Vzbuď se, Evropo

Evropská energetika stojí před problémem, který není jen otázkou toho, jaké zdroje bude v příštích letech využívat. Mění se totiž celý způsob, jakým elektřinu vyrábí, přenáší a spotřebovává. Roste význam obnovitelných zdrojů, průmysl se má více elektrifikovat, přibývají datová centra, elektromobilita i tepelná čerpadla. Do systému zároveň vstupují zdroje, jejichž výroba závisí na počasí. Na druhé straně zůstává infrastruktura, která byla budována pro podstatně předvídatelnější energetický model.

Právě sítě se tak mohou stát jedním z nejslabších míst evropské energetické transformace. Vladimír Hönig, docent na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze, upozorňuje, že evropská přenosová soustava není na současné tempo změn dostatečně připravena: „Přenosová soustava v EU si vede hůře, než jak vyplývá z politických prohlášení, a rozhodně není plně připravena na tempo elektrifikace ani na dynamiku obnovitelných zdrojů. Ten problém není v jednotlivých technologiích, ale v strukturální nepřipravenosti infrastruktury, která byla koncipována pro úplně jiný energetický model.“

Problém podle něj spočívá mimo jiné v rozdílu mezi rychlostí, jakou přibývají nové zdroje, a rychlostí, jakou lze rozšiřovat samotnou síť. Evropská přenosová soustava se navíc musí vyrovnávat s tím, že elektřina se stále častěji vyrábí jinde, než kde je největší spotřeba. „Evropská síť ENTSO-E opakovaně upozorňuje, že tempo výstavby nových vedení je výrazně pomalejší než tempo instalace obnovitelných zdrojů. Soustava je tak zatížena nerovnováhou mezi místem výroby a místem spotřeby. Přenosová soustava byla historicky navržena pro stabilní a předvídatelné zdroje, tedy uhelné, jaderné a plynové,“ tvrdí.

Rozdíl je výrazný také v samotné délce přípravy. Hönig uvádí, že zatímco nové obnovitelné zdroje mohou vzniknout v horizontu několika let, výstavba nového vedení v EU trvá podstatně déle. Výsledkem může být situace, kdy evropská energetika bude mít k dispozici nové výrobní kapacity, ale nebude je schopna dostatečně efektivně dostat tam, kde je potřeba.

Infrastruktura je ovšem pouze jednou částí problému. Evropský průmysl se současně potýká s cenou energií, která ovlivňuje jeho schopnost konkurovat výrobcům mimo Evropu. Právě náklady na elektřinu a plyn se proto v odpovědích odborníků objevují opakovaně. České firmy po započtení všech daní a poplatků platí aktuálně za zemní plyn čtyřnásobně více než jejich konkurenti ve Spojených státech a třikrát více než podniky v Číně. Výrazný rozdíl je podle studie analytické společnosti EGU patrný také u elektřiny. Její cena je v zemích Evropské unie o 79 procent vyšší než v USA a o 86 procent vyšší než v Číně. Vysoké ceny energií přitom ohrožují především energeticky náročná odvětví, jako je ocelářství, chemický a petrochemický průmysl, výroba cementu, skla či keramiky.

„Evropská energetika technologicky nezaostává, ale její konkurenceschopnost dnes omezuje především cena energie a rychlost, s jakou dokáže nové investice realizovat. Evropský průmysl dlouhodobě čelí vyšším cenám elektřiny a zemního plynu než řada konkurentů v USA nebo Asii, což je důsledkem kombinace energetické závislosti na dovozu, vyšších nákladů transformace a pomalejší výstavby nové infrastruktury,“ komentuje to Tomáš Křapáček, Senior Manager poradenské skupiny Moore Czech Republic.

Energetické projekty se připravují desítky let, přičemž jejich návratnost závisí na tom, jak stabilní budou pravidla. Každý další rok přípravy přitom znamená náklady, které se mohou nakonec promítnout do ceny energie. „Základem je předvídatelná regulatorika. Energetické investice mají zpravidla životnost desítky let a investoři potřebují jistotu stabilních pravidel. Stejně důležité je zrychlení povolovacích procesů, protože nové zdroje a infrastruktura se dnes často připravují déle, než trvá jejich samotná výstavba,“ dodává Křapáček.

Konkurenceschopnost proto nebude záviset pouze na tom, zda Evropa postaví nové elektrárny. Rozhodující bude také to, zda dokáže propojit výrobu se spotřebou, vyrovnávat výkyvy a dostat nové kapacity na trh dostatečně rychle.

Odborníci se přitom neshodují na jediné cestě. Část z nich zdůrazňuje především rychlejší rozvoj obnovitelných zdrojů, jiní upozorňují na nutnost zachovat a rozvíjet jadernou energetiku. Společným tématem je ale potřeba kombinovat více technologií a zároveň odstranit překážky, které brzdí jejich využití.

Ekonom Jan Raška z Fio banky vidí budoucnost v kombinaci obnovitelných zdrojů a jádra. Větší podíl bezemisní výroby podle něj může snížit závislost na dovážených fosilních palivech a omezit dopad cenových šoků na evropský trh. „Cestu hledejme prostřednictvím dalšího rozvoje obnovitelných zdrojů energie a pokračujícího využívání jaderné energetiky. Jedině takto Evropa, potažmo česká ekonomika, srazí závislost na smrtícím koktejlu složeném z drahých fosilních paliv dovážených z rizikových regionů a drahých emisních povolenek.“

Raška současně upozorňuje na význam přeshraničních propojení. Silnější evropská síť může podle něj umožnit efektivnější využívání elektřiny vyrobené v různých částech kontinentu. Když například v jedné zemi vzniká přebytek levné elektřiny z obnovitelných zdrojů, může být při dostatečné kapacitě sítí využita jinde.

Podobně o kombinaci technologií mluví Jan Boubín, ekonom z NEWTON University. Za jednu z cest ke zvýšení konkurenceschopnosti považuje snížení cen energií, kterého lze dosáhnout kombinací větší konkurence, modernizace infrastruktury a rozvoje obnovitelných zdrojů. Současně ale upozorňuje na význam jaderné energetiky: „Bylo by tedy vhodné do budoucna kombinovat obnovitelné zdroje s aktuálními možnostmi.“

Vedle samotných zdrojů se do popředí dostává také flexibilita. Čím více výroby závisí na aktuálních podmínkách, tím větší význam mají bateriová úložiště, chytré řízení spotřeby a digitalizace. Právě zde se podle Křapáčka potkává otázka konkurenceschopnosti s otázkou infrastruktury. „Klíčovou oblastí jsou také sítě a flexibilita. Bez investic do přenosových a distribučních soustav, akumulace, digitalizace a chytrého řízení spotřeby nebude možné naplno využít potenciál levné elektřiny z obnovitelných zdrojů v místě skutečné potřeby. Evropa zároveň potřebuje mobilizovat soukromý kapitál – veřejné rozpočty samy energetickou transformaci nezaplatí.“

Vedle technologického mixu se tak stále vrací otázka evropské regulace a schopnosti rozhodnutí převést do konkrétních projektů. Daniel Newton, Chief Sales Officer 2JCP, upozorňuje, že Evropa má technologické know-how, ale často naráží na dodavatelské řetězce a složitost realizace. „Abychom obnovili energetickou konkurenceschopnost Evropy, musíme překlenout propast mezi ambiciózní politikou a reálnou průmyslovou exekucí.“

Podle něj je proto potřeba soustředit se nejen na nové technologie, ale také na způsob jejich nasazování ve velkém měřítku. Modularizace, integrace jednotlivých částí projektu a schopnost rychleji přejít od přípravy k realizaci mohou zkrátit dobu výstavby a snížit náklady. Evropa tedy potřebuje nové výrobní kapacity, dostatečně silné sítě, akumulaci a digitalizaci, ale také rychlejší povolování a stabilnější podmínky pro investice. Právě schopnost všechny tyto části propojit bude rozhodovat o tom, zda se evropská energetika dokáže vyrovnat s rostoucí spotřebou a současně nabídnout průmyslu energii za cenu, která mu umožní konkurovat ve světě.