plynoucí z šetření České školní inspekce, podle kterých téměř čtvrtina páťáků, 17 procent deváťáků a asi pětina žáků druhého ročníku středních škol nedosahuje ani základní úrovně čtenářské gramotnosti. Změny mají mířit i k tomu, aby se „zpět“ do systému dostala tato část dětí, která ze vzdělávání očividně netěží ani minimum. Na druhé straně jsou však obavy z toho, aby se nešlo cestou snižování nároků pro všechny, což by v důsledku naopak negativně dopadlo na ostatní žáky a studenty.

Nyní je na stole revize programů pro základní školy, která vzniká pod patronátem Národního pedagogického institutu, přímo řízeného ministerstvem školství. Stovky odborníků a aktérů vzdělávání se v posledních letech snažily dojít k určitému kompromisu, jak nově vzdělávací programy nastavit, nyní se přiblížila fáze „obhajoby“ před veřejností, když návrh vstoupil do veřejného připomínkového řízení.

Revize pro základní školy (a následně ty střední) jsou však pomyslný první velký krok, školství se má v této dekádě podle představ strategie a zásadních aktérů proměnit i v řadě dalších aspektů, které mají reagovat na dlouhodobé problémy systému.

„Revoluce“ by mohla postihnout obory středoškolského vzdělávání. Ministerstvo nastínilo plány, podle kterých by se mohla nabídka oborů zúžit téměř z tří stovek na několik desítek oborů. Úvaha za tím je jednoduchá, kromě zjednodušení systému jak pro stát, tak pro žáky samé se totiž v datech ukazuje, že na některých oborech děti zkrátka maří čas i státní rozpočet. Často totiž nenacházejí po vystudování uplatnění v oboru, takže studium přichází vniveč. Pro děti to zároveň znamená, že v některých oblastech nemají ani příliš na výběr, než se touto cestou vydat, a to kvůli nedostatečné nabídce.

S tou souvisejí další chystané kroky. Ministerstvo tlačí na zřizovatele, aby se střední školství začalo ubírat víc směrem k všeobecnému vzdělávání. S nárazem na kapacity škol v posledních letech se totiž naplno projevuje míjení nabídky oborů s poptávkou, o kterou rodiče a děti stojí. Podobně jako v případě dalších změn má jít o reakci na očekávané proměny na budoucím trhu práce.

Další změny se chystají v otázkách známkování, testování znalostí. Před školstvím stojí podobně jako před řadou dalších oborů a oblastí realita stárnutí pedagogické populace a problémy s nedostatkem kvalifikovaných pedagogů, který se projevuje už v současnosti. Mezi další výzvy se dá počítat i myšlenka zlepšení efektivity školského systému z hlediska financování a zejména z hlediska řízení škol, kde ředitelé často plní spíš roli administrativních pracovníků než těch, kteří mají většinu času věnovat pedagogickému vedení.

V zásadě u všech změn však bude klíčový důležitý aspekt – schopnost je implementovat, tedy přenést „do tříd“. Největší výzvou pro státní instituce i odborníky zřejmě zůstává přesvědčit důležité aktéry od ředitelů přes zřizovatele až po rodiče, že je změna potřebná a že bude pro žáky i celou společnost prospěšná.