Investice potřebují svobodu

Ti nejproduktivnější a nejnadanější z nás odcházejí do zemí s lepším podnikatelským prostředím, menšími daněmi a efektivnějšími finančními trhy, varuje profesor Josef Šíma z Metropolitní univerzity Praha. V rozhovoru dále hovoří o významu stabilních institucí pro ekonomický rozvoj, investicích v turbulentní době, úpadku Evropy, která chtěla předehnat USA, i o tom, co dobrého pro svět udělal Donald Trump.

Investice jsou jedním z předpokladů dlouhodobého hospodářského růstu. Co podle vás musí ekonomika splňovat, aby lidé a firmy měli chuť a odvahu investovat? Jak důležitá je v tomto ohledu důvěra v budoucnost a stabilita pravidel?

Základem tvorby prosperity v každé ekonomice je uvažování v dlouhém horizontu, které je podmíněno existencí panství práva, to je jasné. Investor i podnikatel musí mít jistotu, že soukromé vlastnictví je ochráněno před predátorským chováním soukromých i státních aktérů, že policie a soudy zasáhnou, bude-li třeba dovolat se jeho ochrany či nápravy. Díky americké ekonomce Deirdre McCloskey ale také víme, že důležitou roli hraje to, jak lidé vnímají podnikatele a podnikání, jak o podnikatelích píší média, jaký obraz mají ve filmech a v knihách. Tržní řád nemůže fungovat, když se z „obchodování na trhu“ stane sprosté slovo, když jsou podnikatelé považovaní téměř za třídní nepřátele a když mají lidé pocit, že má-li se vůbec stát něco dobrého, je třeba založit neziskovku. Dobrý skutek je ale vlastnost všech opravdových trhů, to je třeba pochopit. Podnikatelé, investoři, inovátoři a experimentátoři jsme potenciálně my všichni. Čím více z nás na trhy aktivně vstoupí se svými vizemi a sny, tím více dobrých skutků učiníme, tím produktivnější ekonomika bude, tím více lepšího života si vzájemně vytvoříme. Statistici to zachytí jako růst hrubého domácího produktu.

V posledních letech zažíváme mimořádně turbulentní období – pandemii, válku na Ukrajině, energetickou krizi, geopolitické napětí i proměny mezinárodního obchodu. Jak se taková nejistota promítá do ekonomického rozhodování?

Před pár lety se také psalo, že máme největší finanční krizi od velké deprese, předtím nás zasáhla vlna terorismu a válka, předtím se rozkládal socialistický blok, to byla teprve změna, a předtím ropné šoky... A představte si, co se na nás teprve chystá. Umělá inteligence dramaticky promění strukturu ekonomik, miliony lidí přijdou o práci ve starých odvětvích, migrace naroste. Moderní svět se prostě pořád mění a na to je jediný osvědčený recept: diverzifikovaná tržní ekonomika, flexibilní trhy práce, stabilní bankovní systém a pružné školství. Dále jednoduchá „pravidla hry“, tedy kvalitní ochrana soukromého vlastnictví, svoboda volby, pevná měna a podnikatelství.

Nakolik je pro investory důležitá politická a institucionální stabilita? Může být nepředvídatelnost hospodářské politiky pro ekonomiku stejně škodlivá jako samotná ekonomická krize?

Hospodářské krize jsou typicky sice krátkodobě bolestivé, ale ozdravné ekonomické procesy, které často vznikají kvůli hloupým předchozím politikám vlád. Jednoduše řečeno, vlády svou redistribucí ničí motivace k tvorbě bohatství, navíc vytváří nesplatitelné dluhy. A centrální banky k tomu ještě tvoří inflaci, což je jen zákeřná forma zdanění, a svou nezodpovědnou měnovou politikou často krize vytváří. Krize přijde a odejde, ale jak vidíme v posledních letech, nezodpovědné fiskální politiky vlád i monetární centrálních bank nemizí, naopak. Jsou více nezodpovědné a problémy z nich plynoucí se zvětšují. Nezodpovědné hospodářské politiky jsou hlavním problémem.

Evropská ekonomika se potýká s problémem konkurenceschopnosti. Často se mluví o tom, že potřebuje více investic do technologií, infrastruktury a inovací. Je ale podle vás hlavním problémem nedostatek kapitálu, nebo spíše podmínky, ve kterých mají soukromí investoři působit?

Kapitálu, který hledá smysluplné investiční příležitosti, je svět plný. Nejlepší podnikatelé ale z Evropy odcházejí jinam. To je jasná odpověď na to, kde je problém. Nejedná se o žádnou abstraktní teorii, nýbrž smutnou realitu už desítky let. Ti nejproduktivnější a nejnadanější z nás odcházejí do zemí s lepším podnikatelským prostředím, menšími daněmi, efektivnějšími finančními trhy. Nejúspěšnější firmy světa jsou zcela mimo Evropu. Kolik je evropských firem mezi 20 největšími firmami světa? Možná jedna jediná.

Evropská unie v posledních letech stále více sází na průmyslovou politiku, dotace a strategické investice. Dokáže stát správně určit, do kterých odvětví má smysl investovat? Nebo tím spíše deformuje přirozené rozhodování trhu?

Vždyť je to celé k smíchu. Vzpomeňme Lisabonskou strategii EU z roku 2000. Tak předehnat USA se Evropě opravdu nepodařilo! Ale kolik hustě popsaných stránek papíru a odvážných hesel se o tom v EU napsalo, kolik konferencí a kulatých stolů se uspořádalo. Strategické rozhodování státům v Evropě příliš nejde. Se státním sektorovým plánováním to dopadá vždy úplně stejně. Vždyť vidíme realitu každý den. Strategie rušení německých jaderných elektráren, nástup zelené transformace a tak podobně. Výsledek? Pohřbívání evropského průmyslu. Hesla to všechna byla vznosná, při hlasování se zvedaly tisíce rukou, slavilo se, tleskalo. Bohatství ale zvedáním rukou nevznikne. Je třeba ho tvořit, a to bez úspěšných podnikatelů nejde. Politici z povahy nejsou těmi, kdo by měli radit podnikatelům, co mají v jakých sektorech dělat. K podnikání jsou třeba jednoduchá pravidla, ekonomická svoboda, dostupné energie, konkurence a její – jak nás učil rakouský ekonomJ. A. Schumpeter – „kreativní destrukce“ (proces, kdy je záměrně zničeno něco staré, horší, aby se uvolnilo místo pro něco nového, lepšího – pozn. red.).

Před chvílí jste zmínil rostoucí zadlužování států. Jak se promítá do investičního prostředí? A může vysoký veřejný dluh vytlačovat soukromé investice a dlouhodobě oslabovat ekonomický růst?

Evropa je ekonomicky na kolenou. Podívejte se do Francie, Německa, Itálie. Kde je hospodářská dynamika? Nikde. Přestože se přerozděluje i více než polovina HDP, veřejné dluhy lámou rekordy; statistici vymýšlejí účetní fígle, aby nemuseli některou část vládního rozhazování započítávat do rozpočtových deficitů; pravidla, která měla garantovat stabilitu eura, jsou zapomenuta; krachují státní pyramidová schémata průběžných penzijních systémů, která nejsou stavěna na stárnoucí populaci; a lidé vyrážejí do ulic a nutí vlády, aby se chovaly ještě méně zodpovědně. A mladí si z toho berou nesmyslné poučení, že tržní hospodářství založené na soukromém vlastnictví selhalo, a začínají volit socialisty nejrůznějších variant.

Co můžeme udělat v Česku, abychom se tomuto trendu vyhnuli?

Je třeba vytvořit či oživit reformní étos. Náboj, který se objevoval na začátku 90. let. Lidé chápali, že předchozí systém je zločinný a ekonomicky nefunkční, a chtěli změnu. Bylo jim jasné, že jim stát nic nedá, že jediné, co se politikům může podařit, je vytvořit prostředí pro rozvoj lidské kreativity. Svobodu zakládat firmy, obchodovat, investovat. Systém, kde se nemusíte nikoho ptát, jestli můžete inovovat, kolik komu máte zaplatit nebo jestli můžete obchodovat a investovat přes hranice. Lidé cítili vedle politické svobody důležitost svobody ekonomické. Politici pak část tohoto volání po svobodě promítli do nového právního řádu. Davy v ulicích vytvořily tlak na změnu politik směrem k větší svobodě. Obdobně tak tomu bylo v polovině 19. století, kdy masové hnutí za svobodný obchod svým tlakem donutilo britskou vládu zrušit cla, což byl zásadní krok k prosperitě moderního světa. Bohužel v našich ulicích se demonstruje spíše za to, aby mocenský aparát státu donutil velkou skupinu lidí platit za službu z veřejnoprávního pravěku, kterou nevyužívají a nechtějí. A nejhlasitějšími zastánci tohoto aktu použití moci státu jsou z veřejných rozpočtů placení studenti veřejných vysokých škol, na jejichž studium a budoucí vyšší mzdy jsou nuceni přispívat dělníci, důchodci a bezdětní, a herci divadel, kteří z velké části též žijí z veřejných rozpočtů.

Očividně je to podle vás špatná cesta...

Namísto abychom pekli větší koláč, veřejnými rozpočty dotované skupiny se vzájemně podporují v tom, kdo sebere více drobků. To není mentalita inovátorů, ale symptom úpadku. Odluka vysokých škol od státu i odluka kultury od státu se měla dávno uskutečnit ze stejného důvodu, z jakého bylo důležité provést odluku církve od státu. Reformní étos svobody, který dá vzniknout zdravé společenské a ekonomické dynamice, nevytvoří lidé, kteří mají natažené ruce směrem k veřejným rozpočtům.

Centrální banky mají za úkol udržovat cenovou stabilitu. Přesto jsme v posledních letech zažili výrazný růst cen a znehodnocování úspor. Jak se podle vás proměnila důvěra veřejnosti v měnový systém?

Nazývejme věci pravými jmény. Centrální banky mají ze zákona povinnost ředit kupní sílu peněz a vytvářet inflaci rychlostí 2 % ročně. Dříve to byla 3 %. Při inflaci 2 % ročně klesne za 20 let kupní síla měny zhruba o třetinu. Už to je docela katastrofa. Realita je však ještě horší. Koruna za 20 let ztratila polovinu své kupní síly. To, že by to mohlo být ještě mnohem horší, je sice pravda, ale nenuťte mě oslavovat centrální bankéře a říkat, že centrální banky zajišťují stabilitu cen. Nevznikly z toho důvodu a nikdy se tak nechovaly. Naopak, pomáhají financovat rozmařilé utrácení vlád a berou lidem z kapes jejich těžce vydělané peníze.

Inflace neovlivňuje pouze spotřebu domácností, ale také investiční rozhodování. Jakým způsobem mění dlouhodobé plánování firem a investorů? A proč je stabilní kupní síla peněz tak důležitá pro tvorbu kapitálu?

Inflace je zákeřná daň. Jedněm bere a druhým dává. Zvětšuje nerovnosti ve společnosti. Podporuje spotřebu, ničí úspory, zvyšuje nejistotu, zkracuje investiční horizonty. A ještě přeje populistům. Ti vždy okamžitě najdou, na koho inflaci svést – cizinci, nenasytní podnikatelé, obchodní řetězce a tak podobně. Sice je to všechno nesmysl, ale přináší to snadné politické body. Vládě to navíc umožňuje dále kontrolovat ekonomiku tím, že začíná regulovat ceny, počítat marže obchodníků a tak podobně. Ekonomika se tím dále postátňuje. Lidé mají pocit, že tržní ekonomika nefunguje a že vláda musí trhy krotit. Za inflaci ale opravdu trhy nemohou. Na trzích dochází k pohybům relativních cen, což je základ pro správné fungování tržní ekonomiky. Změny relativních cen nám dávají důležité informace pro naše rozhodování. Inflace je ale růst cenové hladiny, je to projev špatných politik. Od Adama Smitha víme, že stabilní měna je prazáklad ekonomické prosperity. Víme od něj ale také o omšelém, ale stále používaném žonglérském triku, který rozmařilé vlády s centrálními bankami provozují: rozpočtové deficity, veřejný dluh a následná inflační emise peněz, pomocí které vlády své dluhy na úkor veřejností splatí. Znovu a znovu. Bohužel.

Jakou roli v takovém prostředí hrají úrokové sazby? Mohou centrální banky svými rozhodnutími podporovat investice, nebo někdy naopak vytvářejí podmínky pro chybné investiční rozhodování?

Tržní úrokové sazby jsou jednou z nejdůležitějších cen v ekonomice sloužící k mezičasové koordinaci našich aktivit – investic, úvěru, spotřeby, úspor. Úrokové sazby existují samozřejmě i bez centrální banky. Problém systému centrálního bankovnictví spočívá v tom, že se v podstatě jedná o pokus o centrální plánování. Stanovovat důležité ceny v ekonomice z centra není jednoduché, a proto navzdory rétorice centrálních bankéřů o tom, jak se poučili z chyb, opakovaně vidíme, že největší krize minulosti – od velké hospodářské krize po poslední finanční krizi – byly způsobeny centrálními bankami a jejich politikou. Čím více jsou centrální banky pod vlivem vlád, tím nebezpečnější pro ekonomiku a obyčejné lidi jsou.

Americký prezident Donald Trump si libuje v tématu cel a obchodních bariér. Z pohledu ekonomické teorie je svobodný obchod jedním z předpokladů prosperity. Mohou protekcionistická opatření dlouhodobě poškodit mezinárodní obchod? A co investiční aktivitu?

Trump ukázal, jak krásně fungují staré dobré ekonomické zákony. Zavedeš-li cla, zvýšíš domácí ceny... a prohraješ volby. Díky Trumpovi teď snad pár let budou američtí demokraté zastánci svobodného obchodu. To sice Trump nechtěl, ale pro prosperitu USA a světa je to docela dobrá věc. Uvědomme si však jinou důležitou věc pro nás v Evropě. Trumpovými cly zasažené USA stále rychle hospodářsky rostou. Poslední čísla ukazují na růst HDP o téměř 3,5 %. Francouzské HDP oproti tomu klesá, Itálie je na nule, Německo roste v desetinách procenta. Základní fungování amerických institucí důležitých pro hospodářský růst Trump nezměnil. A my v Evropě je zjevně nemáme takto funkční. Trumpa sice kritizujeme, ale vlastní problémy řešit neumíme. Kromě problematických politik v oblasti obchodu prezident Trump podnikl také řadu kroků, které ekonomice naopak prospěly.

Jaké?

Za poslední dva roky snížil například počet federálních státních úředníků o více než 300 tisíc. Oproti tomu německý veřejný sektor nabírá v posledních letech sto tisíc zaměstnanců ročně a zažívá největší rozmach veřejné sféry ve své moderní historii. Každý snad chápe, že k tvorbě prosperity potřebujete primárně soukromý sektor a podnikatele, nikoli bující veřejnou sféru. Před pár dny bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu a harvardský profesor Kenneth Rogoff trefně poznamenal, že Evropa umírá pomalou smrtí. Neinovuje, je příliš zadlužená a příliš stará. Tenhle problém se nevyřeší tím, že se vlády zamyslí a dají vzniknout nějakému novému dotačnímu programu.

Jak se podle vás bude v následujících letech měnit geografické rozložení investic? Budou firmy kvůli geopolitickým rizikům upřednostňovat bezpečnost a blízkost před nejnižšími náklady? Jaký je podle vás racionální přístup?

Domnívám se, že musíme především pochopit, že globální ekonomika se svými komplexními dodavatelskými řetězci je nesmírně složitý organismus. Každý podnikatel zná malý výsek reality okolo sebe, nikdo nerozumí celému systému. Navíc nikdo nezná budoucnost. Snaha o snižování nákladů je základ pro zvyšování produktivity, na tom se nic nemůže změnit. V posledních pár letech si ale mnozí uvědomili, že při svém investičním rozhodování nevzali některé náklady v potaz a nesprávně ohodnotili některá rizika. Plyne z toho, že máme jako investoři upřednostnit blízkost? Opustit Čínu a investovat do Maďarska, které se zrovna rozhodlo zavést novou daň z majetku pro bohaté? Nebo do protesty zmítané Francie, která si v příštích volbách může zvolit za prezidenta komunistu, nebo nakoupit byty v Berlíně, kde strana Die Linke připravuje jejich vyvlastňování? Problém není blízko, či daleko, Čína, nebo Evropa, ale pečlivé individuální ohodnocení rizik, nákladů a výnosů jednotlivých investic.

Josef Šíma

Profesor ekonomie a vedoucí Katedry mezinárodního obchodu na Metropolitní univerzitě Praha. Věnuje se hospodářské politice, ekonomii regulací a rakouské ekonomické škole. V minulosti působil též na George Mason University v USA. Přeložil řadu knih klasiků protržního politicko-ekonomického myšlení v čele s díly Ludwiga von Misese, Miltona Friedmana nebo Murrayho Rothbarda. V roce 2026 vyšel z jeho iniciativy první český překlad věhlasné knihy Zásady ekonomie Carla Mengera, jejíž zrod lze vztáhnout k Mengerovu studiu v Praze.