Green Deal tvrdě naráží na realitu

Green Deal se v posledních letech opakovaně upravuje a některá pravidla se odkládají nebo zmírňují. Proč se podle vás původní evropské plány nedaří naplňovat podle původního harmonogramu a proč se k nim EU musí opakovaně vracet?

Původní cíle i harmonogram Green Dealu se nedaří plnit proto, že se v praxi ukázaly jako ambicióznější, než jaké jsou reálné kapacity členských států. Země EU musí současně plnit desítky nových povinností, reportů, standardů a investičních plánů a administrativa nestíhá reagovat na rychlé změny, tak často implementuje jen část požadavků. Ambice také předpokládají investiční tempo, které ekonomiky členských států nejsou schopny dlouhodobě udržet. A potom tu jsou „konfliktní sektorové požadavky“, kdy různé části Green Dealu si vzájemně konkurují. Příkladem může být například zemědělství, kde se požadavky dostávají do konfliktu s potravinovou bezpečností, nebo průmyslová konkurenceschopnost, která se střetává s klimatickými cíli. A tak se EU musí k pravidlům opakovaně vracet a upravovat je, protože zmíněné bariéry nejsou jednorázové, ale systémové a do jisté míry i kumulativní. Green Deal byl navržen v době vysoké politické podpory. Od té doby však vzrostly náklady na energie, mění se vlády a politické priority a současně sílí i odpor části veřejnosti.

Jak si podle vás evropská přenosová soustava vede v situaci, kdy rychle roste podíl obnovitelných zdrojů a zároveň se elektrifikuje doprava, vytápění i průmysl?

Přenosová soustava v EU si vede hůře, než jak vyplývá z politických prohlášení, a rozhodně není plně připravena na tempo elektrifikace ani na dynamiku obnovitelných zdrojů. Ten problém není v jednotlivých technologiích, ale v strukturální nepřipravenosti infrastruktury, která byla koncipována pro úplně jiný energetický model. Evropská síť ENTSO-E opakovaně upozorňuje, že tempo výstavby nových vedení je výrazně pomalejší než tempo instalace obnovitelných zdrojů. Soustava je tak zatížena nerovnováhou mezi místem výroby a místem spotřeby. Přenosová soustava byla historicky navržena pro stabilní a předvídatelné zdroje, tedy uhelné, jaderné a plynové. ENTSO-E tak uvádí, že výstavba nového vedení trvá v EU osm až dvanáct let, zatímco růst OZE probíhá v horizontu dvou až čtyř let. Evropská přenosová soustava není připravena na to, co od ní energetická transformace očekává, a zdá se na hraně svých možností. Bez masivních investic, digitalizace a zrychlení povolování bude tato hranice stále častěji překračována. Tedy na jedné straně se má např. průmysl elektrifikovat a na druhé straně se projekty odkládají pro nedostatečnou kapacitu v síti. Nutno však dodat, že Evropa dnes investuje do přenosové a distribuční infrastruktury více než kdykoli předtím. ENTSO-E plánuje do roku 2030 investice přes 600 miliard eur. Pro stabilizaci sítě je klíčová akumulace a digitalizace, která zvyšuje schopnost sítě zvládat variabilitu, a i ty se konečně rozvíjejí.

Evropská energetická politika přináší vedle investic do nových technologií také řadu nových regulací a povinností. Jak se jejich náklady podle vás nakonec promítnou do výdajů domácností, firem a státu? A kdo je ve výsledku skutečně zaplatí?

Náklady nových evropských regulací se samozřejmě promítnou do všech tří skupin, tedy domácností, firem i státu, jen s rozdílnou časovou dynamikou i intenzitou. Obvyklé politické klišé je, že většinu zaplatí zlý znečišťovatel, avšak ve skutečnosti bude vždy konečným plátcem spotřebitel a daňový poplatník, pouze různými kanály. Firmy zaplatí jako první za nutnost investic do nových technologií, za povinné reporty, audity, emisní povolenky a standardy, avšak přenesou to dále na domácnosti hned třemi cestami. Regulace zvyšují investiční náklady energetických firem, které se promítají do tarifů a poplatků. Stát financuje dotace, kompenzace a investice z veřejných rozpočtů a firmy promítají své náklady do koncových cen zboží a služeb, což je logický mechanismus obrany.

Důležité je posuzovat celý ekonomický řetězec a také dlouhodobé dopady. Pokud jsou regulatorní požadavky příliš rychlé, složité nebo administrativně náročné, mohou paradoxně oslabit investiční kapacitu firem i domácností. Potenciální přínosy je tedy zapotřebí porovnávat s náklady, které vznikají dnes.

Jak se podle vás v příštích letech změní role emisních povolenek ETS1 a ETS2? Mohou být účinným nástrojem dekarbonizace, aniž by zároveň příliš zatížily evropské firmy a domácnosti?

ETS1 bude sice účinný, ale také nákladný. Opět jsme u toho, že průmysl zaplatí první, avšak většinu nákladů přenese do cen výrobků. Můžeme očekávat, že role emisních povolenek se v následujících letech změní a z nástroje pro velké emitenty skleníkových plynů se později stane plošný cenový mechanismus napříč sektory.

No a ETS2, to je už úplně jiná liga. Poprvé se emisní povolenka dotkne každé domácnosti a každého auta. A výsledek? ETS2 dopadne na ty, kteří se nebudou moci bránit. Stát tedy bude muset kompenzovat, dotovat a podporovat, jinak to politicky neustojí. Má na to však jen tři zdroje, tedy daně, dluh a poplatky. Všechny však platí občané. Systém emisních povolenek musí být zaváděn postupně, jinak způsobí sociální odpor. Investice do sítí a infrastruktury musí předcházet regulacím, ne je dohánět. Tempo musí být realistické, ne politicky maximalistické.

Jak by podle vás měl vypadat český energetický mix?

Český energetický mix musí být v příštích desetiletích především pragmatický a založený na reálných možnostech české energetiky, nikoli na ideologických představách. Zkušenost sousedního Německa ukazuje, že rychlá změna energetického mixu bez dostatečně připravené infrastruktury, stabilních zdrojů a odpovídajících záložních kapacit může přinášet významná ekonomická i systémová rizika. Stabilním základem bude jádro díky jeho třem atributům. Poskytuje nízkoemisní elektřinu, stabilizuje síť a snižuje závislost na fosilních zdrojích. Je však třeba si uvědomit, že nové bloky se staví až dvacet let, investiční náklady jsou extrémní a riziko zpoždění vysoké. Co se týče obnovitelných zdrojů energie, jejich podíl je v České republice oproti ostatním zemím EU nízký. V roce 2025 pocházelo podle Eurostatu z obnovitelných zdrojů přibližně 19,2 procenta hrubé spotřeby elektřiny v Česku, zatímco průměr EU dosáhl 49,9 procenta.

Jakou roli mají mít v mixu obnovitelné zdroje, dále plyn, akumulace a případně další technologie?

Obnovitelné zdroje jsou nejrychleji škálovatelné, vhodné pro decentralizaci i levné na provoz. Bohužel jejich pomalý rozvoj je podmíněn povolovacími procesy, které jsou v České republice zdlouhavé. Zatímco jinde se staví, u nás se stále čeká na razítka a stále je ve vzduchu cítit nálepkování do solárních baronů, ačkoli se jedná už o zcela jiný typ projektů. Limitem rozvoje obnovitelných zdrojů je v České republice i zeměpisná poloha. Česko nemá tak dobré podmínky pro větrnou energii jako pobřežní státy severní Evropy. Vodní energetika je téměř na hranici svého technického potenciálu, protože většina vhodných lokalit je již využita. Solární energetika se stala králem obnovitelných zdrojů, ale elektrárny mají nižší výrobu v zimě a během zatažených období a vstupují do toho časté problémy od připojitelnosti až např. po zatížení střech v případě budov. Nicméně bez akumulace budou obnovitelné zdroje stále narážet na problém kolísání výroby. Plyn představuje přechodové řešení, protože bude zapotřebí udržovat moderní plynové elektrárny pro pokrytí špiček. Tedy více než hlavním zdrojem energie bude pojistkou proti výpadkům.

Česká republika je energeticky náročná země a potřebuje především energetický systém, který bude současně spolehlivý, cenově dostupný a environmentálně udržitelný. Žádná technologie však sama o sobě tyto cíle nesplní, vždy to bude kombinace zdrojů.

S rostoucím podílem proměnlivých obnovitelných zdrojů bude stále důležitější stabilita celé soustavy. Jak je na tom česká energetická síť dnes a co bude potřeba v příštích letech modernizovat nebo změnit?

Česká energetická soustava je sice dlouhodobě stabilní a spolehlivá, ale zároveň je strukturálně zastaralá. Česká elektroenergetická přenosová soustava (ČEPS) přiznává, že některé její části se postupně blíží ke konci své životnosti. Velká část vedení a rozvoden pochází ještě ze 70. let a vyžaduje zásadní obnovu, aby byla schopna zvládnout budoucí zatížení a nové požadavky vyplývající z proměny energetiky. Máme proto před sebou jednu z největších modernizací, která si vyžádá investice přesahující 80 miliard korun. Zaměří se zejména na zdvojování vedení ve stávajících trasách, výstavbu a modernizaci rozvoden včetně transformátorů, kompenzační zařízení a zavádění inteligentních systémů řízení.

Význam těchto investic ještě roste s postupnou elektrifikací ekonomiky. Spotřeba elektřiny bude růst nejen v domácnostech a průmyslu, ale také v dopravě, například v souvislosti s rozvojem elektromobility. Síť musí být zároveň schopna zvládat stále proměnlivější toky elektřiny, které souvisejí s rozvojem obnovitelných zdrojů, decentralizovanou výrobou a rostoucí přeshraniční výměnou. Modernizace proto není pouze otázkou obnovy starého zařízení, ale také vytvoření infrastruktury schopné reagovat na zcela nový charakter energetického systému.

Co nás limituje?

Jednou z největších překážek zůstávají legislativní nejistoty a délka povolovacích procesů. Energetická transformace může mít dostatek kapitálu i technologií, ale pokud nebude možné potřebnou infrastrukturu včas povolit a postavit, investice se budou zpožďovat. Zrychlení a zjednodušení povolovacích procesů proto považuji za jednu z klíčových podmínek úspěšné modernizace české energetiky.

Hodně se mluví o administrativní zátěži spojené s ESG a nefinančním reportingem. Vidíte v ESG reportování kromě nákladů a povinností také nějaký skutečný přínos pro firmy nebo investory?

Ano, můžeme říct, že ESG reporting je dnes nákladný, administrativně těžkopádný a také nepopulární. Pro řadu firem představuje významnou časovou i finanční zátěž, protože vyžaduje sběr, kontrolu a vyhodnocování velkého množství dat, nastavování interních procesů a často také externí ověřování.

Na druhou stranu může mít kvalitně nastavený reporting i přínosy. Přispívá ke snižování nákladu kapitálu, zvyšuje důvěru investorů, zlepšuje řízení rizik a firmy díky němu mohou stále častěji získávat konkurenční výhodu. Zároveň vede k lepší datové infrastruktuře, zlepšení procesů a efektivnější interní koordinaci.

Reporting však musí být prováděn kvalitně, věrohodně a musí být dobře integrován do řízení firmy, pokud má přinášet měřitelné strategické benefity. Nestačí pouze formálně splnit regulatorní požadavky. Data musí být relevantní, srovnatelná a ověřitelná a management s nimi musí skutečně pracovat při strategickém rozhodování.

Musí být především metodicky kvalitní a transparentní, ale současně bez tzv. greenwashingu. Pokud firmy prezentují své výsledky selektivně nebo vytvářejí příznivější obraz, než odpovídá realitě, ESG reporting ztrácí svou důvěryhodnost. Bez těchto podmínek se ESG skutečně může stát pouze nákladnou povinností bez odpovídajícího strategického efektu.

Další otázkou je uhlíková stopa samotných výrobků. Jak by podle vás mělo být možné férově měřit a porovnávat uhlíkovou stopu výrobku, který vzniká v různých zemích a prochází dlouhým dodavatelským řetězcem?

Uhlíkovou stopu výrobků lze objektivně a férově porovnávat pouze za předpokladu použití jednotné metodiky, shodně vymezených systémových hranic, transparentních a ověřitelných dat z celého dodavatelského řetězce a nezávislé verifikace výsledků. Možná to zní až příliš akademicky, ale jinak nemusí být údaje o uhlíkové stopě z různých zemí vzájemně srovnatelné a mohou vést docela k zavádějícím závěrům.

Jedna firma započítá celý životní cyklus, jiná jen výrobu. Výsledky se tváří jako srovnatelné, ale nejsou. U elektroniky, anebo třeba automobilů, může řetězec čítat několik desítek článků. Každý článek ale třeba používá jinou metodiku, jinou kvalitu dat a jinou úroveň transparentnosti.

Řada firem stále používá odhady, průměry nebo generické emisní faktory. Bez primárních dat z výroby je přesnost nevalná a bez jednotné metodiky je porovnání jen iluze.

EU zavádí tzv. digitální pasy výrobků, které budou obsahovat ověřená data životního cyklu, informace o materiálech i emisní stopu každé fáze výroby. Navzdory tomu, jak kontroverzně to zní, je to krok k férovému porovnání, aby uhlíková stopa byla objektivním ukazatelem, a nikoli jen marketingovým číslem.

Jak byste hodnotil českou energetickou politiku z dlouhodobého hlediska? Je podle vás dostatečně konzistentní, když se po volbách mění vlády a s nimi se částečně mění i priority v energetice?

Česká republika má dlouhodobě problém s kontinuitou a předvídatelností energetické politiky. Chybí nám pevný, dlouhodobý a nadstranický rámec, který by dokázal překlenout jednotlivé volební cykly a zajistit stabilitu strategických rozhodnutí. Inspiraci lze hledat například ve Francii nebo v Dánsku, kde je energetická politika více založena na dlouhodobém konsenzu a kontinuitě strategických priorit.

Energetické projekty přitom vyžadují horizont několika desetiletí. Výstavba nové energetické infrastruktury, modernizace distribučních sítí, rozvoj obnovitelných zdrojů nebo příprava nových jaderných kapacit představují investice, jejichž návratnost a životnost výrazně přesahují volební období. Pokud se však s každou změnou politické reprezentace mění priority, regulace nebo podmínky podpory, zvyšuje se nejistota pro investory a některé projekty se zbytečně prodlužují nebo odkládají.

Problémem zůstávají pomalé povolovací procesy, složitá administrativní struktura a nestabilita dotačních programů. Česká republika přitom disponuje řadou kvalitních strategických dokumentů a koncepcí. Slabším místem je však jejich praktická implementace a schopnost převést strategické cíle do konkrétních a včas realizovaných projektů.

Problém proto není pouze politický, ale také institucionální. Energetika je mimořádně komplexní systém, který nelze efektivně řídit pouze tržními mechanismy. Trh je nezbytný pro efektivní alokaci investic, stát však musí vytvářet stabilní pravidla, koordinovat rozvoj infrastruktury a zajistit dlouhodobou energetickou bezpečnost. Neměl by proto být pouze regulátorem, ale také aktivním a předvídatelným koordinátorem strategického rozvoje energetiky.

Velkým tématem je dnes elektromobilita. Právě na ní je ale dobře vidět, že se postoje evropských i českých politiků v čase mění. Co podle vás tento vývoj říká o způsobu, jakým politici přistupují k energetické transformaci?

Postoje jsou často formovány krátkodobými politickými a ekonomickými vlivy a aktuálními mediálními trendy namísto dlouhodobého a systematického posuzování technologického vývoje, možností energetické infrastruktury, ale i investičních potřeb.

Právě elektromobilita je příklad, kde se postoje mění rychleji než technické možnosti. Evropská úroveň střídá ambiciózní cíle s jejich následným změkčováním.

Politici často reagují až na krize, místo aby připravovali infrastrukturu. Elektromobilita se stala takovým kulturně-politickým tématem a spíše se vede ideologická debata o správnosti či nesprávnosti technologie než o technickém řešení a dopravní politice. To následně zpomaluje investice, zvyšuje nejistotu a oslabuje schopnost státu řídit technologickou změnu, které se chtě nechtě v České republice nevyhneme. U elektromobility tak není klíčovou otázkou jen to, kolik elektromobilů bude jezdit po evropských silnicích, ale jestli bude existovat dostatečná výrobní, distribuční a dobíjecí infrastruktura a zda bude celý systém dlouhodobě ekonomicky a energeticky udržitelný.

Právě vývoj kolem spalovacích motorů a elektromobility podle mě dobře ukazuje zásadní problém současného přístupu k energetické transformaci. Technologický vývoj má svou vlastní dynamiku a investice do výzkumu, vývoje, výrobních kapacit a infrastruktury mohou postupně přinést technologie, které budou ekonomicky i uživatelsky natolik konkurenceschopné, že se prosadí přirozenou cestou. Není proto vždy nutné určovat předem, která konkrétní technologie má být vítězem. Koneckonců ani doba kamenná neskončila jen proto, že by došlo kamení.

Vladimír Hönig

Český vysokoškolský pedagog a výzkumník, docent působící na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. Specializuje se na energetickou transformaci a dekarbonizaci, environmentální hodnocení a emisní bilance, cirkulární ekonomiku, bioekonomiku a energetické a environmentální aspekty průmyslu. Ve své odborné činnosti se věnuje také výzkumu a vývoji nových technologických řešení v energetice, aplikovanému výzkumu a transferu výsledků výzkumu do praxe.