Sázka na byliny, tradice a český původ

Když vystudovaná zdravotní sestra Helena Neumannová začínala v roce 2008 organizovat farmářské trhy a slavnosti, nešlo jí o byznys v dnešním slova smyslu. Spíš o návrat k něčemu, co podle ní česká společnost postupně ztratila – k tradicím, komunitě a vztahu k přírodě. Napojení, které dnes západní společnost jezdí dohánět do klášterů v Tibetu, na ajurvédské pobyty nebo při rituálech v Jižní Americe či Africe. Právě tato cesta ji nakonec přivedla k vybudování Levandulové údolí, které dnes propojuje byliny, lázeňství, vědu i výzkum biodynamických bylin, a to nejen z Levandulového údolí.

„Vždycky se mi líbily naše tradice a zvyky. Když se chodilo slavit narozeniny do fastfoodů, začala jsem lidem vracet tři krále, masopust nebo otvírání studánek. Byla jsem k tomu vedená svou hluboce věřící babičkou,“ vzpomíná Neumannová. Sama přitom říká, že její přístup není náboženský, ale spíš založený na hledání širších souvislostí. „Já to mám postavené na poctivé vědě. Věřím, že jsme součástí jednoho celku, ať tomu někdo říká Bůh, nebo energie.“

Zlom přišel ve chvíli, kdy ji předseda Asociace soukromých zemědělců Josef Stehlík přivedl do geologicky unikátní oblasti mezi Prahou a Plzní – Barrandienu. „Řekl mi: Pomohla jsi farmářům, tak se pojď podívat na moje pole. Mohla by tě zajímat levandule lékařská.“ Právě tehdy začala pátrat po jejím původu i významu. Zjistila přitom, že zatímco dnes je levandule spojovaná hlavně s Provencí, její historie sahá i do střední Evropy.

Neumannovou zaujalo, že skutečná levandule lékařská je ve světě spíš výjimkou. „Většina polí dnes pěstuje lavandin, což je hybrid. Má větší výnos, ale nemá zdaleka takové množství účinných látek, navíc je povětšinou pěstován konvenčně, tedy za pomocí herbicidů, pesticidů a hnojiv. Pak logicky nemůže léčit. Původní levandule lékařská se dochovala jen na několika místech,“ vysvětluje. Právě proto se rozhodla pokusit se znovu ji pěstovat v českých podmínkách.

Semena získala z genové banky v Německu a první rostliny vysadili v nehostinném prostředí vápencových moří u Chodouně. „Byla to malá bylinka a vůbec jsme nevěděli, co z toho bude. Jen jsme si řekli, že nepůjdeme cestou kosmetiky, ale zdraví. Že se vrátíme ke kořenům,“ popisuje začátky.

Dlouho šlo spíš o experiment než o promyšlený projekt. Zásadní změnu přinesla až pandemie covidu. „Lidé k nám začali jezdit, protože nemohli cestovat do zahraničí. A najednou se začaly psát příběhy, které nás samotné překvapily. Třeba že se někomu vrátil čich nebo se mu výrazně ulevilo od psychických a trávicích potíží. Nevěděli jsme proč,“ přiznává.

Právě tyto zkušenosti vedly Neumannovou k navázání spolupráce s vědci. „Řekli jsme si, že to musíme ověřit. Neměli jsme peníze na vlastní výzkum, a tak jsme oslovili odborníky z VŠCHT, jestli by nám pomohli aspoň neoficiálně zjistit, co v té rostlině je.“ Postupně se podle ní ukázalo, že levandule z Chodouně má výrazně odlišné složení od bylin a levandulí z jiných oblastí světa: „Zjistili jsme, že obsahuje vysoké množství bioaktivních látek, které působí na nervový systém i celkovou regeneraci organismu.“

Podle Neumannové se na tom podepisují specifické podmínky, ve kterých rostliny rostou. „Je to kombinace větru, mrazu a minerální půdy. Ty rostliny jsou vlastně stresované, tím pádem si vytvářejí vyšší množství ochranných látek. Navíc jsou v prostředí, kde je přirozeně vápník, hořčík a zinek. Jak mi řekl respektovaný geolog Václav Cílek: „Byliny rostou v naprosto unikátním prostředí.“ Právě tento soubor faktorů označuje za základ toho, co dnes nazývá Lavandula Bohemia.

Z projektu se postupně stal nejen turistický cíl, ale i značka, která se snaží stavět na kombinaci unikátní přírody a vědy. Neumannová přitom zdůrazňuje, že klíčová není jen samotná rostlina, ale i její původ. „Není bylina jako bylina. Samozřejmě musí být účinná. Ale lidé by se také měli bez velkého pátrání dovědět, odkud pochází, v jakých podmínkách rostla a jaké má složení. Jinak to může tělu spíš uškodit,“ říká.

Na tomto principu dnes staví i širší koncept, který propojuje byliny, lázeňství a životní styl. Ošije se ale, když slyší módní pojem longevity. „Je bláznivé, co se z toho stalo. Dlouhověkost není o tom, že si vezmete desítky pilulek denně. Je to o tom, jak žijete – jestli se hýbete, jak jíte, jestli máte kolem sebe lidi, se kterými vám je dobře. Tělo je celek a musí spolupracovat,“ popisuje svůj pohled.

Inspiraci hledá mimo jiné v tradičním evropském lázeňství, které má podle ní stále velký potenciál a považuje ho za fenomenální: „Máme tady obrovské dědictví. Lázně, byliny, procedury, které fungují stovky let. Jen jsme na ně zapomněli. Ve světě je well-
ness často jen o relaxu, ale u nás šlo vždycky o komplexní péči o člověka.“

Vedle samotného Levandulového údolí chce Helena Neumannová koncept rozšiřovat i do dalších regionů a opřít ho o síť biopěstitelů. „Hledáme lidi, kteří mají vztah k půdě a chtějí dělat něco smysluplného. Nemusejí to být velké farmy – stačí menší pozemky, kde mohou pěstovat biodynamické byliny a zapojit se do našeho systému. My je naučíme postupy, prodáme sazenice i know-how a zároveň jim budeme vykupovat po dobu padesáti let,“ popisuje.

Právě nedostatek kvalitních surovin považuje za jeden z hlavních limitů dalšího rozvoje. „Máme dnes obrovský zájem, ale nemáme dostatek bylin ani kapacit. Proto chceme růst společně s dalšími lidmi a budovat síť, která bude stát na kvalitě, původu a dlouhodobé udržitelnosti,“ dodává s tím, že ambicí je postupně propojovat podobné projekty i v dalších evropských zemích. „Evropa má obrovský potenciál v tom, co zdědila – v přírodě, lázeňství a tradicích. Pokud to dokážeme znovu propojit a nabídnout světu, může to být naše velká výhoda,“ uzavírá Neumannová.